4 C 299/2025-53 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou doručenou soudu dne 3. 10. 2025 se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení dlužné částky 42.576,50 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, , IČO: , IČO, , a žalovaným byla uzavřena dne , datum, smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 48.000 Kč, jež měla být splacena 22. 6. 2025. Žalovaný úvěr čerpal a do data splatnosti nevrátil. Žalobce žádá zaplacení dlužné částky 42.576,50 Kč, sestávající z nesplacené jistiny ve výši 48.000 Kč a smluvního úroku 6.576,50 Kč, splatných 22. 6. 2025, vše se zákonným úrokem z prodlení od 23. 6. 2025 do zaplacení ve výši 12 % ročně. Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána dne 19. 7. 2025. Podáním z 12. 11. 2025 žalobce uvedl ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, že ta byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, lustrací CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie, žalobce však nedisponuje dokumentací ohledně lustrace a tvrzených příjmech a výdajích.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k nařízenému soudnímu jednání se bez omluvy nedostavil, soud proto ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobce a na základě žalobcem předložených listinných důkazů.3. Z předložené smlouvy o úvěru splatném ve splátkách č. , hodnota, soud zjistil, že mezi společností , právnická osoba, a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, z obsahu plyne, že žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 48.000 Kč, který byl splatný do 12 měsíců ve 12 splátkách po 6.816,21 Kč, úroková sazba činila 112 %, RPSN 191,80 %. Výpisem z účtu , právnická osoba, bylo prokázáno čerpání daného úvěru žalovaným ve výši 48.000 Kč dne , datum, , a to na jeho číslo účtu , č. účtu, shodné s číslem účtu žalovaného uvedené v úvěrové smlouvě. Z oznámení o postoupení pohledávky a k ní se vztahující smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 12. 12. 2024, dodatku č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávek a seznamu pohledávek bylo prokázáno postoupení žalovaného nároku na žalobce a oznámení této skutečnosti žalovanému. Dle upomínek původního věřitele z 22. 4. 2025, 22. 5. 2025 a předžalobní výzvy z 22. 6. 2025 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky.4. Podle potvrzení o finančních transakcích k úvěrové smlouvě č. , hodnota, bylo ze strany žalovaného hrazeno dne 23. 8. 2024 6.817 Kč, dne 2. 10. 2024 6.836 Kč, dne 7. 11. 2024 6.861 Kč, dne 15. 1. 2025 - 6.861 Kč, dne 18. 1. 2025 - 7.063 Kč, dne 4. 3. 2025 - 7.063 Kč, dne 11. 3. 2025 - 6.700 Kč, dne 11. 6. 2025 - 3.000 Kč a dne 18. 6. 2025 - 2.000 Kč, celkem částka 53.201 Kč.5. Ze strany žalobce bylo tvrzeno, že původní věřitel prověřoval schopnost žalovaného splácet, v rámci přípravy jednání však soudu nebyly doloženy důkazy, kterými by žalobce prokázal hodnověrné zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného, vyhledání registrech BRKI, NRKI a SOLUS či centrální evidenci exekucí, ani zkoumání příjmové a výdajové situace žalovaného coby potenciálního dlužníka, žalobce podáním z 12. 11. 2025 naopak sdělil, že nedisponuje důkazy o posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr.6. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně.7. Podle § 2395 zákona číslo 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.9. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Dle § 2991 odstavec 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.12. Dle skutkových tvrzení žaloby a předložených listinných důkazů měla být mezi žalobcem a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z. a zákona o spotřebitelském úvěru. Soud předložené listinné důkazy posoudil a vyhodnotil s přihlédnutím k rozsudku Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, ve kterém SDEU potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný spotřebitelský úvěr. V případě zjištění porušení povinnosti je povinností vnitrostátního soudu vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, dle které se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.13. Listinnými důkazy nebylo prokázáno (ani fakticky tvrzeno), že by původní věřitel, tedy společnost , právnická osoba, řádným způsobem zkoumala a prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr. Nebylo prokázáno, že by společnost , právnická osoba, provedla lustraci v příslušných registrech s vyhodnocením všech zjištěných výsledků, nebyly přiměřeně doloženy příjmy, ani výdaje žalovaného. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout jen na informace poskytnuté spotřebitelem. Společnost , právnická osoba, zjevně neposoudila řádně úvěruschopnost žalovaného a uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je proto neplatná. Z obsahu listin vyplývá, že původním věřitelem byla žalovanému částka ve výši 48.000 kč poskytnuta, tato představuje bezdůvodné obohacení z neplatné smlouvy, kdy nárok na ostatní plnění z důvodu neplatnosti nevznikl. Žalovaný žalobci zaplatil částku ve výši 53.201 Kč, nárok žalobce tedy zanikl splněním. Soud proto žalobu coby nedůvodnou zcela zamítl.14. O náhradě nákladů řízení by soud rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že by přiznal žalovanému, který byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že se žádném z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.