9 C 130/2024-35 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou doručenou soudu dne 2. 2. 2024 se žalobce domáhá zaplacení dlužné částky 20.029 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedl, že původní věřitel společnost , právnická osoba, , IČ: , IČO, , uzavřela dne , datum, s žalovaným smlouvu o zápůjčce č. , hodnota, ve výši 15.000 Kč. Celková částka splatná žalovaným činila částku 26.100 Kč skládající se z půjčené částky 15.000 Kč, poplatku za poskytnutí zápůjčky 3.000 Kč, obchodního úroku 2.100 Kč a služby hotovostní inkaso splátek 6.000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit v 58 týdenních splátkách ve výši 450 Kč. Žalovaný splácel nepravidelně a dostal se do prodlení. Žalovaný uhradil na úvěr částku 6.071 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla předmětná pohledávka za žalovanou ze společnosti , právnická osoba, , převedena na žalobce. Pohledávka za žalovaným byla přihlášena do insolvenčního řízení vedeného u , soud, , sp. zn. , spisová značka, , přičemž pro neplnění podmínek oddlužení bylo insolvenční řízení zastaveno.2. Žalobce dále uvedl, že posoudil původní věřitel úvěruschopnost žalovaného na základě informací získaných od žalovaného při osobním pohovoru s ním, přičemž získané informace si dále ověřil nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Původní věřitel posoudil především schopnost žalovaného splácet sjednané pravidelné splátky úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů žalovaného a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů na základě informací, které žalovaný poskytl při ústním pohovoru a které jsou zaznamenané v kartě zákazníka přiložené k úvěrové smlouvě. Původní věřitel nahlédl do BRKI, NRKI, databází sdružení SOLUS a insolvenčního rejstříku ISIR, když původní věřitel telefonicky kontaktoval zaměstnavatele žalovaného ke zjištění jeho příjmové stránky a zohlednil i dostupné pohyby na bankovním účtu žalovaného. Dále žalobce sdělil, že žalovaný načerpal 15.000 Kč na které uhradil dohromady částku 3.800 Kč.3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil, proto soud ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobce a na základě jím předložených důkazů.4. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že mezi účastníky byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru. Žalovanému byla poskytnuta hotovost ve výši 15.000 Kč, což potvrdil svým podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal uhradit jistinu ve výši 15.000 Kč, poplatek za poskytnutí zápůjčky 3.000 Kč, obchodní úrok 2.100 Kč a služba hotovostní inkaso splátek 6.000 Kč, tedy celkem částku 26.100 Kč, v 58 týdenních splátkách ve výši 450 Kč. Součástí smlouvy jsou smluvní podmínky ke smlouvě o spotřebitelském úvěru.5. Z karty zákazníka – hodnocení bonity/žádost o úvěr bylo zjištěno, žalovaný je ženatý, má dvě nezaopatřené děti, bydlí v nájmu od června 2016. Žalovaný uvedl, že je zaměstnaný v Rakousku jako obsluha čerpací stanice od května 2015, jedná se o hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou. Měsíční příjem uvedl 26.848 Kč, výdaje inkaso/nájem 4.000 Kč, výdaje domácnosti 8.000 Kč, pojištění 100 Kč, splátky úvěrů 7.800 Kč, výdaje celkem 19.900 Kč, použitelný příjem 6.948 Kč. V kartě je zaškrtnuto u dokumentů na ověření finanční situace pracovní smlouva a výplatní pásky.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla z , právnická osoba, převedena na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 25. 4. 2018.7. Při rozhodování soud zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele.8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.10. Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.11. Podle téhož zákona se rozumí pro účely zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.12. Podle § 75 téhož zákona poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.13. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.14. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Z listinných důkazů nebylo prokázáno, že by žalobce řádným způsobem zkoumal a prověřil úvěruschopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr. Právní předchůdce žalobce tvrzeně vycházel pouze z výpisu z účtu, z toho se však podává, že žalovaný měl další půjčky/úvěry u dalších nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Právní předchůdce žalobce se nezabýval celkovou majetkovou situací žalovaného, neprovedl šetření v příslušných registrech dlužníků, v evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku. Žalobce nedoložil šetření v příslušných registrech, nebyly doloženy např. výplatní pásky žalovaného, nájemní smlouva apod. U žalovaného probíhalo insolvenční řízení, které bylo zastaveno, protože žalovaný neplnil oddlužení.16. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout jen na informace poskytnuté spotřebitelem. V daném případě soud dospěl k závěru, že žalobce neposoudil řádně úvěruschopnost žalovaného a uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je tak neplatná.17. Dle § 2991 odstavec 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.18. Je nesporné, že žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 15.000 Kč, na kterou splatil 3.800 Kč. Rozdíl tak činí částku 11.200 Kč, kdy tato částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Proto soud vyhověl pouze v rozsahu rozdílu poskytnutého úvěru a již splacené částky, tedy ve výši 11.200 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného. Nesplacením dluhu se žalovaný dostal do prodlení. Příslušenstvím pohledávky je úrok z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 o. z., když jeho výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.19. Žalobce se dále domáhal zaplacení poplatků za poskytnutí úvěru ve výši 8.829 Kč. S ohledem na skutečnost, že mezi účastníky nebyla řádně uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, dle které měly být poplatky sjednány, byla žaloba v této části jako nedůvodná zamítnuta.20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 266,87 Kč, přičemž tato částka představuje 11,84 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 55,92 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 44,08 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 802 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., adv