2 Cmo 55/2021-105 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením soudu prvního stupně zamítl námitku nedostatku pravomoci českých soudů, kdy tuto vyhodnotil jako účelovou, o čemž svědčí fakt, že žalovaní navrhli postoupení věci Krajskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému, i když včas podanou, neboť „se nejedná o směnečnou námitku, ale námitku proti podmínkám řízení“. Poukázal na to, že platebním místem je , adresa, v České republice, zde sídlí výstavce i remitent směnky, je sepsána v českém jazyce a není tak pochybností o tom, že platební místo leží v České republice. Žalovaní pouze tvrdili, že existují jiné obce téhož jména v jiných státech, netvrdili, že by existoval jakýkoliv vztah mezi předmětnou směnkou či souvisejícím právním jednáním a jinou konkrétní obcí.2. Proti němu podali žalovaní včasné odvolání, ve kterém navrhli změnu napadeného usnesení tak, že bude vysloven nedostatek pravomoci českých soudů. Poukázali na to, že žaloba směřuje pouze proti avalům směnky, kteří mají bydliště, resp. sídlo na území Slovenské republiky. Jedná se tak o věc s mezinárodním prvkem a je třeba ji posoudit podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, kdy platí, že se v projednávané věci nejedná o žádný z případů výlučné příslušnosti podle čl. 24 nařízení či zvláštní příslušnosti dle čl. 7 Nařízení, mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o příslušnosti soudu podle čl. 25 Nařízení a příslušnost soudu nebyla založena ani postupem podle čl. 26 Nařízení, podle čl. 4 Nařízení jsou tak příslušné soudy členského státu Evropské unie, na jehož území mají žalovaní bydliště, resp. sídlo. V posuzované věci to jsou tedy soudy Slovenské republiky.3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného usnesení s tím, že postup žalovaných považuje za šikanozní výkon procesních práv. Námitka nedostatku pravomoci českých soudů je nedůvodná a je pouze obstrukčním jednáním žalovaných s cílem oddálit plnění jejich povinnosti uložené jim vydaným směnečným platebním rozkazem. Příslušnost českých soudů je dána dle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 podle kterého osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském stát žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Judikaturní praxe pak stojí na závěru, že směnečné spory spadají pod čl. 7 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 473/2008, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3306/2018). Pokud by nebyla posouzena příslušnost soudu dle výše uvedeného, pak platí, že by byla dána příslušnost českých soudů podle čl. 26 odst. 1 nařízení, neboť žalovaní namítli nedostatek pravomoc soudu až zhruba rok po vydání směnečného platebního rozkazu a nikoliv při prvním úkonu ve věci, tj. v podaných námitkách.4. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které mu předcházelo (§ 212, 212a o. s. ř.), aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.).5. Podle § 218 písm. c) o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné. Podle § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolání není přípustné proti usnesení, jímž se upravuje vedení řízení.6. Z obsahu spisu se podává, že žalovaní podali odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta námitka nedostatku pravomoci českých soudů.7. Na rozdíl od soudu prvního stupně má odvolací soud za to, že proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o výše uvedené námitce, je usnesením srovnatelným s usnesením, kterým se upravuje vedení řízení a jedná se tak o usnesení, proti kterému není odvolání přípustné (§ 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Tento závěr dovozuje ze závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3853/2017 ze dne 5. 3. 2019, dle kterého platí, že otázka pravomoci soudu (tj. vazba mezi § 103 a 104 odst. 1 o. s. ř.) nesměřuje k tomu, aby otázka pravomoci soudu byla definitivně vyřešena jiným rozhodnutím, než kterým se řízení končí, ledaže právní předpis stanoví postup vedoucí k závaznému vyřešení takové otázky. Dle tohoto rozhodnutí dále platí, že dovolací soud neshledává důvod klást soudům překážku v tom, aby v případě, že je vznesena námitka nedostatku pravomoci soudu, o zamítnutí námitky rozhodovaly usnesením. Vzhledem k tomu, že takové rozhodnutí nenabývá závaznosti, spočívá jeho smysl v informování účastníka o vyřízení (zamítnutí námitky), o důvodech vedoucích k uvedenému vyřízení, a dalšímu pokračování v řízení. Jelikož otázka bude moci být opětovně nastolena a přehodnocena, a to až do vydání konečného rozhodnutí, je neúčelné vést řízení o opravných prostředcích proti takovému usnesení, které je v takovém případě třeba pokládat za srovnatelné s usnesením, kterým se upravuje vedení řízení. Neodklizení rozhodnutí nemůže účastníkům přivodit žádné nepříznivé důsledky, a proto je-li proti němu podáno odvolání, odvolací soud jej odmítne podle § 218 písm. c) o. s. ř.8. Odvolací soud proto postupoval podle § 218 písm. c) o. s. ř. a odvolání žalovaných odmítl pro jeho nepřípustnost. Přitom je nerozhodné, že žalovaní podali odvolání proti napadenému usnesení vedeni nesprávným poučením soudu prvního stupně.