9 C 203/2023-39 — Okresní soud ve Znojmě

1. Návrhem doručeným soudu dne [datum] se žalobce domáhá zaplacení dlužné částky 17.270,95 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedla, že právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalovaný obdržel hotovost ve výši 20.000 Kč. Spolu s jistinou úvěru se žalovaný zavázal uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 17.184 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Celkově tak měl uhradit částku ve výši 37.184 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 2.656 Kč se splatností poslední splátky dne [datum]. Žalovaný uhradil částku 13.000 Kč [právnická osoba], dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila pohledávku za žalovaným na žalobce. Žalobce požaduje po žalovaném zaplacení jistiny 13.398,72 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 861,30 Kč sjednaného ve smlouvě pro původní trvání smlouvy, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6.373,79 Kč, poplatku za náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1.208,79 Kč, inkasního poplatku 2.341,40 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1.591,33 Kč z jistiny 13.398,72 Kč za dobu od [datum] do [datum] v sazbě 15 % ročně, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 901,75 Kč za dobu od [datum] do [datum] z jistiny ve výši 13.398,72 Kč v sazbě 8,5 % ročně a z této jistiny v téže sazbě od [datum] do zaplacení, částky 545 Kč jako účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání spojené s uplatněním pohledávky, smluvní pokutu ve výši 3.872,23 Kč dle smlouvy vzniklou sazbou ve výši 0,1 % denně z jistiny 13.398,72 Kč za dobu od [datum] do [datum]. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil, proto soud ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobce a na základě jím předložených důkazů. 3. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že mezi společností [právnická osoba] coby úvěrujícím a žalovaným coby úvěrovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta hotovost ve výši 20.000 Kč, což potvrdil svým podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal uhradit jistinu ve výši 20.000 Kč, úrok ve výši 1.925 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 9.800 Kč, poplatek za vyhodnocení úvěrového případu 1.895 Kč, poplatek za inkaso splátek 3.600 Kč, celkem částku 37.184 Kč v 14 splátkách ve výši 2.656 Kč. Zápůjční úroková sazby byla sjednána 15 % ročně. Součástí smlouvy jsou smluvní podmínky ke smlouvě o spotřebitelském úvěru. RPSN byla stanoveno na 272,44 %. 4. Z oznámení společnosti [právnická osoba] ze dne [datum], smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], dodatku ze dne [datum] a potvrzení o úhradě portfolia bylo doloženo postoupení předmětné pohledávky na žalobce. 5. V žádosti o úvěr ze dne [datum] žalovaný uvedl, že má střední vzdělání, je zaměstnaný na dobu určitou do [datum], jeho měsíční příjem činí 20.745 Kč. Žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, nemá žádnou vyživovací povinnost. Na bydlení a energie vydá 1.000 Kč měsíčně, za jídlo dopravu a osobní náklady 3.860 Kč měsíčně. 6. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. 7. Při rozhodování soud zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. 8. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „občanský zákoník“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 9. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. 10. Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 11. Podle téhož zákona se rozumí pro účely zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. 12. Podle § 75 téhož zákona poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 13. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 14. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 15. Z listinných důkazů nebylo dle hodnocení soudu prokázáno, že by právní předchůdce žalobce řádným způsobem zkoumal a prověřil úvěruschopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr. Žalobce soudu nepředložil žádné listiny, z kterých by bylo patrno, že právní předchůdce žalobce řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného. Nedoložil např. pracovní smlouvu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu. Nebylo ani prokázáno, že by byla provedena šetření v příslušných registrech, zejm. ověření skutečností týkajících se exekučních řízeních vedených vůči žalovanému. V daném případě soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce neposoudil řádně úvěruschopnost žalované a uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je tak neplatná. 16. Dle § 2991 odstavec 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 17. Je nesporné, že žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 20.000 Kč, na kterou splatil 13.000 Kč. Rozdíl tak činí částku 7.000 Kč, kdy tato částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Proto soud vyhověl pouze v rozsahu rozdílu poskytnutého úvěru a již splacené částky, tedy ve výši 7.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalované. Nesplacením dluhu se žalovaný dostal do prodlení. Příslušenstvím pohledávky je úrok z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 o. z., když jeho výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 18. Žalobce se dále domáhal zaplacení zbylé části jistiny a poplatků, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 901,75 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 12.376,61 Kč, smluvní pokuty ve výši 3.872,23 Kč a nákladů ve výši 545 Kč. S ohledem na skutečnost, že nebyla řádně uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, ze kterého tyto nároky vyplývaly, byla žaloba v této části jako nedůvodná zamítnuta. 19. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odstavec 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. S ohledem na celkový výsledek řízení, kdy byl úspěšnější žalovaný, kterému žádné náklady řízení nevznikly, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.