4 C 324/2025-39 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou doručenou soudu dne 24. 9. 2025 se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 67.309,23 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, a žalovaným byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru dne , datum, , na základě smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému úvěr v celkové výši 67.309,23 Kč, úvěr měl být splacen nejpozději 31. 7. 2025. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku – formou elektronického formuláře umístěného na internetových stránkách , webové stránky, , registrací zadáním osobních údajů vč. telefonního čísla a e-mailové adresy, kdy po dokončení registrace zaslal žalovaný původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti splácet výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji byl úvěr poskytnut na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, , variabilní symbol , var. symbol, . Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu, předžalobní výzva byla odeslána 20. 8. 2025. Celková výše nároků činila celkem 67,309,23 Kč, splatných nejpozději 31. 7. 2025. Podáním z 7. 11. 2025 žalobce doplnil, že úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel lustrací databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI, žalovaný prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a je schopen zápůjčku splatit, úvěruschopnost původní věřitel ověřil výpočtem. Úvěr žalovaný čerpal jednorázově dne , datum, částku 45.000 Kč, neuhradil ničeho. Žalovaná částka sestává z jistiny 45.000 Kč, náhrady účelně vynaložených nákladů 750 Kč (3x250 Kč), úroku za období čerpání úvěru ve výši 21.559,23 Kč, VS správně zní 4706054.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k nařízenému soudnímu jednání se bez omluvy nedostavil, soud proto ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobce a na základě žalobcem předložených listinných důkazů.3. Z předložených důkazů vyplývá, že mezi původním věřitelem společností , právnická osoba, a žalovaným byla dne , datum, uzavřena úvěrová smlouva o revolvingovém úvěru na dobu neurčitou s maximálním úvěrovým limitem 45.000 Kč, výpůjční úroková sazba, tj. nominální fixní úrok z otevřeného zůstatku úvěru činil 146,949 % ročně z nesplaceného úvěru, minimálně částka platby činila 13 % z celkové splatné částky, nejméně 1.000 Kč, celková splatná částka činí 80.818,82 Kč při poskytnutí úvěru na 1 rok při stejných měsíčních splátkách. Podle faktury VS , var. symbol, činí částka k zaplacení do 31. 7. 2025 30.660,63 Kč, výběr z 1. 4. 2025 činil 45.000 Kč, úroky 21.921,57 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z , datum, , dodatku č. , hodnota, z , datum, , seznamu pohledávek, mezi původním věřitelem a žalobcem má soud za prokázané postoupení na žalobce, žalovanému bylo postoupení sděleno spolu s předžalobní výzvou dne 15. 8. 2025.4. V žalobě bylo tvrzeno, že původní věřitel prověřoval schopnost žalované splácet, úvěruschopnost ověřoval výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, v rámci přípravy jednání však nebyly soudu doloženy žádné důkazy, kterými by žalobce prokázal řádné zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti žalované, vyhledání registrech BRKI, NRKI a SOLUS či centrální evidenci exekucí, ani zkoumání příjmové a výdajové situace žalovaného coby potenciálního dlužníka, neoznačil žádný důkaz, z něhož plyne, že byly příjmy skutečně doloženy, jak konkrétně a v jaké výši, za jaké období, připojil pouze nedatovaný výpis, kde je ze strany žalovaného současně tvrzen příjem ze zaměstnání a zároveň tvrzeno, že žalovaný se zaměstnává sám.5. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně ohledně nesplacené jistiny 45.000 Kč, soud pak nemá za důvodný nárok na zaplacení částky 22.309,23 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 67.309,23 Kč od 1. 8. 2025 do zaplacení ve výši 11,50 % ročně.6. Podle § 2395 zákona číslo 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.8. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Dle § 2991 odstavec 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.11. Dle skutkových tvrzení žaloby a předložených listinných důkazů měla být mezi žalobcem a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z. a zákona o spotřebitelském úvěru. Soud předložené listinné důkazy posoudil a vyhodnotil s přihlédnutím k rozsudku Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, ve kterém SDEU potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný spotřebitelský úvěr. V případě zjištění porušení povinnosti je povinností vnitrostátního soudu vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, dle které se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.12. V daném případě soud dospěl k závěru, že žalobce řádně nepřezkoumal a nevyhodnotil úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele splácet předmětný úvěr. Žalobce k posouzení úvěruschopnosti nedoložil ničeho, soud tak nemá za řádně hodnocené výdaje žalovaného či eventuální předchozí dluhy, soudu také nebylo doloženo vyhledání žalovaného v centrální evidenci exekucí, ověření v registrech BRKI, NRKI, SOLUS či insolvenčního rejstříku. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout jen na informace poskytnuté spotřebitelem. Soud má proto za to, že v daném případě nebyla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného, uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je proto neplatná pro rozpor se zákonem, konkrétně § 9 zákona o spotřebitelském úvěru. Z obsahu listin však vyplývá, že žalovaný finanční částku ve výši 45.000 Kč a nevrátil ani z části, na straně žalovaného tak došlo k bezdůvodnému obohacení z neplatně uzavřené smlouvy, proto je žalovaný povinen uhradit dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru dlužnou jistinu. Proto soud vyhověl v rozsahu této částky z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného, kdy aktivní legitimace žalobce byla prokázána smlouvou o postoupení pohledávek.13. Z ust. § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že upravuje dobu vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, respektive ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odstavec 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, ustanovení představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany spotřebitele, dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Žalobce má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, s ohledem na ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru závisí doba splatnosti od možností žalovaného jako spotřebitele a teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením jistiny spotřebitelského úvěru vzniká nárok na zákonné úroky z prodlení. Soud ža