12 C 40/2024-43 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou soudu podanou dne 21. 11. 2023 se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 34.762,57 Kč s přísl. se zdůvodněním, že právní předchůdce žalobce, , právnická osoba, ., IČ , IČO, , se sídlem , adresa, , uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o účtu č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému zřízen sporožirový účet. Dále pak s žalovaným uzavřela téhož dne smlouvu o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu, na základě které byl žalovanému na běžném účtu poskytnut kontokorentní úvěr, tedy možnost čerpat peněžní prostředky do debetního (záporného) zůstatku běžného účtu, a to do výše 30.000 Kč. Žalovaný se zavázal nepřekročit povolený limit kontokorentu, toto bylo považováno za případ vzniku tzv. nepovoleného debetního zůstatku, který byl žalovaný povinen vyrovnat. Nepovolený debetní zůstatek však přes upomínky učiněné ze strany předchůdce žalobce žalovaným vyrovnán nebyl, což bylo závažné porušení smlouvy o úvěru, proto byla převedena pohledávka na zaplacení celého kontokorentu dne 1. 8. 2021 na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků a žalovaný byl vyzván k úhradě celé dlužné částky s úroky. Pohledávka za žalovaným včetně jejího příslušenství a práv s pohledávkou spojených byla postoupena žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, s účinností ke dni 1. 12. 2021. Ke dni postoupení 1. 12. 2021 činila pohledávka celkem 37.165,34 Kč a skládala se ze zůstatku jistiny ve výši 34.762,57 Kč, úroku z úvěru do 1. 12. 2021 ve výši 1.320 Kč a úroku z prodlení do 1. 12. 2021 ve výši 1.082,77 Kč.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil, proto soud ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobce a na základě jím předložených důkazů.3. Ze smlouvy o finančních službách ze dne , datum, bylo zjištěno, že mezi , právnická osoba, . a žalovaným byla uzavřena smlouva o finančních službách, kterou se spořitelna zavázala pro žalovaného jako pro svého klienta poskytovat finanční služby jí nabízené. Na základě toho pak byla uzavřena smlouva o zřízení účtu č. , č. účtu, . Na základě této smlouvy pak byla mezi účastníky uzavřena smlouva o kontokorentním úvěru, kdy na tomto účtu byl žalovanému poskytnut úvěr 30.000 Kč za podmínek ve smlouvě stanovených. Žalovaný se zavázal tento limit nepřekračovat pod sankcí zesplatnění úvěru. Překročení limitu bylo prokázáno výpisem z účtu žalovaného.4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a seznamu postoupených pohledávek ze dne , datum, bylo zjištěno, že pohledávka byla postoupena na žalobce. Toto bylo písemně sděleni také žalovanému, který byl vyzván k úhradě dluhu. Dále byl vyzván předžalobní výzvou k úhradě dluhu.5. Po provedeném dokazováno soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, kdy bylo prokázáno že žalovaný s právním předchůdcem žalobce uzavřel výše citovanou smlouvu, prokázáno též bylo to, že žalovaný přečerpal finanční prostředky přes povolený úvěrový limit.6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Po provedeném řízení a na základě výsledků provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba byla v daném případě podána zcela důvodně. Soud má prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru na běžném účtu ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z., na základě které byl žalovanému poskytnut úvěrový limit ve výši 30.000 Kč, který byl žalovaným čerpán. Žalovaný neplnil svou povinnost, když úvěr řádně a včas nesplácel. Dluh za žalovaným byl postoupen žalobci. Příslušenstvím pohledávky je úrok z úvěru, který byl součástí smluvních ujednání a úrok z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z., když jeho výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Nárok žalobce žalovaný žádným způsobem nezpochybnil, ani nevyvrátil. Proto soud žalobě v celém rozsahu vyhověl.8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 7.695,10 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.391 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 34.762,57 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 2.500 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t., cestovní náhrada podle § 13 a. t. v celkové částce 610 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5.210 Kč ve výši 1.094,10 Kč.