6 Cmo 126/2020-105 — Vrchní soud v Praze

1. Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně (dále též soud) výše uvedeným rozsudkem zamítl žalobu a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce se domáhal na žalovaném zaplacení předmětné částky s tím, že účastníci byli rovnodílnými společníky a jednateli obchodní korporace , právnická osoba, (dále též společnost). V roce 2015 byly jejich obchodní podíly úplatně převedeny na , Anonymizováno, , že v čestném prohlášení účastníci, jako převodci, uvedli, že společnost nemá dluhy, úvěry ani jiné závazky, přestože oba věděli, že společnosti byla příkazem , právnická osoba, oblastního inspektorátu , adresa, (dále jen „, Anonymizováno, “) ze dne 7. 8. 2015 uložena pokuta ve výši 20 000 Kč a související náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč, že žalobce byl v této souvislosti v trestním řízení odsouzen, podle odsuzujícího rozhodnutí nahradil poškozenému nabyvateli škodu v plné výši 21 000 Kč a vzhledem k tomu, že tato škoda vznikla jednáním obou účastníků, kteří jakožto jednatelé měli povědomí o hospodaření společnosti, musí být povinnost k náhradě škody solidární a žalobce má za žalovaným regresní nárok ve výši poloviny uhrazené škody. Žalovaný uvedl, že byl společníkem společnosti, o vzniku závazku nevěděl, že získal obchodní podíl na základě toho, že měl pohledávku za žalobcem, který mu nabídl, že mu 50% obchodní podíl převede s tím, že na vedení společnosti nebude mít žádný vliv, že žalovaný požadoval předložení účetnictví, účetní mu však žádné doklady nedala, že čestné prohlášení si nechal sám žalovaný na svou žádost žalobcem vyhotovit, neboť mu nevěřil a na základě žádosti žalovaného si nechal vystavit toto prohlášení i , Anonymizováno, , že ze společnosti vystoupil proto, že žalobce bez vědomí žalovaného uzavíral obchody, že závazek vznikl ze samostatného jednání žalobce. Soud uvedl, že zjistil, že účastníci převedli dne 21. 12. 2015 úplatně své obchodní podíly ve společnosti na nabyvatele , Anonymizováno, . Konstatoval, že mezi účastníky bylo sporné, za jakých okolností bylo čestné prohlášení vystaveno a zda žalovaný věděl, že společnost má nějaké závazky. Pokud žalobce tvrdil, že oba účastníci v čestném prohlášení stvrdili neexistenci dluhů společnosti a měli o hospodaření společnosti povědomí, toto tvrzení opíral především o odůvodnění trestního rozsudku, dle něhož svědek , Anonymizováno, vypověděl, že o neexistenci dluhů společnosti jej ujistili oba účastníci. Pokud žalovaný uváděl, že čestné prohlášení si nechal na svou žádost žalobcem vystavit a v návaznosti na tuto žádost žalovaného si nechal stejné prohlášení vystavit i nabyvatel , Anonymizováno, , žalovaný k prokázání svých tvrzení navrhoval výslech svědka , Anonymizováno, v tomto řízení, aby si soud učinil sám závěry z jeho výpovědi.2. Soud konstatoval, že je v souladu s § 135 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení vázán rozhodnutím trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Soud tedy v občanskoprávním řízení vychází z rozhodnutí, kterým byl žalobce shledán vinným a odsouzen za přečin podvodu spočívající v tom, že úmyslně v rámci úplatného převodu obchodních podílů společnosti utvrdil nabyvatele , Anonymizováno, , že společnost nemá žádné dluhy a vystavil mu o této skutečnosti čestné prohlášení, odůvodnění takového rozhodnutí však pro soud závazné není. Z výpovědi svědka , Anonymizováno, vyslechnutého v projednávané věci má soud za prokázané, že čestné prohlášení žalobce vystavil na žádost žalovaného, který neměl o hospodaření společnosti a případných dluzích společnosti přehled a s ohledem na to i svědek požádal žalobce o vystavení téhož prohlášení. Z čestného prohlášení soud zjistil, že toto vystavil žalobce, a nikoli oba účastníci, jak žalobce tvrdil. Ze svědecké výpovědi rovněž vyplývá, že společnost vedl a řídil žalobce a žalovaný se situací společnosti obeznámen nebyl. O pravdivosti této výpovědi soud neměl pochyb, neboť svědek vypovídal spontánně a jeho z výpovědí učiněných v trestním řízení vyplývá, že tyto skutečnosti líčil shodně. Pouze u hlavního líčení uváděl, že jej o bezdlužnosti společnosti utvrzovali oba, v přípravném líčení a v projednávané věci však konstantně vypovídal v tom směru, že žalovaný neměl o hospodaření přehled, proto si sám prohlášení od žalobce vyžádal.3. Soud konstatoval, že bylo zjištěno, že žalobce byl odsouzen za protiprávní jednání, když v úmyslu obohatit se uvedl nepravdivou informaci ohledně dluhů společnosti, jejichž existence mu musela být známa, přičemž bylo zjištěno, že žalobce vědomě uvedl nepravdivou informaci, aby svého záměru, tj. převodu obchodního podílu ve společnosti, dosáhl, neboť si musel být vědom, že v případě, že by sdělil nabyvateli, že společnost má dluh či dluhy, převod obchodního podílu by mohl být buďto zmařen, anebo by jeho cena byla nižší.4. Soud uzavřel, že pokud za těchto okolností žalobce požaduje plnění po žalovaném z titulu náhrady škody jako po třetí osobě, který neporušil žádnou zákonem stanovenou povinnost a nemůže tak být stíhán povinností škodu nahradit a bylo-li v řízení prokázáno, že o existenci předmětného dluhu neměl žalovaný povědomí, je třeba tento požadavek žalobce kvalifikovat jako v rozporu s dobrými mravy a též v rozporu s další zásadou, podle níž nikdo nesmí mít prospěch z toho, že sám porušuje právo.5. Soud shledal žalobu nedůvodnou, a proto ji v celém rozsahu zamítl.6. Proti uvedenému rozsudku se žalobce odvolal. Uvedl zejména, že odůvodnění rozsudku je ve vzájemném rozporu, kdy za klíčový důkaz o neexistenci povědomí žalovaného o předmětném dluhu soud vzal výpověď svědka , Anonymizováno, , který měl prokázat, že žalovaný neměl o hospodaření společnosti a případných dluzích společnosti přehled, přičemž tato výpověď měla být zásadně shodná s jeho výpovědí u hlavní líčení. Svědek , Anonymizováno, však ve své svědecké výpovědi u hlavního líčení uvedl, že se při převodu obchodních podílů u notářky výslovně dotazoval účastníků, zdali má společnost nějaké závazky a oba mu tvrdili, že ne, takže výpovědi svědka u hlavního líčení a u jednání před soudem ve shora uvedené věci se zásadně rozcházejí. Soud měl proto hodnotit důvěryhodnost svědka a jeho výpověď v předmětné věci u soudu, kdy sám uvedl, že se se žalovaným dosud vídá, jsou zjevně přáteli, a nelze tedy vyloučit jeho motivaci k tendenční výpovědi v této věci. Žalovaný tak procesní obranu ohledně tvrzení, že o bezdlužnosti společnosti byl svědek ujišťován pouze žalobcem, důkazně neunesl. Soud nezohlednil, že svědek , Anonymizováno, byl v době převodu podílů ujišťován o bezdlužnosti společnosti, jak ze strany žalobce, tak ze strany žalovaného. Uvedl, že žalovaný, jako druhý společník a jednatel, měl či mohl mít v době převodu podílu povědomí o existenci a dluhu a byl tak odpovědný za případnou škodu, přičemž se jedná o solidární povinnost. Uvedl též, že i v případě, že by žalovaný o dluhu nevěděl a svědka o neexistenci dluhů neujišťoval, pak o dluhu s ohledem na péči řádného hospodáře vědět mohl a měl a za dluh odpovídá jako společník a jednatel společnosti. Konstatoval, že pokud je tvrzení žalovaného o tom, že nevěděl o dluzích společnosti, pravdivé, jednal žalovaný v rozporu s péčí řádného hospodáře, neboť mu nic nebránilo seznámit se se stavem hospodaření společnosti a jestliže žalovaný nejednal s péčí řádného hospodáře a o společnost a její chod nejevil zájem, jednal tak protiprávně a jestliže dále žalovaný svůj podíl na společnosti převáděl, pak při převodu nemohl všechna prohlášení o bezdlužnosti společnosti ponechat na druhém společníkovi a jednateli, soud proto mohl aplikovat zásadu civilního práva, podle níž nikdo nesmí mít prospěch z toho, že sám porušuje právo. Obrana žalovaného, založená na porušování zákonných ustanovení na ochranu společnosti, tak nemůže požívat právní ochrany. Uvedl též, že soud otázku plnění povinností žalovaného plynoucích z péče řádného hospodáře měl posuzovat jako otázku předběžnou, což neučinil. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví.7. Žalovaný ve vyjádření k odvolání zejména uvedl, že je napadený rozsudek správný, že důvody uváděné žalobcem v odvolání, jsou tytéž, jaké byly v rámci nalézacího řízení již uplatněny a s nimiž se soud vypořádal správně. Uvedl, že pokud žalobce zpochybňuje věrohodnost svědka , Anonymizováno, , když poukazuje na odlišnost výpovědí tohoto svědka u nalézacího řízení a před soudem v trestní věci žalobce, je nutno dle zásady bezprostřednosti vycházet z výpovědi k věci před nalézacím soudem a dále je nezbytné vzít v úvahu, že v trestní věci svědek nebyl dotazován konkrétně na žalovaného, a jeho výpověď se týkala odlišných skutečností. Uvedl též, že jediná věta, které se v případě svědecké výpovědi svědka , Anonymizováno, žalobce drží, je vytržena z kontextu a není zřejmé, v jaké souvislosti byla provedena, avšak i přes tato tvrzení se sám svědek na dotazy soudu k proběhlému trestnímu řízení vyjadřoval a zcela věrohodně vysvětlil, jak svá tvrzen