6 Cmo 236/2020-22 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobce se po žalované obchodní společnosti , Jméno žalované, . (dále též jen „společnost“) domáhá zrušení své účasti ve společnosti. Žalobu odůvodnil tím, že společnost nikdy nezahájila činnost a zůstala pouze formálně založená, přičemž za celou dobu trvání společnosti, tedy od roku 1996, nebyla konána valná hromada, společnost nesídlí na adrese svého sídla zapsaného v obchodním rejstříku a její jednatelé jsou nekontaktní. Se shrnutím, že společnost s ohledem na výše uvedené nenaplňuje účel své existence, čímž je znemožněn výkon práv a povinností žalobce jakožto společníka společnosti, žalobce konstatoval, že stávající situaci lze charakterizovat jako situaci, za které nelze spravedlivě požadovat, aby ve společnosti setrval. Žalovaná společnost se k žalobě žalobce nevyjádřila.2. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl tak, že žaloba na zrušení účasti žalobce ve společnosti , Jméno žalované, ., IČO , IČO žalované, , … se zamítá (výrok I.) a žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok II.) V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že z ustanovení § 205 odst. 1 z. o. k. je zřejmé, že zákon při rozhodování o ukončení účasti společníka ve společnosti ponechává soudu široké meze pro uvážení, jakou situaci lze charakterizovat jako situaci, za které nelze spravedlivě požadovat, aby společník setrval ve společnosti, neboť bližší kritéria pro řešení této otázky neobsahuje. Na základě tvrzení žalobce a skutečností známých soudu z jeho vlastní činnosti dospěl soud k následujícím právním závěrům. Žalobce je jakožto jeden ze společníků žalované společnosti aktivně legitimován k podání žaloby na zrušení své účasti v žalované společnosti. Soud však v daném případě neshledal, že by jeho tvrzení odůvodňovala naplnění podmínek pro zrušení účasti žalobce v žalované společnosti, tedy že by z nich bylo možno dovodit, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby v žalované společnosti setrval. Soud prvního stupně poukázal na to, že tvrzení žalobce stran nečinnosti žalované společnosti odůvodňují toliko zrušení žalované společnosti [srov. § 93 písm. b) z. o. k.], nepředstavují však důvod pro zrušení účasti žalobce v této společnosti dle § 205 odst. 1 z. o. k. Dále soud prvního stupně vyslovil podiv nad tím, že žalobce se svou žalobou teprve nyní domáhá zrušení své účasti v žalované společnosti z důvodů, které dle jeho vlastních tvrzení přetrvávají již od vzniku žalované společnosti, tj. od roku 1996. To, že žalobci jeho účast jakožto jednoho ze společníků žalované společnosti, která je nečinná, nevyhovuje, nemůže být důvodem pro to, aby soud jeho žalobě na zrušení účasti žalobce v žalované společnosti vyhověl. Dle soudu prvního stupně v daném případě nedošlo k naplnění podmínek ve smyslu § 205 odst. 1 z. o. k. pro zrušení účasti žalobce v žalované společnosti soudem, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Náhradově nákladový výrok odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalobce nebyl v dané věci úspěšný, proto si nese náklady tohoto řízení ze svého s tím, že společnosti žádné náklady řízení nevznikly, proto rozhodl tak, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno.3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání. V odvolání namítl, že soud svým rozhodnutím nutí žalobce setrvávat ve „firmě“ i přes to, že tento v této „firmě“ již nechce být. Tedy nutí jej, proti jeho vůli, konat tak, jak žalobce nechce. Nutí jej podřídit se vůli soudu, ačkoliv jeho další působení ve „firmě“ je nelogické, nechtěné a naprosto zbytečné. Pokud by prvoinstanční soud rozhodoval se znalostí věci, nutně by musel dospět k názoru, že je nespravedlivé požadovat po žalobci, aby byl nadále společníkem „firmy“. Jak je patrno z úplného výpisu z OR, tak další společníci v žalované „firmě“ jsou všechno bývalí členové statutárního orgánu žalobce, kteří založili žalovanou firmu jen z toho důvodu, aby do ní převedli veškerý majetek žalobce a tohoto poslali do insolvence. Česky řečeno, žalovaná firma byla založena statutárními zástupci žalobce proto, aby byla jimi „vytunelována“ Proto nikdy nebyl zájem, od roku 1996 o to, aby žalobce z „firmy“ vystoupil, neboť dílo nebylo ještě vykonáno. Poté co v roce 2019 byl sesazen z funkce předsedy představenstva žalobce pan , Anonymizováno, , odstoupil místopředseda představenstva , Anonymizováno, , bývalý předseda představenstva přestal komunikovat se současným představenstvem a společník , Anonymizováno, zemřel a nikdo jeho podíl zatím nezdědil, zjistilo současné představenstvo žalobce, že tento je společníkem v žalované „firmě“. Do této doby se bývalým členům statutárního orgánu dařilo (23 let) úspěšně tajit před členy žalobce, že žalobce je společníkem nějaké korporace. Neprodleně po té, kdy tato skutečnost byla zjištěna, zahájil žalobce úkony k ukončení této účasti. Ze strany žalované společnosti však nikdo nebyl komunikativní a nepodařilo se žalobci své „společenství“ ukončit. Nezbývalo tedy nic jiného než se obrátit na soud s příslušnou „žádostí“. Navrhl, aby odvolací soud žalobci vyhověl.4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.5. Podle § 205 odst. 1 z. o. k. společník může navrhnout, aby soud zrušil jeho účast ve společnosti, nelze-li na něm spravedlivě požadovat, aby ve společnosti setrval; to neplatí, jedná-li se o jediného společníka.6. Odvolací soud vyšel při svém rozhodování z níže uvedených závěrů dovolacího soudu, s nimiž se ztotožňuje. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2018 sp.zn. 27 Cdo 1950/2017: Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že při rozhodování o ukončení účasti společníka ve společnosti musí soud dbát jak na to, aby odepřením uplatňovaného práva nedošlo k neodůvodněnému zásahu do poměrů navrhovatele, tak na to, aby jeho přiznáním nedošlo k neúměrnému zásahu do práv společnosti, popřípadě jejích společníků. Ochrana poskytovaná soudem se musí vztahovat nejen na navrhovatele, ale i na společnost a ostatní společníky. V tom směru musí soud zejména dbát na to, aby újma způsobená kterékoli ze zúčastněných osob nebyla nepřiměřená, tj. aby důsledky zásahu do poměrů společnosti nebyly podstatně závažnější, než újma vzniklá navrhovateli z nepřiznání práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2084/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 275/2005). Pro posouzení podmínek ke zrušení účasti společníka ve společnosti není rozhodující, jak se choval společník (navrhovatel) ve vztahu ke společnosti, rozhodující je, jak se chovala společnost a její společníci k navrhovateli. Hodnocení chování navrhovatele ke společnosti by bylo namístě teprve tehdy, pokud by soud shledal důvody pro ukončení účasti společníka ve společnosti a vážil, zda by na jedné straně odepřením uplatňovaného práva nedošlo k neodůvodněnému zásahu do poměrů navrhovatele a na druhé straně zda by jeho přiznáním nedošlo k neúměrnému zásahu do práv společnosti, popřípadě jejích společníků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 1257/2006). To, že menšinový společník nemůže ovlivnit poměry ve společnosti, je přirozeným důsledkem velikosti jeho obchodního podílu a platí to pro všechny společnosti s menšinovými společníky; ani z toho důvodu proto nelze bez dalšího účast společníka ve společnosti zrušit (srov. např. shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 194/2004). Zrušení účasti společníka ve společnosti s ručením omezeným soudem je krajním řešením (ultima ratio), k němuž je zpravidla - s ohledem na důsledky, které má pro společnost a ostatní společníky - na místě přikročit až tehdy, není-li možné důvody, pro které se společník domáhá zrušení své účasti ve společnosti, překlenout jinak. Má-li proto společník k dispozici jiné (méně „radikální“) nástroje k ochraně svých práv či zájmů, je nutné zásadně trvat na tom, aby tyto nástroje využil přednostně. Ve výjimečných případech však nelze společníkovi bránit v tom, aby se domáhal zrušení své účasti ve společnosti, aniž předtím vyčerpal ostatní prostředky k ochraně svých práv. Tak tomu může být například tehdy, znemožňuje-li společnost společníkovi dlouhodobě a opakovaně výkon jeho práv (např. práva na informace) a z dosavadního chování společnosti (jejích jednatelů) lze usuzovat, že jednotlivé nástroje ochrany těchto práv, které má společník k dispozici, nebudou dostatečně (trvale) účinné. Jinak řečeno, zrušit účast společníka ve společnosti je možné pouze tehdy, lze-li takové opatření považovat za proporcionální povaze a závažnosti důvodů, pro které se společník domáhá zrušení své účasti, důsledkům, které by pro něj mělo nevyhovění žalobě, jakož i dopadům, jež bude mít zrušení jeho účasti na společnost a na ostatní společníky. Lze-li k ochraně práv společníka využít jiný nástroj, jehož dopady na společnost a ostatní společníky jsou méně závažné, nebude zpravidla možné žalobě podle § 205 odst. 1 z. o. k. vyhovět.7. V dané věci je prakticky jediným důvodem,