14 Cmo 228/2021-224 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením přiznal likvidátorovi již zaniklé společnosti , Anonymizováno, , IČO , IČO, , naposledy sídlem , adresa, (dále jen „společnost“) , Anonymizováno, (dále jen „likvidátor“) odměnu ve výši 411 625,97 Kč, jež „si ponechá z likvidačního zůstatku společnosti“ (výrok I.), „uznal“ částku 87 520,10 Kč za účelně vynaložené hotové výdaje likvidátora vynaložené v souvislosti s likvidací společnosti, uvedenou částku likvidátorovi „přiznal“ s tím, že si ji „ponechá z likvidačního zůstatku společnosti“ (výroky II. a III.), dále likvidátorovi uložil povinnost ve lhůtě 15 dnů od právní moci usnesení vrátit státu na účet soudu prvního stupně (jenž specifikoval) nevyčerpanou zálohu 50 000 Kč (výrok IV.).2. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil (s ohledem na datum zahájení likvidace a jmenování likvidátora do funkce, k čemuž došlo v roce 2004) s odkazem na § 1 odst. 2, § 3 odst. 1 písm. a), odst. 2, § 6 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem (dále jen „vyhláška“) tím, že sic likvidátor požadoval přiznat odměnu ve výši 548 834,62 Kč (když výše likvidačního zůstatku činila částku 10 176 692,37 Kč), avšak z důvodu hrubého porušení povinností likvidátora (jeho nečinností) a s tím spojeným umělým prodlužováním průběhu likvidace (jež činila 17 let, v situaci, kdy již v roce 2011 likvidátor uvedl, že byly provedeny „v zásadě“ všechny zásadní úkony likvidace, přesto (neúplnou) zprávu o průběhu likvidace s návrhem na rozdělení čistého majetkového zůstatku předložil až v listopadu 2020, a to po urgenci soudu), odměnu snížil o 25 %, tj. na částku 411 625, 97 Kč, přihlédl i k tomu, že likvidátor nechtěl jedinému společníku vyplatit zálohu na vyplacení likvidačního zůstatku (což opět učinil až po urgenci soudu). Náhradu hotových výdajů stanovil dle návrhu likvidátora, jenž (jinak) shledal důvodným. Vrácení zálohy na náklady likvidace odůvodnil tím, že částku vynaloženou na náklady likvidace si likvidátor ponechá z likvidačního zůstatku.3. Proti výroku o odměně likvidátora podal likvidátor odvolání, navrhuje, aby mu odvolací soud přiznal odměnu „v plné výši bez krácení“ dle jeho návrhu.4. Odvolatel argumentuje tím, že průtahy likvidace nezpůsobil, žádnou z povinností neporušil, ani likvidaci uměle neprodlužoval. Naopak jediný jednatel a společník , Anonymizováno, přes opakované výzvy (a urgence) k předání (pro likvidaci potřebných) dokumentů na jeho výzvy (žádosti) nereagoval, nebylo tak možné nejen řádně a včas sestavit účetní závěry společnosti, a tím ani řádně postupovat v likvidaci; naopak jmenovaný se uchýlil k (opakujícím se) vulgárním výpadům a výhrůžkám, včetně podávání nedůvodných trestních oznámení. Likvidace tak proběhla bez předložení účetních dokladů, a to pouze na základě presumovaných údajů. Délka likvidace byla ovlivněna rovněž „několikaletými restitučními spory“, jež se týkaly nemovitostí ve vlastnictví společnosti (o nichž bylo rozhodováno až Nejvyšším soudem).5. Jediný společník s podaným odvoláním nesouhlasil, má za to, že likvidátor má s ohledem na průběh likvidace nárok na odměnu ještě nižší než soudem prvního stupně odměnu přiznanou. Domnívá se, že v důsledku likvidátorem zapříčiněných průtahů v likvidaci mu (i jeho rodině) vznikla „značná škoda“, musel více než 17 let „živořit“ na sociálních dávkách a čelit exekuci přesto, že měl nárok na výplatu bezdůvodně zadržovaného likvidačního zůstatku přesahující částku 10 mil. Kč. Zdůraznil, že společnost měla minimum závazků a pohledávek, téměř jediným majetkem byly nemovitosti v Ratibořicích, k jejichž zpeněžení došlo již v roce 2004 za částku 14,9 mil. Kč, likvidace tak již mohla být dávno ukončena, navíc v situaci, kdy veškeré účetní (i jiné) doklady se nacházely v kanceláři nacházející se ve zmíněných nemovitostech, kam již po soudem nařízené likvidaci neměl přístup. Ostatně sám likvidátor ve zprávě ze dne 27. července 2011 potvrdil, že již všichni řádně přihlášení věřitelé byli uspokojeni a byly rovněž ukončeny soudní spory, současně avizoval vypracování zprávy o průběhu likvidace s návrhem na rozdělení čistého majetkového zůstatku. Likvidátor mohl a měl při zpracování příslušných účetních dokladů vycházet z jemu dostupných informací (což ostatně činil, neboť každoročně podával daňová přiznání). Poukázal na v průběhu likvidace novelizovaný § 75aa zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Likvidátor navíc v rozporu s § 74 obch. zák. nezaslal společníkovi řádně a včas soupis jmění společnosti, k jeho zaslání došlo až po urgencích na podzim 2020.6. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu dle § 212, § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Při stanovení výše odměny a náhrady hotových výdajů likvidátora v případech, kdy k nařízení likvidace a jmenování likvidátora došlo v období od 1. ledna 2001 do 31. prosince 2013, což je, jak se podává z obsahu spisu, i daný případ, je třeba vyjít z právní úpravy účinné v době, kdy byl likvidátor soudem jmenován do své funkce, v daném případě tedy z vyhlášky, a to i přesto, že je o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora rozhodováno po 1. lednu 2014. V tom je rozhodovací praxe odvolacího soudu již dlouhodobě konstantní (za mnohá viz již soudem prvního stupně citované usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2016, sp. zn. 14 Cmo 348/2015, uveřejněné pod číslem 118/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).8. V poměrech projednávané věci to znamená, že soud prvního stupně při stanovení výše odměny odvolatele jmenovaného do funkce likvidátora usnesením ze dne 30. ledna 2004, č. j. 39 Cm 85/2002-10, správně postupoval podle výše citovaných ustanovení vyhlášky, správně a přiléhavě rovněž aplikoval § 3 odst. 2 vyhlášky a odměnu likvidátora z důvodů průtahů při procesu likvidace snížil (o 25 %). Je tomu tak z důvodů uváděných (již) soudem prvního stupně v přezkoumávaném rozhodnutí. Z obsahu spisu se podávají skutečnosti rekapitulované soudem prvního stupně, zejména pak to, že likvidátor byl do funkce jmenován již v roce 2004 a již v uvedeném roce došlo ke zpeněžení nemovitostí patřící do majetkové podstaty likvidované společnosti. Přestože likvidátor v podání ze dne 27. července 2011 (č. l. 81) k výzvě soudu (ze dne 24. června 2011, č. l. 76) avizoval ukončení likvidace a podání návrhu na výmaz společnosti z obchodního rejstříku, k uvedeným krokům (řadu let) nedošlo. Podání zprávy o průběhu likvidace, ukončení procesu likvidace, včetně výzvy k podání návrhu na výmaz společnosti z obchodního rejstříku bylo opakovaně soudem urgováno (výzvami z 11. prosince 2018, č. l. 100, z 1. března 2019, č. l. 101, z 30. července 2020, č. l. 115, z 19. října 2020, č. j. 124, ze 17. prosince 2020, č. l. 144, včetně výzvy k opravě likvidátorem předložené dokumentace ze dne 19. února 2021, č. l. 164).9. Za nikoli přiléhavou považoval odvolací soud námitku odvolatele poukazující na „několikaleté restitučními spory“ ohledně nemovitostí ve vlastnictví společnosti. Je tomu tak proto, že sám likvidátor v podání z 27. července 2011 (tedy před více než 10 lety) mimo jiné sdělil, že již byly ukončeny všechny spory vedené proti společnosti (viz podání na č. l. 81).10. Argumentuje-li odvolatel nedostatkem součinnosti ze strany jednatele a jediného společníka společnosti, pak ani tuto argumentaci není možno považovat za přiléhavou. Z obsahu spisu se totiž nepodává, že by likvidátor od července 2011(kdy sám avizoval ukončení procesu likvidace) až do ledna 2019 jakoukoli činnost směřující k ukončení procesu likvidace společnosti vykonával, navíc povinností likvidátora bylo činit kroky směřující k ukončení likvidace i v případě pasivity statutárního orgánu společnosti, tedy provést likvidaci bez předložení účetních dokladů. K řečenému lze dodat, že pokud by odvolací soud přistoupil na odvolatelovu argumentaci (což ovšem nečiní), pak by připustil závěr, že v případě pasivity statutárního orgánu společnosti, by proces likvidace společnosti ukončen nebyl, což by byl závěr zjevně rozporný se smyslem a účelem samotné likvidace.11. S ohledem na shora uvedené důvody odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I. jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).