9 Cmo 8/2022-94 — Vrchní soud v Praze

1. Návrhem doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 23. 11. 2018 domáhal se navrhovatel vyslovení neplatnosti svého vyloučení z politického hnutí , adresa, - dále jen „hnutí“), o kterém rozhodla , Anonymizováno, (dále jen „konference“) dne 24. 6. 2018.2. Navrhovatel tvrdil, že byl vyloučen proto, že poškodil nebo ohrozil dobré jméno a pověst hnutí tím, že zneužil svého postavení okresního koordinátora k šíření petiční výzvy o svolání regionální konference v Jihomoravském kraji spolu s návrhem na odvolání vedení kraje, a dále záškodnickou činností v , Anonymizováno, , která má vliv na neblahou situaci v okresním městě. Rozhodnutí konference o svém vyloučení byl navrhovatel přítomen a byl o něm vyrozuměn písemně. K jeho odvolání bylo rozhodnutí konference přezkoumáno rozhodčí komisí hnutí, která je shledala platným a souladným se stanovami hnutí. Navrhovatel uváděl, že skutečným důvodem jeho vyloučení bylo, že jako koordinátor hnutí pro , adresa, a člen grémia pro Jihomoravský kraj odeslal dne 5. 5. 2018 na skupinovou adresu , e-mail, email, ve kterém navrhoval, aby se členové hnutí přidali k jeho inciativě vedoucí ke svolání regionální konference Jihomoravského kraje. Tato adresa funguje tak, že emailový systém hnutí rozešle zprávu všem členům hnutí patřícím do okresu , Anonymizováno, . Navrhovatel tak vyzval členy hnutí v uvedeném okrese k podpisu listinné petice za svolání konference. Podle navrhovatele stanovy hnutí určují, že předseda regionálního klubu svolá regionální konferenci, jestliže o to požádá alespoň čtvrtina jeho členů. Navrhovatel tak rozesláním petice pouze realizoval členské právo, které mu poskytují stanovy. K poškození dobrého jména hnutí nemohlo dojít, neboť výzvu k podpisu petice navrhovatel rozeslal jen členům hnutí a věnoval se v ní kritice činnosti vedoucích představitelů regionálního klubu, aniž by zpráva obsahovala urážky, nepravdivá tvrzení nebo jiné výroky, které by „mohly být považovány za defamatorní“.3. Hnutí namítlo, že navrhovatel nejednal jako řadový člen, avšak jako koordinátor a člen grémia zneužil jemu svěřenou databázi ke svým osobním ambicím a prosazování názorů na vedení regionálního klubu. Kromě uvedené výzvy potom navrhovatel oslovoval některé členy i osobně, a to i v přítomnosti dalších osob, přičemž osočoval a pomlouval demokraticky zvolené vedení regionálního klubu. Hnutí tak považovalo vyloučení navrhovatele za platné.4. Usnesením ze dne 19. 4. 2021, č. j. Ncp 275/2021-38, Vrchní soud v Praze rozhodl o věcné příslušnosti krajských soudů v projednávané věci, a věc postoupil Městskému soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“).5. Soud prvního stupně napadeným usnesením návrhu vyhověl (výrok I.) a navrhovateli přiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.). Ze stanov hnutí zjistil, že člen může být vyloučen rozhodnutím předsednictva nebo regionální konference příslušného regionálního klubu, a to pro porušení stanov, poškození nebo ohrožení dobrého jména a pověsti hnutí, pro uvedení nepravdivých údajů v přihlášce nebo pro pravomocné odsouzení za trestný čin. Návrh na vyloučení může podat kterýkoli orgán hnutí nebo skupina alespoň 4 členů. Proti rozhodnutí o vyloučení se lze odvolat k rozhodčí komisi, jejíž rozhodnutí je konečné. Organizačními jednotkami hnutí jsou regionální kluby. Nejvyšším orgánem regionálního klubu je regionální konference, kterou je předseda regionálního klubu povinen svolat do 90 dnů ode dne, kdy obdrží písemnou žádost nejméně ¼ všech členů klubu. Člen hnutí má právo předkládat orgánům hnutí náměty, stížnosti a připomínky. Dále zjistil, že navrhovatel odeslal dne 5. 5. 2018 na skupinovou adresu , e-mail, zprávu s výzvou připojit se k žádosti o svolání regionální konference Jihomoravského kraje, jejíž text byl připojen. V pozvánce na konferenci dne 24. 6. 2018 není uvedeno, že se bude projednávat navrhovatelovo vyloučení. Podle zápisu z uvedené konference se o navrhovatelově vyloučení jednalo v bodě „Diskuse“ na návrh řídícího konference; pro návrh hlasovalo 21 členů, 8 bylo proti, 9 se zdrželo. Navrhovatel byl jednání přítomen osobně. Hnutí sdělilo dopisem ze dne 26. 6. 2018 navrhovateli, že byl vyloučen proto, že svým jednáním dlouhodobě a opakovaně poškozoval dobré jméno a pověst hnutí. Navrhovatel se proti vyloučení odvolal dopisem ze dne 25. 6. 2018. Rozhodčí komise rozhodnutím ze dne 22. 8. 2018 konstatovala, že vyloučení proběhlo v souladu se stanovami.6. Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že v případech neupravených zákonem č. 424/1991 Sb., o politických stranách, se uplatní právní úprava občanského zákoníku. Za podstatnou považoval skutečnost, že navrhovatel není členem jiné politické strany. Pokud by tomu tak bylo, nemohl by soud návrhu vyhovět, neboť by tím založil členství navrhovatele v další politické straně, přestože zákon zakazuje současné členství téhož občana ve dvou politických stranách. Za rozporný se zákonem považoval postup vyloučení, neboť v zápisu z konference ani v rozhodnutí o vyloučení není uvedeno, v čem hnutí spatřovalo porušení svých stanov. Navrhovatel nebyl vyzván k nápravě tvrzených pochybení, ani nebyl předem seznámen s důvody, pro které bylo jeho vyloučení navrženo a jeho vyloučení nebylo uvedeno ani v pozvánce na konferenci. Měl-li navrhovatel jako člen hnutí právo obracet se na orgány hnutí s náměty, stížnostmi a připomínkami a je-li ke svolání regionální konference třeba podpisů ¼ členů regionálního klubu, nelze považovat za hrubé porušení stanov, pokud se navrhovatel obrátil na členy s žádostí o připojení se k žádosti. Použití databáze členů se soudu prvního stupně jevilo logickým a navíc nebylo stanovami zakázáno. Proto soud prvního stupně návrhu vyhověl.7. Proti tomuto usnesení podalo odvolání hnutí, podle kterého není v souladu se skutečností zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný není členem jiné politické strany. Žalovaný je členem strany Volný blok, kandidoval za ni ve volbách a dokonce je v ní místopředsedou. Hnutí navrhlo, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že návrh zamítne, a přiznal hnutí náklady řízení.8. Navrhovatel ve svém vyjádření uvedl, že není a v době jednání soudu prvního stupně nebyl členem jiné politické strany. Podle něj není přípustné, aby mu bylo fakticky odebráno právo sdružovat se v politických stranách po celou dobu řízení o neplatnosti jeho vyloučení, které trvá déle než 4 roky. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil a přiznal mu náklady řízení.9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací zjistil, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, avšak neshledal je důvodným.10. Úvodem odvolací soud připomíná, že řízení o vyslovení neplatnosti vyloučení člena politické strany je řízením ve statusové věci právnické osoby podle § 85 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) a má povahu řízení nesporného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1495/2017, uveřejněné pod R 123/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).11. Podle § 16a zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění platném v době navrhovatelova vyloučení (dále jen „zákon o politických stranách“), dotýká-li se rozhodnutí orgánu strany a hnutí skutečností vyznačovaných v rejstříku stran a hnutí (§ 9), může člen této strany a hnutí do 6 měsíců od přijetí takového rozhodnutí požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami (odstavec 1). Nejde-li o zrušení strany a hnutí, lze návrh podle odstavce 1 podat, jen pokud rozhodčí orgán strany a hnutí nevyhověl žádosti člena o zjednání nápravy anebo o ní nerozhodl do 30 dnů ode dne jejího podání (odstavec 2).12. Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 1969/10, dovodil, že „povinností obecných soudů, vyplývající z čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy, tak bylo interpretovat ustanovení § 16a odst. 1 zákona o politických stranách prizmatem výše předestřených aspektů ústavního požadavku respektu vnitrostranické demokracie a bez ohledu na úzce a nedostatečně vymezený rámec v § 16a a § 9 zákona o politických stranách připustit meritorní přezkum napadených rozhodnutí vnitrostranických orgánů, a to nejen z hlediska jejich souladu se stanovami dané politické strany či zákonem, ale především z hlediska možného zásahu do základních práv stěžovatelů (členů politické strany) konkrétní činností jejich „vlastní“ politické strany.“13. V uvedeném nálezu Ústavní soud akcentoval nezbytnost soudní ochrany zásady vnitrostranické demokracie, a to i ve vztahu mezi politickou stranou a jejími členy. Konkrétně uvedl: „Nahlíženo prizmatem ústavního požadavku respektu vnitrostranické demokracie, v prostředí vnitřního života (autonomie) politických stran je ochrana základního práva občanů sdružovat se v politických stranách konkretizována a poskytována v podobě ochrany jeho dílčích aspektů (práv) vyplývajících z institutu členství v politické straně. Mezi taková dílčí práva spojená s členstvím v politické st