21 C 49/2023-36 — Okresní soud ve Znojmě

1. Návrhem doručeným soudu dne [datum] se žalobkyně domáhá zaplacení dlužné částky 20 290 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedla, že s žalovaným dne [datum] uzavřela smlouvu o úvěru ve výši 10 000 Kč, podle které měl žalovaný vrátit čerpaný úvěr ve výši 10 000 Kč spolu se sjednaným poplatkem ve výši 3 250 Kč do 21. 4. 2021. Žalovaný ničeho neuhradil, žalobkyně tak požaduje zaplacení 13 250 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 22. 4. 2021 v sazbě 8,25 % ročně. Dále požaduje zaplatit smluvní pokutu dle článku 2.3 smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč za dobu od 22. 4. 2021 do 20. 7. 2022 celkem v částce 4 540 Kč, jakož i 2 500 Kč coby sjednaný poplatek za účelně vynaložené náklady za odeslané výzvy k plnění ze dne 28. 4. 2021, 5. 5. 2021, 12. 5. 2021, 21. 5. 2021 a 5. 6. 2021. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil, proto soud ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobkyně a na základě ní předložených důkazů. 3. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru z č. l. 23 – 24, všeobecných obchodních podmínek a z výpisu z č. l. 29 potvrzujícího odeslání potvrzující platby 1 Kč žalovaným, soud zjistil, že mezi účastníky byla na dálku dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, z obsahu plyne, že žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit jistinu ve výši 5 000 Kč a poplatek ve výši 1 625 Kč do 21. 4. 2021, v článku 2. 3. bylo sjednáno právo žalobkyni na smluvní pokutu z dlužné částky denně. Roční procentní sazba nákladů byla stanovena ve výši 2969 %, ve smlouvě též byla sjednána povinnost žalovaného hradit poplatky dle ceníku a bylo sjednáno, že součástí smlouvy jsou též všeobecné obchodní podmínky. 4. Z předloženého dodatku ke smlouvě o spotřebitelském úvěru z č. l. 25 soud zjistil, že mezi účastníky byl dne [datum] uzavřen dodatek k uvedené smlouvě o spotřebitelském úvěru, jímž byla navýšena hranice úvěru na 10 000 Kč a byly zvýšeny sjednané poplatky na 3 250 Kč, vše splatné do 21. 4. 2021. 5. Ze dvou potvrzení [právnická osoba] z č. l. 28 vyplynulo, že žalobkyně odeslala na číslo účtu [bankovní účet], uvedeného ve smlouvě shora coby číslo účtu žalovaného, částku dvakrát 5 000 Kč, a to dne [datum] a dne [datum], celkem tedy 10 000 Kč. 6. Ze sdělení [právnická osoba] z č. l. 31, které si soud vyžádal k návrhu žalobkyně, vyplynulo, že žalovaný skutečně obdržel na účet číslo [bankovní účet], který byl vedený na jeho jméno, dvě platby od žalobkyně ve výši 5 000 Kč dne [datum] a dne [datum]. 7. Z upomínek ze dne 28. 4. 2021, 5. 5. 2021, 12. 5. 2021, 21. 5. 2021 a 5. 6. 2021 z č. l. 20 – 22 bylo zjištěno vytvoření upomínek k úhradě dluhu žalovaného z dané smlouvy (nikoli však jejich odeslání). 8. Při rozhodování soud zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. 9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. 11. Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 12. Podle téhož zákona se rozumí pro účely zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. 13. Podle § 75 téhož zákona poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 14. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 15. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 16. Z listinných důkazů nebylo prokázáno, že by žalobkyně řádným způsobem zkoumala a prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně provedla jakékoliv ověření solventnosti a úvěruschopnosti žalovaného, nebyla provedena šetření v příslušných registrech, nebyly doloženy např. výplatní pásky žalovaného apod. 17. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout jen na informace poskytnuté spotřebitelem. V daném případě soud dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila řádně úvěruschopnost žalovaného a uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je tak neplatná. 18. Dle § 2991 odstavec 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 19. Bylo však prokázáno, že žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč, na kterou žalovaný nic nezaplatil. Tato částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Proto soud vyhověl v tomto rozsahu z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného. 20. Soud zkoumal splatnost této částky dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování se k době přiměřené možnostem žalovaného vrátit zaplacenou jistinu podává, že v době blízké uzavření smlouvy disponoval částkou 10 000 Kč. Použití půjčené jistiny nebylo nijak doloženo, toto nebylo ani účastníky tvrzeno. Z provedeného dokazování, které je vymezeno charakterem daného civilního řízení jako řízení sporného, tak vyplývá, že bylo v silách žalovaného vrátit 10 000 Kč do požadované doby 21. 4. 2021, tj. v krátké době poté, co je měl prokazatelně k dispozici. Uvedený závěr přitom nekoliduje s neunesením důkazního břemene žalobkyně týkající se zkoumání úvěruschopnosti, neboť se toto vztahuje na odlišnou skutečnost – na to, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy vyvinula dostatečné kroky k tomu, aby s předpokladem spotřebování čerpané jistiny na jiný účel řádně posoudila schopnost žalovaného dostát svým závazkům. 21. Nesplacením dluhu se žalovaný dostal do prodlení. Příslušenstvím pohledávky je úrok z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 o. z., když jeho výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 22. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení poplatku ve výši 3 250 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 22. 4. 2021 ve výši 8,25 % ročně do zaplacení, poplatku 2 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 4 540 Kč. S ohledem na skutečnost, že mezi účastníky nebyla řádně uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, dle které měly být tyto nároky sjednány, byla žaloba v této části jako nedůvodná zamítnuta. 23. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odstavec 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. S ohledem na celkový výsledek řízení byl úspěšnější žalovaný. Vzhledem k tomu, že žalovanému žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.