12 C 279/2025-40 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou doručenou soudu dne 24. 7. 2025 se žalobce domáhá zaplacení dlužné částky 24. 306 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedl, že dne , datum, společnost , právnická osoba, , IČ: , IČO, , se sídlem , adresa, s žalovanou uzavřela smlouvu o půjčce č. , hodnota, ve výši 25.000 Kč. Žalovaná splácela nepravidelně a dostala se do prodlení. Poslední splátka byla stanovena na 9. 4. 2005. Žalovaná na úvěr zaplatila celkem 17.294 Kč.2. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 10. 2024 postoupena se všemi právy žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 9. 10. 2024. O postoupení pohledávky žalobci byla žalovaná informována písemným oznámením.3. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, který byl následně zrušen pro jeho nedoručení.4. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavila, proto soud ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobce a na základě ní předložených důkazů.5. Z předložené smlouvy o půjčce č. , hodnota, , která je svým charakterem smlouvou o spotřebitelském úvěru, soud zjistil, že mezi účastníky byla dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, z obsahu plyne, že žalované byla poskytnuta hotovost ve výši 25.000 Kč, což potvrdila svým podpisem smlouvy. Žalovaná se zavázala uhradit jistinu ve výši 25.000 Kč, úrok a poplatek ve výši 16.600 Kč, tedy celkem částku 41.600 Kč v 52 týdenních splátkách ve výši 800 Kč.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že došlo k postoupení pohledávky na žalobce. O tomto byla žalovaná písemně vyrozuměna.7. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, kdy soud přihlédl zejména ke skutečnosti, že v případě žalované se jednalo o spotřebitelskou smlouvu.8. Při rozhodování soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele.9. V daném případě soud dospěl k závěru, že věřitel řádně nezjistil a nevyhodnotil úvěruschopnost žalované, kdy prokázáno je pouze to, že žalované byla do její dispozice předána částka 25.000 Kč, na kterou uhradila 17.294 Kč. Rozdíl tak činí částku 7.706 Kč, tato částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované ve smyslu § 451 z.č. 40/1964 Sb. Proto soud vyhověl pouze v rozsahu rozdílu poskytnutého úvěru a již splacené částky, tedy ve výši 7.706 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalované.10. Vzhledem ke skutečnosti, že nebylo prokázáno, že by žalovaná byla před podáním žaloby řádně vyzvána k vydání bezdůvodného obohacení, nedostala se do prodlení, proto žalobci nemohly být přiznány ani úroky z prodlení.11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odstavec 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. S ohledem na celkový výsledek řízení byla úspěšnější žalovaná. Vzhledem k tomu, že žalované žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.