9 C 217/2023-41 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou doručenou soudu dne 29. 6. 2023 se žalobce domáhá zaplacení dlužné částky 31.882,80 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedl, že právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba], s žalovaným dne [datum] uzavřel smlouvu o úvěru [číslo] ve výši 20.000 Kč skládající se z půjčené částky 20.000 Kč, kapitalizovaného úroku 16.118 Kč, s úrokovou sazbou 20,79 %, poplatku za zpracovaní zápůjčky ve výši 1.500 Kč a poplatku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 5.524 Kč. Žalovaný se zavázal splatit celkovou částku 43.212 Kč v pravidelných 78 týdenních splátkách po 554 Kč, poslední splátka byla stanovena na 29. 9. 2022. Žalovaný splácel nepravidelně a dostal se do prodlení. Poslední splátka ze strany žalovaného byla uhrazena dne 18. 7. 2021. Žalovaný od uzavření smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek uhradil částku 10.000 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 došlo k postoupení pohledávky včetně příslušenství za žalovaným ze společnosti [právnická osoba] na žalobce. Žalobce požaduje po žalovaném zaplacení jistiny ve výši 16.172,49 Kč a dlužné poplatky ve výši 15.710,31 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 709,81 Kč od 30. 9. 2022 do 14. 12. 2022, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1.355,57 Kč od 25. 12. 2021 do 14. 12. 2022, úrok ve výši 20,79 % ročně z dlužné jistiny ve výši 16.172,49 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a úrok z prodlení v zákonné výši 8,50 % ročně z dlužné jistiny ve výši 16.172,49 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil, proto soud ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobce a na základě jím předložených důkazů. 3. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] soud zjistil, že mezi společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta hotovost ve výši 20.000 Kč, což potvrdil svým podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal uhradit jistinu ve výši 20.000 Kč, úrok ve výši 16.118 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 1.500 Kč, poplatek za inkaso 5.524 Kč, tedy celkem částku 43.142 Kč v 78 týdenních splátkách ve výši 554 Kč, poslední ve výši 484 Kč. Zápůjční úroková sazby byla sjednána 20,79 % ročně. Součástí smlouvy jsou smluvní podmínky ke smlouvě o spotřebitelském úvěru. 4. Dále byla soudu předložena zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr, ve které je uvedeno jméno, příjmení, rodné číslo, číslo občanského průkazu, adresa klienta a dále informace o majetkových a osobních poměrech klienta. V údajích o zaměstnání uvedl žalovaný, že je zaměstnán jako dělník na plný úvazek, adresu zaměstnavatele a finanční údaje. Uvedl, že má vzdělání základní, je svobodný, žije s rodiči a má jednu vyživovací povinnost. Žalovaný uvedl svůj čistý měsíční příjem 26.141 Kč, další příjmy domácnosti 15.500 Kč a výdaje celkem 2.000 Kč. Žalovaný uvedl, že nemá jiný spotřebitelský úvěr. 5. Při rozhodování soud zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. 6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. 8. Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 9. Podle téhož zákona se rozumí pro účely zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. 10. Podle § 75 téhož zákona poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 11. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 12. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 13. Z listinných důkazů nebylo prokázáno, že by původní věřitel řádným způsobem zkoumal a prověřil úvěruschopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr. Nebylo prokázáno, že by provedl jakékoliv ověření solventnosti a úvěruschopnosti žalovaného, nebyla provedena šetření v příslušných registrech, nebyly doloženy např. výplatní pásky žalovaného, výdaje na bydlení, bankovní výpisy, apod. Žalovaný uvedl, že má jednu vyživovací povinnost, pracuje u firmy v [obec] a výdaje uvedl 2.000 Kč. Původní věřitel neprovedl ověření těchto údajů, zda platí žalovaný nějaký nájem či kolik platí za cestovné do práce a jak vysoké platí výživné. Částka 2.000 Kč jako výdaje je nepřiměřeně nízká, tato částka by nepokryla ani výdaje za stravu. 14. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout jen na informace poskytnuté spotřebitelem. V daném případě soud dospěl k závěru, že žalobce neposoudil řádně úvěruschopnost žalovaného a uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je tak neplatná. 15. Dle § 2991 odstavec 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 16. Je nesporné, že žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 20.000 Kč, na kterou splatil 10.000 Kč. Rozdíl tak činí částku 10.000 Kč, kdy tato částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Proto soud vyhověl pouze v rozsahu rozdílu poskytnutého úvěru a již splacené částky, tedy ve výši 10.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného. Nesplacením dluhu se žalovaný dostal do prodlení. Příslušenstvím pohledávky je úrok z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 o. z., když jeho výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 17. Žalobce se dále domáhal zaplacení dlužného poplatku a kapitalizovaného úroku. S ohledem na skutečnost, že mezi účastníky nebyla řádně uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, dle které mělo být příslušenství sjednáno, byla žaloba v této části jako nedůvodná zamítnuta. 18. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odstavec 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. S ohledem na celkový výsledek řízení byl úspěšnější žalovaný. Vzhledem k tomu, že žalovanému žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.