12 C 274/2023-64 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou doručenou soudu dne 28. 6. 2023 se žalobce domáhá zaplacení dlužné částky 104.335,36 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytl věřitel žalovanému částku 25.000 Kč. Dále pak dne [datum] došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě věřitel žalovanému poskytl částku 13.000 Kč, dne [datum] pak došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě věřitel žalovanému poskytl částku 30.000 Kč. 2. Žalovaný splácel nepravidelně a dostal se do prodlení. Na základě toho pak věřitel od smluv odstoupil. Pohledávky se všemi právy s nimi spojenými byly ze strany společnosti [právnická osoba] postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] žalobci jako novému věřiteli s účinností ke dni [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem zaslaným žalovanému doporučeně. 3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Soudem bylo zjištěno, že žalovaný má soudně ustanoveného opatrovníka. Tento se vyjádřil tak, že žalovaný nemá prostředky, z nichž by mohl dluh uhradit. 4. Soudu byly předloženy úvěrové smlouvy, z nichž soud zjistil, že dne [datum] byla uzavřena první úvěrová smlouva [číslo] (č.l. 22 spisu), kdy na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka 25.000 Kč, dne [datum] byla uzavřena smlouva [číslo] (č.l. 25 spisu), na základě které žalovanému byla poskytnuta č. 13.000 Kč, dne [datum] pak byla uzavřena smlouva [číslo] (č.l. 20 spisu) a žalovanému byla poskytnuta částka 30.000 Kč. 5. Soudu byly poskytnuty tabulky umoření, z nichž soud zjistil, že na úvěr [číslo] (úvěrovaná částka 25.000 Kč) žalovaný uhradil částku 24.697 Kč, na úvěr [číslo] (úvěrovaná částka 13.000 Kč) uhradil 15.400 Kč a na úvěr [číslo] (úvěrovaná částka 30.000 Kč) uhradil 2.000 Kč. 6. Z oznámení o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že žalovanému bylo původním věřitelem oznámeno, že pohledávky byly postoupeny na žalobce. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a seznamu postoupených pohledávek pak bylo zjištěno, že pohledávky za žalovaným byly postoupeny na žalobce, který je ve věci aktivně legitimován. 7. Soudu byly předloženy zákaznické karty, z nichž bylo zjištěno, že při uzavírání první smlouvy o úvěru dne [datum] (č.l. 15) žalovaný uvedl, že je starobní důchodce s důchodem ve výši 11.595 Kč, dále byly uvedeny další příjmy domácnosti 17.100 Kč, kdy není zřejmé, z čeho věřitel vyšel a jak mu toto bylo doloženo a prokázáno. Jako výdaje je uvedena částka 2.300 Kč. Není zřejmé, jak byly přezkoumány výdaje žalovaného na bydlení, které je zde uvedeno v kolonce„ JINÉ“, jeho osobní potřeby, zdravotní výdaje apod. 8. Ze zákaznické karty ze dne [datum] (č.l. 17) pak bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je zde uvedeno bydlení ve spoluvlastnictví – toto neprokazatelné, žalovaný měl jediný příjem – starobní důchod 12.399 Kč, další – opět nespecifikované a neprokázané - příjmy domácnosti 15.600 Kč, interní splátky PF byly uvedeny ve výši [číslo], což neodpovídá splátkám z první smlouvy [číslo] další výdaje pak 500 Kč, což je naprosto nereálné. Opět nebyly nijak zkoumány výdaje, osobní stav a rodinné poměry žalovaného. 9. Ze zákaznické karty ze dne [datum] (č.l. 13) pak soud zjistil, že u žalovaného je vedena jedna vyživovaná osoba, což v předchozích kartách uvedeno nebylo, je starobním důchodcem s důchodem ve výši 12.370 Kč, další příjmy domácnosti opět bez specifikace a ověření ve výši 18.950 Kč, výdaje – interní splátky PF 3.380 Kč, další výdaje 1.100 Kč – opět naprosto nepodložené a neprokázané. 10. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. 11. Při rozhodování soud zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. 12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 13. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. 14. Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 15. Podle téhož zákona se rozumí pro účely zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. 16. Podle § 75 téhož zákona poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 17. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 18. Podle § 87 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 19. Z listinných důkazů nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobce řádným způsobem zkoumal a prověřil úvěruschopnost žalovaného splácet předmětné spotřebitelské úvěry. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout jen na informace poskytnuté spotřebitelem. V daném případě soud dospěl k závěru, že ani v jednom případě věřitel neposoudil řádně úvěruschopnost žalovaného a uzavřené smlouvy jsou tak neplatné. 20. Skutečností je, že od právního předchůdce žalobce pak žalovaný obdržel finanční částky, kdy v prvním případě obdržel 25.000 Kč, ve druhém částku 13.000 Kč a ve třetím případě 30.000 Kč. Takto mu vzniklo opakovaně bezdůvodné obohacení. 21. Dle § 2991 odstavec 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 22. Je nesporné, že v prvním případě žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 25.000 Kč, na kterou splatil 24.697 Kč. Ve druhém případě pak vzal 13.000 Kč, uhradil 15.400 Kč, zde bezdůvodné obohacení nevzniklo žalovanému, ale naopak právnímu předchůdci žalobce. V posledním případě pak žalovaný obdržel částku 30.000 Kč, na kterou uhradil 2.000 Kč. Rozdíl mezi částkami bezdůvodně přijatými a žalovaným uhrazenými tak činí částku 28.303 Kč, kdy tato částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Tyto nároky pak byly převedeny na žalobce. Proto soud vyhověl žalobě pouze v rozsahu rozdílu přijatých a již splacených částek, tedy ve výši 28.303 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného, kdy s plněním částky 28.000 Kč se žalovaný dostal do prodlení, zrovna tak i s plněním částky 303 Kč, proto z těchto důvodně žalovaných částek byl přiznán též úrok z prodlení v zákonné výši ve smyslu ustanovení § 1970 o. z., když jeho výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 23. Žalobce se dále domáhal zaplacení obchodních úroků. S ohledem na skutečnost, že mezi účastníky nedošlo k řádnému uzavření smluv o spotřebitelském úvěru, byla žaloba v této části jako nedůvodná zamítnuta. 24. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odstavec 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě