2 Cmo 74/2021-64 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením zamítl soud prvního stupně námitku žalovaného ohledně nedostatku pravomoci soudu prvního stupně v této věci. Žalovaný námitku vznesl v rámci námitek, které podal proti směnečnému platebnímu rozkazu soudu prvního stupně ze dne 19.10.2020, č. j. 13 Cm 115/2020-18. Uváděl při tom, že sporná směnka byla vystavena na základě smlouvy o vystavení blankosměnky ze dne 30.1.2020. Směnka je proto nerozlučně spjata s touto smlouvou a se závazky, které z ní vyplývají. Smluvní strany si v čl. 7 odst. 6 této smlouvy dohodly, že pro rozhodování sporů na základě této smlouvy anebo v souvislosit s ní budou pravomocné soudy Slovenské republiky. Z toho dovozuje, že se toto ujednání vztahuje i na spor o zaplacení směnky, která byla vystavena na základě této smlouvy. I kdyby toto ujednání neobstálo, jsou stejně pravomocné soudy Slovesnké republiky a jen ty svým rozhodnutím by mohly založit pravomoc soudů České republiky.2. Soud prvního stupně nejprve konstatoval, že otázku příslušnosti soudů je nutno v tomto případě posoudit podle Nařízení Evropského parlamentu a Rada (EU) č. 1215/2012, ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení Brusel I bis). Vyšel z toho, že podle čl. 4 odst. 1 Nařízení Brusel I bis lze obecně žalovat osoby, které mají bydliště v členském státu EU, u soudů toho státu, ve kterém mají bydliště. Vzal také v úvahu, že podle čl. 25 Nařízení Brusel I bis mohou si strany dohodnout odlišné sudiště s výjimkami v tomto článku uvedenými, zejména nesmí jí o dohodu, která odporuje čl. 19 Nařízení Brusel I bis. Poukázal na to, že podle čl. 18 Nařízení Brusel I bis může spotřebitel podat žalobu proti smluvnímu partnerovi buď u soudů členského státu, kde má tento partner bydliště, anebo u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel. Podle následujícího čl. 19 se lze od toho dochýlit jen dohodou uzavřenou po vzniku sporu, nebo dohodou umožňující spotřebiteli zahájit řízení ještě v jiném státě, než se mu nabízí podle čl. 18 anebo dohodou uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto státu. ledaže by to právo stejného státu vylučovalo.3. Konstatoval, že žalobkyně uzavřela předmětnou smlouvu se žalovaným mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání. Je proto spotřebitelem ve smyslu § 419 o. z. i ve smyslu čl. 2 písm. b) Směrnice 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Žalovaný je ve smyslu § 420 o. z. profesionálem a podnikatelem, který je rozsáhlou investiční skupinou působící ve Střední Evropě a který svou činnost zaměřuje i na území České republiky. Cílem smlouvy bylo, aby žalobkyně zhodnotila svoje osobní úspory, tedy vykonávat správu svého majetku, a to mimo jakoukoli souvislost s podnikatelskou činností nebo výkonem profese. Jedná se proto v tomto případě o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu čl. 17 Nařízení Brusel I bis. Proto ujednání čl. 7 odst. 6 předmětné smlouvy nemá právní účinek. Žalobkyně tedy mohla v souladu s čl. 18 Nařízení Brusel I bis podat žalobu u soudu členského státu podle svého bydliště. Příslušnost soudu prvního stupně vyplývá i z čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I bis, když sporná směnka je splatná v Praze.4. Proti tomuto usnesení se včas odvolal žalovaný a navrhuje jeho zrušení. Dovozuje, že se nejedná o spor ze spotřebitelské smlouvy. Aby mohla být žalobkyně v této věci spotřebitelem, muselo by se v případě smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení jednat o spotřebitelskou smlouvu. Žalovaný nemohl vystupovat v této věci jako podnikatel, protože v této souvislosti nejednal v rámci předmětu svojí obchodní činnosti, jak plyne z obchodního rejstříku nebo jiné podnikatelské činnosti. Dále se domnívá, že soud prvního stupně nevzal v úvahu čl. 17 Nařízení Brusel I bis podle kterého, aby ve smyslu tohoto Nařízení šlo o spotřebitelskou smlouvu, musí se jednat buď o smlouvu o prodeji zboží na splátky, nebo o smlouvu o úvěru splatném ve splátkách anebo o smlouvu o jakékoliv jiné formě úvěru, kterým se má financovat prodej zboží anebo konečmě musí jít o případ smlouvy uzavřené s účastníkem, který obchoduje nebo podniká v členské státě bydliště spotřebitele nebo jakýmkoliv způsobem směřuje tyto činnosti do tohoto členského státu nebo vícerých států včetně tohoto členského státu, a smlouva spladá do rozsahu tykových činností. Spor ze smlouvy o zaplacení směnky není takovým sporem. Žalovaný sice podniká na území České republiky, ale předmětná smlouva nebyla uzavřena a sporná směnka vystavena v rámci podnikatelské činnosti žalovaného, jak vyplývá z předmětu jeho činnosti podle výpisu z obchodního rejsříku. Protože nejde o žádný z případů, které vyplývají z čl. 17 Nařízení Brusel I bis, neupaltní se ani články 18 a 19 stejněho nařízení. Žalobkyně vůbec netvrdila, že je v této věci spotřebitelem a že se jedná o spotřeitelský vztah. Proto soud prvního stupně, když skoumal tyto otázky, překročil své pravomoci a porušil tím právo žalovaného na spravedlivý soudní proces. Proto je dohoda o volbě soudu platná.5. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného usnesení. Souhlasí se závěrem, že žalobkyně je spotřebitelkou a žalovaný podnikatelem, když předmětnou činnost provádí soustavně a za účelem dosažení zisku. Rovněž směnečné smlouvy mohou mít spotřebitelskou povahu. Není rozhodné, že žalovaný nemá v rámci předmětu činnosti zapsány vystavování směnek. To nemají ani jiné subjekty, které směnky běžně vystavují. Žalovaný směnky vystavoval v souvislosti se svou hlavní ekonomickou činností.6. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.].7. Ze smlouvy o vystavení vlastní blankosměnky ze dne 30. 1. 2020, kterou účastníci uzavřeli, vyplývá, že žalobkyně se zavázala touto smlouvu složit na účet žalovaného částku 2 500 000 Kč jako finanční investici. Proti tomu obdržela žalobkyně spornou směnku, jejímž prostřednictvím měla být finanční investice žalovaným žalobkyni vrácena za tři měsíce zhodnocená o 8 %. Žalobkyně obdržela od žalovaného spornou směnku jako směnku úplnou. Z tohoto pohledu je již název smlouvy a další zmínky o blankosměnce v textu smlouvy matoucí, protože žádná směnka při vydání neúplná (čl. I. § 10 zákona směnečného a šekového) vydána nebyla. Do oběhu byla uvedena již kompletní směnka. Autor smluvního textu si plete postupné vytváření směnečné listiny u žalovaného s vyplňováním blankosměnky třetí osobou, které byla v neúplné podobě vydána. To však není podstatné. Podstatné je, že předmětná smlouva navzdory svému označení je především smlouvou o finanční investici a o jejím zhodnocení. Sporná směnka zde působí jako prostředek, jehož prostřednictvím má být zhodnocená finanční investice vrácena. Jedná se tedy o platební podmínku, o určení způsobu zpětné platby. Jde o případ platební směnky, jejímž prostřednictvím má být dluh v budoucnu uhrazen.8. Je zřejmé, že podle čl. 4 odst. 1 Nařízení Brusel I bis lze vždy podat žalobu u soudu členského státu, ve kterém má žalovaná osoba bydliště. V případě žalob ze směnek se ovšem nabízí žalobci podle čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I bis také žalovat podle místa, kde je směnka splatná. Je dávno objasněno, že nakolik toto ustanovení hovoří o smlouvě, pak ta představuje jakýkoliv závazek, tedy nejen ze směnek a jiných cenných papírů, ale také závazky třeba z dokumentárních akreditivů, bankovních (finančních) záruk anebo slibů odškodnění. Z toho vyplývá, že žalobkyně měla by případně možnost podat žalobu i u zdejších soudů, když směnka je splatná na území České republiky.9. Prorogační doložka by ovšem měla, jak plyne z čl. 25 Nařízení Brusel I bis, přednost. Proto je vskutku nezbytné se zabývat její účinností. Soud prvního stupně se vyhnul zásadnímu problému, to znamená, zda se čl. 7 odst. 6 předmětné smlouvy vztahuje i na spory o zaplacení předmětné směnky. Protože bylo výše objasněno, že sporná směnka je pevně zakotvena jako platební podmínka, která stanoví, jakým způsobem je žalovaný povinen dluh, jehož podstatou je vrácení zhodnocené finanční investice, splnit, nelze ani řízení o zaplacení stejné směnky od této smlouvy, jejímž předmětem je právě na prvním místě finanční investice a její zhodnocení, oddělit. Potom dohodu příslušnosti soudů bylo by nutné vztáhnout i na toto řízení.10. Jak soud prvního stupně správně konstatoval, nemají dohody o příslušnosti soudů v některých případech, jak stanoví čl. 25 odst. 4 Nařízení Brusel I bis, účinnost. Z našeho pohledu je významné, že nesmějí být v rozporu také s čl. 19 Nařízení Brusel I bis. Ten stanoví, že od ustanovení Oddílu 4 Nařízení Brusel I bis, který upravuje příslušnost u spotřebitelských smluv, se lze odchýlit, zejména prorogačními doložkami pouze v případech v tomto článku taxativně vymezených. Není sporu o tom, že žádný