9 Cmo 95/2022-0 — Vrchní soud v Praze

1. Návrhem došlým rejstříkovému soudu dne 23. 5. 2022 se navrhovatel domáhal zápisu změn do rejstříku ústavů, konkrétně výmazu zakladatelky , tituly před jménem, , a namísto ní zápisů zakladatelů ve složení: , Anonymizováno, , , adresa, , , Anonymizováno, .2. Městský soud v Praze coby rejstříkový soud (dále též jen „soud“) usnesením ze dne 14. června 2022 č. j. U 781/RD53/MSPH, Fj 203088/2022/MSPH zamítl návrh na zápis změn ze dne 23. května 2022 pod Fj 203088/2022/MSPH do rejstříku ústavů. V odůvodnění soud uvedl, že k návrhu nebyla předložena žádná listina, pročež navrhovatele dne 26. května 2022 vyzval, aby doložil doklad prokazující změnu zakladatele. Navrhovatel na výzvu reagoval podáním došlým soudu dne 7. června 2022 č. j. F223927/2022, ve kterém sdělil, že zakladatelka zemřela a že podle § 406 odst. 2 o.z. platí, že není-li rozhodování zakladatele možné, nabývá jeho práva vůči ústavu osoba určená zakladatelským právním jednáním v rozsahu tam uvedeném, jinak je nabývá správní rada. Zakladatelským právním jednáním není pro tento případ určena žádná osoba. Proto navrhovatel navrhuje zápis všech členů rady jako zakladatelů do rejstříku ústavu. Soud prvního stupně citoval § 406 odst. 1 a 2 o.z. s tím, že pokud práva vůči ústavu nabývá správní rada, je v právním jednání omezena. K rozhodnutí o zásadních věcech, jako je rozhodnutí o změně účelu ústavu a o zrušení ústavu, potřebuje předchozí souhlas soudu. Z toho plyne, že členové správní rady nejsou automaticky zakladateli. Na ty přechází pouze práva vůči ústavu a v právním jednání jsou omezeni. Soud proto „návrh ze dne 23. května 2022 pod Fj 203088/2022/MSPH, aby soud vymazal zakladatelku a zapsal jako zakladatele členy správní rady do rejstříku ústavu zamítl.“3. Proti usnesení soudu prvního stupně podal navrhovatel včasné odvolání. Brojil proti tomu, že v důsledku soudního rozhodnutí došlo k situaci, kdy ústav nemá žádného zakladatele, přitom zakladatel je jediná osoba, která může např. změnit zakladatelské právní jednání. Z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp.zn. 8 Cmo 285/2016 dovozuje, že práva a povinnosti zakladatele mohou být převedena, resp. přejít na jinou osobu. Jelikož zakladatelským právním jednáním není u navrhovatele pro tento případ určena žádná osoba, přešla práva a povinnosti zakladatele na správní radu.4. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je v naprosté většině nedůvodné, důvodné je jen co do nutnosti reflektovat smrt jediné zakladatelky a to v souvislosti s přechodem části zakladatelských práv týkající se změny zakladatelského právního jednání, v zápisu v rejstříku ústavů.5. Podle § 406 odst. 1 o.z. „O změnách zakladatelského právního jednání rozhoduje i za trvání ústavu zakladatel“; podle § 406 odst. 2 o.z. „Není-li rozhodování zakladatele možné, nabývá jeho práva vůči ústavu osoba určená zakladatelským právním jednáním v rozsahu tam uvedeném, jinak je nabývá správní rada; v takovém případě se však k rozhodnutí správní rady o změně účelu ústavu nebo o jeho zrušení vyžaduje předchozí souhlas soudu“. Je třeba si uvědomit, že jmenované ustanovení zákona řeší otázku, kdo rozhoduje o změnách zakladatelského právního jednání ústavu za jeho trvání, přičemž z ust. § 406 odst. 2 o.z. vyplývá jistý přesah směřující k právním jednáním znamenajícím zrušení ústavu coby právnické osoby, tedy směřující k tzv. statusovým rozhodnutí - rozhodnutím o statusu samotné právnické osoby - ústavu. Otázku rozhodování zakladatele resp. jiné osoby „v jeho postavení“ resp. nabyvší část jeho oprávnění řeší kromě jiného i proto, že ačkoli ve smyslu § 418 o.z. se na právní poměry ústavu obdobně použijí ustanovení o nadaci, je řešení u ústavu odlišné. Zatímco zakladatel nadace po jejím založení resp. vzniku pozbývá ze zákona vlivu na další osud nadace (až na výjimky viz § 317 až § 326 o.z.), naopak zakladatel ústavu je ex lege oprávněn rozhodovat o změnách zakladatelského právního jednání i během existence ústavu. Umenšit či negovat rozsah tohoto rozhodování pak může právě a jedině sám zakladatelem úpravou v zakladatelském právním jednání v rámci jednotlivých institutů týkajících se ústavu, pro futuro pak v souvislosti se svým zánikem resp. nemožností rozhodování. Každopádně existuje-li zakladatel ústavu, rozhoduje výlučně on o změnách zakladatelského právního jednání ústavu. Proto za trvání ústavu může zakladatel změnit zakladatelské právní ujednání bez omezení. Jedná se o bezvýhradné oprávnění zakladatele, ke svému rozhodnutí samozřejmě nepotřebuje předchozí či jakýkoli jiný souhlas soudu.6. Dále zákon (§ 406 odst. 2 o.z.) řeší situace, kdy „není rozhodování zakladatele možné“. Jak shora uvedeno, jde o rozhodování o změnách zakladatelského právního jednání případně o zákonem připuštěných rozhodováních majících statusový charakter (zrušení ústavu). Podle názoru odvolacího soudu není pochyby o tom, že tuto nemožnost rozhodování představuje smrt zakladatele ústavu - fyzické osoby. Není-li tedy v důsledku jeho smrti rozhodování zakladatele možné a není-li v zakladatelském právním jednání určena osoba, která v takovém případě nabývá práva zakladatele vůči ústavu, nabývá je správní rada ústavu. Správní rada je v rozhodování o změnách zakladatelského právního jednání omezena potud, že k rozhodnutí o zásadních věcech, jako je rozhodnutí o změně účelu ústavu a o zrušení ústavu (statusové rozhodnutí), potřebuje předchozí souhlas soudu. Ust. § 406 odst. 2 o.z. tedy neupravuje situaci tak, že by se zakladatelem stal někdo jiný, což ostatně implikuje i výklad řečeného ustanovení, jež reflektuje i jen dočasnou nemožnost rozhodování zakladatele - například je-li jako fyzická osoba v bezvědomí či nemůže z jiného důvodu po určitou přechodnou dobu činit právní jednání, nebo například nemá-li právnická osoba osobu, jež by za ní právně jednala (například nemá-li obsazenu funkci statutárního orgánu a ani jiného zástupce jako např. opatrovníka či zmocněnce). Upravuje situaci pro případy, že je na straně jedné třeba činit změnu či změny zakladatelského právního jednání resp. rozhodnout o zrušení ústavu, na straně druhé toho zakladatel není schopen (vůbec pro svoji neexistenci či i jen dočasně). Primárně zákon umožňuje, aby na tyto situace myslel sám zakladatel, jenž v zakladatelském právním jednání určí osobu, jež bude mít oprávnění zakladatelské právní jednání měnit. Může tedy v zakladatelském právní jednání pro výše jmenovaný případ určit konkrétní osobu (fyzickou či právnickou), na níž by v případě nemožnosti zakladatele rozhodovat o změně zakladatelského právního jednání a zrušení ústavu přešlo toto oprávnění zakladatele. Potud lze podle našeho názoru jako dostatečný akceptovat i jen způsob určení takovéto osoby dostatečně určitě vyjádřený v zakladatelském právní jednání, kdy až uplatněním tohoto způsobu dojde ke stanovení konkrétní osoby. Je totiž myslitelné a v reálném životě zcela běžné, že konkrétní zakladatelem určená fyzická osoba může zemřít či právnická osoba zaniknout, pročež je logické a v rámci soukromoprávní smluvní volnosti zcela přijatelné, aby zakladatel vyjádřením své zakladatelské vůle postihl, resp. mohl postihnout i takovéto situace. Jen a výlučně tehdy, kdy zakladatelské právní jednání určení příslušné osoby nabývající práva rozhodovat o změnách zakladatelského právního jednání resp. stanovení způsobu určení takové osoby v rozsahu v původním jednání stanoveném neobsahuje, přechází okamžikem vzniku nemožnosti rozhodování zakladatele toto oprávnění na správní radu ústavu. Ani správa rada ústavu (obdobně jako „určená osoba“) se nicméně nestává zakladatelem, leč toliko a jen na ni přechází oprávnění zakladatele rozhodovat o změnách zakladatelského právního jednání (původního) resp. rozhodovat o zákonem stanovených otázkách (viz zrušení ústavu coby otázce statusové). Supervize zcela zásadních rozhodnutí správní rady o změně účelu ústavu nebo o jeho zrušení pak náleží soudu (zákon to kogentně stanoví). Tato supervize se realizuje rozhodováním soudu o souhlasu s takovouto změnu zakladatelského právního jednání učiněného správní radou, na níž toto oprávněn přešlo v důsledku nemožnosti zakladatele ústavu takovéto rozhodnutí činit.7. V daném případě dle úplného znění zakládací listiny , právnická osoba, . ze dne 18. 2. 2019, ve znění změn ze dne 26. 8. 2020, zakládací listina neobsahuje určení osoby, jež nabývá práv zakladatele vůči ústavu. Zemřela-li jediná zakladatelka, správní rada toliko nabývá její práva vůči ústavu v rozsahu § 406 odst. 2 o.z. To neznamená, že se správní rada stala zakladatelem, a tedy že mají být současní členové správní rady zapsáni jako „zakladatelé“ do rejstříku ústavů. Jimi nejsou a ani se jimi nestali. Zákon nic takového nestanoví. Správní rada je orgánem ústavu a také jím zůstává, není však ani zakladatelem samotným ani jeho právním nástupcem ve vlastním slova smyslu. Je toliko jen oprávněna k výkonu části oprávnění zakladatele. Soud prvního stupně tedy ohledně zamítnutí zápisu členů sprá