12 Cmo 201/2022-74 — Vrchní soud v Praze

1. Citovaným usnesením soud prvního stupně zamítl námitku nedostatku pravomoci zdejšího soudu. Uvedl, že žalovaný ve vyjádření ze dne 30. 5. 2022 vznesl námitku nedostatku místní příslušnosti Městského soudu v Praze k rozhodování dané věci. Dalším podáním doplnil tuto námitku tak, že byť je žalovaný státním občanem České republiky a na území má evidovaný trvalý pobyt, zdržuje se dlouhodobě na území Spolkové republiky Německo, v , Anonymizováno, . Protože pro určení příslušnosti soudu je rozhodující skutečné bydliště žalovaného, tj. místo, kde se zdržuje s úmyslem žít tam trvale, má žalovaný za to, že příslušnost soudu nelze určovat podle občanského soudního řádu, ale je nutné postupovat podle pravidel pro určení příslušnosti obsažených v nařízení Rady Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení“ nebo též „Brusel I bis“), a to čl. 4. K projednání věci jsou tudíž příslušné soudy Spolkové republiky Německo, nikoliv soudy v České republice. Soud podání posoudil jako námitku nedostatku pravomoci soudů České republiky k projednání a rozhodnutí v této věci. Postupoval podle čl. 4 odst. 1, čl. 5 odst. 1 a čl. 7 písm. a) Nařízení Brusel I bis. Pro posouzení námitky nedostatku pravomoci bylo nutné určit, zda se pod pojmem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ rozumí též závazky ze směnky. Rozsudek SDEU sp. zn. C-419/11 se zabýval tím, zda nároky vyplývající ze směnky mohly být kvalifikovány jako nároky ze smlouvy ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 (tedy nařízení známého jako Brusel I, předchůdce nařízení Brusel I bis, jehož čl. 5 odst. 1 písm. a) je doslovně totožný jako čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení, jímž bylo nahrazeno - pozn. soudu) a dospěl k závěru, že právní vztah mezi remitentem a směnečným rukojmím vlastní směnky spadá pod pojem „nároky ze smlouvy“ v čl. 5 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I. V daném případě, kdy je žalovaný zavázán jakožto směnečný rukojmí ze směnky, jež byla splatná v Praze, tedy v České republice, se lze plnění závazků z této směnky domáhat též u státu, v němž mělo být plněno ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I bis, byť žalovaný tvrdí, že má bydliště ve smyslu Nařízení v Německu. Jelikož mezinárodní pravomoc českých soudů je v dané věci dána, věcně příslušnými jsou krajské soudy dle § 9 odst. 2 písm. j) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a místně příslušným soudem pak je též soud, v jehož obvodu je platební místo dle § 87 písm. e) o. s. ř., neboť je uplatňováno právo ze směnky. Věcná i místní příslušnost Městského soudu v Praze je tak ve věci dána.2. Žalovaný napadl usnesení včasným odvoláním, v němž navrhl jeho změnu tak, že pravomoc soudů České republiky není dána a řízení se zastavuje. V doplnění odvolání pak změnil původní návrh a navrhl změnu usnesení tak, že se zrušuje a věc se vrací k novému rozhodnutí. Současně uvedl, že akceptuje závěry týkající pravomoci českých soudů. Nedostatečně se však soud vypořádal s místní příslušností, neboť ji nesprávně posoudil ve vazbě na platební místo. Žalobce nebyl zmocněn k pozdějšímu doplnění údaje místa splatnosti směnky a jde o bezprávné doplnění listiny dle čl. I § 69 zákona č. 191/1950 Sb, zákon směnečný a šekový (dále jen „z. s. š.“). Změna textu směnky je vůči žalovanému neúčinná. V době vystavení směnky obsahovala listina domicil „u , Jméno žalobce A, .“, který neplnil funkci platebního místa. Proto je třeba vycházet z čl. I § 76 odst. 3 z. s. š., tj. z tzv. zákonného platebního místa, kterým je místo vystavení směnky , adresa, . Místně příslušným je tak Krajský soud v Brně. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 13. 3. 1931, Rv I 224/31 a na ústavně zaručené právo na zákonného soudce.3. Odvolací soud přezkoumal podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadené usnesení, aniž by v souladu s ustanovením § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nařizoval jednání, a shledal odvolání žalovaného nedůvodným.4. Odvoláním napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl námitku nedostatku pravomoci českých soudů s odkazem na čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I bis, který vyložil v souladu se závěrem přijatým SDEU v rozsudku sp. zn. C-419/11, podle něhož „právní vztah mezi remitentem a směnečným rukojmím vlastní směnky vydané v neúplné podobě a později doplněné spadá pod pojem „nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 (nyní čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I bis). V posuzované věci byl nárokem uplatněným žalobou směnečný nárok žalobce jako remitenta směnky proti žalovanému jako směnečnému rukojmí s tím, že platebním místem směnky (podle čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I bis místo, kde závazek, o nějž se jedná, měl být splněn) je , adresa, . I kdyby měl tedy žalovaný faktické bydliště mimo území České republiky, zakládal citovaný článek Nařízení Brusel I bis možnost žalobce podat žalobu i u soudů České republiky.5. Podstatným obsahem odvolání žalovaného však není nesouhlas s posouzením příslušnosti (pravomoci) českých soudů, ale s posouzením místní nepříslušnosti Městského soudu v Praze. Podle § 212a odst. 6 o. s. ř. přitom platí, že usnesení, jímž nebylo rozhodnuto ve věci samé, lze přezkoumat jen z důvodů, které se týkají toho, co soud prvního stupně řešil ve výroku usnesení. V posuzované věci byla výrokem odvoláním napadeného usnesení řešena výhradně příslušnost (pravomoc) českých soudů, nikoli místní nepříslušnost, a proto se argumentací žalovaného týkající se výhradně místní nepříslušnosti soudu prvního stupně odvolací soud nezabýval, ani zabývat nemohl. O námitce místní nepříslušnosti, kterou žalovaný uplatnil, dosud soud prvního stupně nerozhodl, a to z důvodu, který je nasnadě. Nemohl o ní rozhodovat soud, jehož příslušnost (pravomoc) takové rozhodnutí vydat byla námitkou žalovaného zpochybněna. Prioritu tedy mělo rozhodnutí o námitce nedostatku příslušnosti českých soudů, které poté, až nabude právní moci, otevře cestu pro rozhodování o námitkách dalších.6. Z důvodů shora uvedených odvolací soud podle § 219 o. s. ř. usnesení jako věcně správné potvrdil.