15 CO 51/2022-313 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Citovaným rozsudkem Okresní soud v Táboře (dále jen soud I. stupně) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 291 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 1. 1. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. I.). Dále uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 189 510 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (odst. II.). 2. Žalobce se domáhal zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že jako zapůjčitel uzavřel se žalovanou dne 1. 6. 2015 smlouvu o zápůjčce, na základě které zapůjčil žalované, jejíž byl v té době společníkem a jednatelem, částku 400 000 Kč ve dvou platbách po 200 000 Kč (1. 6. 2015 a 2. 7. 2015), žalovaná však v den splatnosti 31. 12. 2017 vrátila pouze částku 109 000 Kč. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a namítala, že žádná zápůjčka jí nikdy poskytnuta nebyla, že žádné platby od žalobce poskytnuté v uvedené dny neeviduje, že žalobce jako jednatel neinformoval valnou hromadu žalované o úmyslu uzavřít smlouvu o zápůjčce a porušil tak povinnosti dle § 54 a § 55 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen ZOK), žalovaná tak není smlouvou vázána a ta je de facto neplatná. Z procesní opatrnosti pak žalovaná dopisem ze dne 29. 1. 2020 provedla započtení svého nároku na náhradu škody, způsobené porušením péče řádného hospodáře při výkonu funkce jednatele žalobcem, k jejíž úhradě byl vyzván dopisem z 15. 1. 2020. 3. Soud I. stupně měl na základě provedeného dokazování výslechem svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a výslechem žalobce za vyvrácené tvrzení žalované, že žalobce (společník a jediný jednatel žalované ke dni 1. 6. 2015) neinformoval o zápůjčce druhého společníka žalované [jméno] [příjmení] a že finanční prostředky, kterými žalovaná disponovala, pocházely výlučně ze zápůjček od druhého společníka [jméno] [příjmení]. Poukázal na výpověď svědka [jméno] [příjmení] (spoluzakládající společník žalované), že půjčky žalované poskytoval on, žalobce i pan [příjmení], že připravoval smlouvy o půjčkách (po nahlédnutí do smlouvy o zápůjčce z 1. 6. 2015 potvrdil, že ji skutečně připravil) a že na společné schůzce s panem [příjmení] i žalobcem se mluvilo o tom, že žalobce si bude půjčovat 300 000 Kč od otce a tyto peníze půjčí do společnosti. Tato výpověď je i v souladu s výpovědí svědka [příjmení], podle které mu žalobce říkal, že do firmy poskytl prostředky s pomocí své rodiny. Zároveň z výpovědi svědka [příjmení] plyne, že započal projekt vily BELLEVUE tím, že do něj zapojil žalobce a svědka [příjmení] a i po vystoupení ze společnosti byl do roku 2018 na všech jednáních, kterých se účastnili všichni tři zakládající členové, a že ve společnosti působil i jako právní a ekonomický poradce. Soud I. stupně hodnotí výpověď svědka [příjmení] jako spotánní, věrohodnou a nezaujatou jak vůči žalobci, tak i vůči svědku [příjmení], přičemž svědek byl schopen svoji výpověď opravit podle toho, jak si v jejím průběhu vybavoval skutečnosti, ke kterým došlo před několika lety. Všichni tři zakladatelé se shodli, že do roku 2016 se spolu pravidelně scházeli na jednáních jednou za 2 či 3 měsíce a pokud tedy žalobce i svědek [příjmení] uvádějí, že se zde probíral i záměr zápůjček, které pak poskytoval žalobce společnosti, považuje soud I. stupně tyto výpovědi za logické. Proto nevěřil tvrzení svědka [příjmení], že o projektu neměl prakticky žádné informace, a že dodnes neví, jaké byly jednotlivé ceny za byty. Výpověď svědka [příjmení] pak mohla být ovlivněna negativními vyhrocenými vztahy se žalobcem, když tito na sebe podávají trestní oznámení. Soud I. stupně nepřisvědčil ani tvrzení žalované, že o poskytování zápůjček žalobcem se dozvěděla až v lednu 2020. Jelikož právnická osoba z povahy nemůže jednat sama, ale standardně ji zastupuje její statutární orgán (§ 162 a § 164 o. z.), plyne již z toho, že žalobce byl ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce i jednatelem žalované, že společnost o zápůjčce věděla, neboť při uzavření smlouvy za ní jednal její statutární zástupce a doklady o ní jsou součástí účetnictví žalované. Poskytl-li žalobce jako jednatel zapůjčku společnosti, může dojít ke střetu zájmů (s opačným názorem žalobce soud I. stupně nesouhlasil). I když v dané věci smlouva o zápůjčce ze dne 1. 6. 2015 žádné zneužívající ustanovení neobsahovala, měl žalobce informační povinnost vůči nejvyššímu orgánu společnosti, tedy valné hromadě (§ 44 ZOK), kterou v té době tvořili žalobce a svědek [příjmení] jako druhý společník. Vzhledem ke shora uvedené praxi, kdy společníci probírali záležitosti společnosti podle potřeby při svých neformálních setkáních (neposílala se pozvánka s programem, neprováděl se zápis), by bylo dle názoru soudu přepjatým formalismem vyvozovat neplatnost uzavřené smlouvy o zápůjčce jen proto, že společníci neudělili souhlas žalobci ve formě písemného usnesení valné hromady, neboť i z výpovědi svědka [příjmení] (správně zřejmě [anonymizováno]) plyne, že proti zápůjčce žalobce do společnosti nic nenamítal a konkrétně uvedl, že z jeho pohledu se jednalo o nějaké drobné, tedy byl s poskytnutím těchto částek v řádu statisíců ze strany žalobce srozuměn. Soud I. stupně tak uzavírá, že žalobce splnil informační povinnost sdělit druhému společníku (který s ním tvořil valnou hromadu) záměr zápůjčky, valná hromada proti tomu nic nenamítala, k pozastavení funkce žalobce jako jednatele nedošlo (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4384/2015 a § 54 odst. 1, 4 ZOK); proto považuje smlouvu o zápůjčce (§ 2390 o. z.) za platnou. 4. Dále má soud I. stupně za vyvrácené tvrzení žalované, že neeviduje žádné platby od žalobce ve svůj prospěch. Z knihy analytické evidence jednoznačně vyplývá, že v účetní evidenci žalované je vedena předmětná zápůjčka společníka, zaúčtovaná na účet [číslo] ve výši dvakrát 200 000 Kč (ke dni 30. 6. 2015 a 31. 7. 2015), výše těchto zaúčtovaných částek pak odpovídá příjmovým pokladním dokladům, podle kterých přijala žalovaná od žalobce dne 1. 6. 2015 dle smlouvy z téhož dne částku 200 000 Kč a dne 2. 7. 2015 dle téže smlouvy částku 200 000 Kč. Jejich zaúčtování do knihy analytické evidence pozdějším datem pak vysvětlila účetní společnosti svědkyně [příjmení], která účtovala pro žalovanou jedenkrát za měsíc a zaúčtovávala půjčky ke konci měsíce. Dle svědkyně musely být peníze fakticky poskytnuty dříve, neboť se převáděly na běžný účet. Výpověď svědkyně působila dle soudu I. stupně profesionálně, byla schopna přehledně a srozumitelně vysvětlovat jednotlivé účetní položky v účetnictví žalované. Z její výpovědi má soud za prokázané, že zápůjčka žalované byla nejen účetně zavedena do účetnictví, ale i skutečně poskytnuta. Svědkyně potvrdila svůj podpis na příjmových pokladních dokladech předložených žalobcem a vysvětlila, jak bylo se zápůjčkou později naloženo a že se nemohlo jednat o žádnou fiktivní částku. Pokud dle žalované výpověď svědkyně [příjmení] vyvrací výpověď žalobce o tom, že zápůjčku složil v hotovosti do banky na účet, je dle názoru soudu I. stupně tento rozpor vysvětlitelný tím, že žalobce reálně peníze v hotovosti do [právnická osoba] po poskytnutí zápůjčky nosil (viz vklady v hotovosti na účet 5. 6. 2015 a 8. 6. 2015 a 31. 8. 2015). Za rozhodující soud považuje to, že po zaúčtování vkladu zápůjčkou žalobce se prostředky žalované zvýšily, a to nejen účetně, ale reálně vnosem na pokladnu a následně vkladem na běžný účet u [právnická osoba], ze kterého pak byly hrazeny zcela konkrétní platby (jak vyplynulo z výpovědi svědkyně [příjmení]). Žalobce přitom vysvětlil i původ peněz (půjčka v rámci rodiny, vlastní úspory), jenž byl z té doby znám i svědku [příjmení]; soud má proto za prokázanou i solventnost žalobce (k dalším zápůjčkám, které nejsou předmětem řízení, předložil žalobce výpis z účtu manželky a výpis z účtu o zápůjčce částky ve výši 1 000 000 Kč od [jméno] [příjmení] v březnu 2016). Z knihy analytické evidence za rok 2017, ve spojení s výslechem svědkyně [příjmení], má dále soud za prokázané, že žalobci byla vrácena částka 109 000 Kč. Soud proto uzavírá, že vzhledem k platnosti smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi účastníky a jejímu reálnému poskytnutí žalované ve výši 400 000 Kč, z níž byla žalobci vrácena částka 109 000 Kč, má žalobce vůči žalované pohledávku ve výši 291 000 Kč. 5. Poté se soud I. stupně zabýval námitkou započtení vznesenou žalovanou. Pokud žalovaná uplatnila vůči žalobci pohledávku dopisem z 15. 1. 2020, v něm tvrzené porušení povinnosti žalobcem nebylo nijak konkretizované. Blíže svůj nárok žalovaná poprvé specifikovala až v podání ze dne 25. 2. 2021 tak, že žalobce zavinil pozdní uhrazení kupní ceny, v důsledku toho musela žalovaná zaplatit smluvní pokutu ve výši 2 557 887 Kč a dále náklady nalézacího a exekučního řízení, celková výše škody proto činí 3 249 801 Kč. Žalobce s tímto tvrzením nesouhlasil a namítal, že kupní cena nebyla řádně a včas zaplacena proto, že žalovaná nedisponovala potřebnými finančními prostředky (prioritou bylo dokončení rekonstrukce