6 C 153/2020-38 — Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v pl. znění (dále jen„ o. s. ř.”). 2. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 22. 5. 2020 domáhá po žalovaném zaplacení částky 5 000 Kč s úrokem z prodlení uvedeným ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobkyně uvedla, že dne 2. 8. 2016 žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, [právnická osoba] [příjmení] p.l.c. (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalovanému byla poskytnuta zápůjčka ve výši 5 000 Kč, a to na bankovní účet uvedený v žádosti o poskytnutí zápůjčky. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky [právnická osoba] [příjmení] p.l.c. účinné od 10. 11. 2014 (dále jen„ VOP“). Smlouva byla uzavřena prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na internetových stránkách [název internetové stránky ] (žádosti žalovaného o poskytnutí zápůjčky). Žalovaný se dostal do prodlení s placením zápůjčky, když do dne splatnosti, tj. do 31. 8. 2016, zápůjčku nesplatil, a to ani částečně. Žalovaný nereagoval na výzvy právního předchůdce žalobkyně k zaplacení pohledávky ani na jeho oznámení o postoupení pohledávky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2017 došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Žalovaný na tento dluh žalobkyni nic nezaplatil, přestože byl k tomu žalobkyní vyzván předžalobní upomínkou ze dne 11. 3. 2020. 3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 4. Soud se nejprve zabýval posouzením otázky, zda je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu. Podle čl. 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („ Brusel I bis“), smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Na případ soud aplikoval český právní řád s ohledem na čl. 6 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť mezi stranami proběhla volba práva. 5. Soud dospěl k závěru, že v této věci jsou splněny podmínky ust. § 115a o. s. ř. a rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů. Skutkový stav tvrzený žalobkyní vzal soud za zjištěný a za prokázaný na základě žádosti žalovaného o poskytnutí zápůjčky ze dne 1. 8. 2016, potvrzení o provedené platbě ze dne 1. 8. 2016, výpisů z účtu, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2017, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 9. 2018 a souvisejícího poštovního podacího archu, předžalobní výzvy ze dne 11. 3. 2020 a souvisejícího poštovního archu. Soud má za prokázané, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně smlouvu, na jejímž, na jejímž základě byla žalovanému vyplacena dne 1. 8. 2016 částka 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku právnímu předchůdci žalobkyně splatit nejpozději do 31. 8. 2016. Žalovaný však právnímu předchůdci žalobkyně ničeho na tento dluh neuhradil. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2017 došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni. Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho ani později, přestože byl k tomu žalobkyní vyzván s dostatečným předstihem před podáním žaloby soudu předžalobní výzvou ze dne 11. 3. 2019, která mu byla odeslána na poslední známou adresu i na adresu trvalého pobytu. 6. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Při posouzení otázky jakou smlouvu mezi sebou účastníci uzavřeli, si nelze vystačit s tím, jak je smlouva označena, ale je třeba posoudit její obsah, z něhož je zřejmé, že předmětem smlouvy byl spotřebitelský úvěr. Nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky vyplývá ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v pl. znění (dále jen „o. z.“) a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného do 30. 11. 2016 Vedle žalované jistiny vznikl žalobkyni nárok na zaplacení požadovaného úroku z prodlení, který je v souladu s ust. § 1970 o. z. Výše úroku z prodlení pak vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když dnem následujícím po splatnosti pohledávky, tj. dnem 1. 9. 2016, se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením žalované částky. Aktivní legitimace žalobkyně v tomto sporu je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2017. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. 8. Žalovaný je povinen uložené povinnosti splnit do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. l o. s. ř.). Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.