12 Cmo 137/2024-186 — Vrchní soud v Praze

1. Shora označeným usnesením soud prvního stupně zamítl námitku nedostatku své pravomoci vznesenou žalovaným. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaný podal námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 19. 5. 2021, č. j. 53 Cm 24/2021-20, v nichž mimo jiné vznesl námitku nedostatku pravomoci Městského soudu v Praze a navrhl, aby věc byla postoupena Městskému soudu ve Varšavě jako soudu příslušnému. Poukázal přitom na ustanovení čl. 4. 1. Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o pravomoci a o uznávání a o výkonu rozsudku v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení“), dle kterého nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Dle čl. 25 Nařízení bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná.2. Soud uvedl, že pro určení mezinárodní pravomoci, resp. příslušnosti soudů v civilní věcech je rozhodné Nařízení, které nahrazuje dřívější Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 (Nařízení Brusel I). Odkázal na ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení, podle něhož osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Přestože nároky ze směnky s ohledem na jejich povahu nelze označit za klasické nároky ze smlouvy, dle rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2009 sp. zn. 5 Cmo 473/2008 nemůže směnka vzniknout bez toho, aby došlo k dohodě (směnečné smlouvě) výstavce a remitenta, neboť bez souhlasu remitenta nemůže dojít k emisi směnky. Vrchní soud tedy dospěl k závěru, že jsou proto ve směnečných věcech příslušné soudy České republiky, leží-li platební místo směnky na jejím území. Tyto závěry je nutné aplikovat rovněž v projednávané věci, neboť dohoda účastníků řízení o příslušnosti soudu nebyla žalovaným prokázána, což vylučuje postup soudu podle oddílu 4 Nařízení. Při stanovení příslušnosti v projednávané věci je proto třeba postupovat dle oddílu 2 Nařízení, neboť předmětný spor se řídí čl.7 odst. 1 písmeno a) Nařízení. Městský soud v Praze je tedy soudem příslušným k rozhodování ve věci, neboť žaloba byla podána podle místa plnění ze směnky. Věcná příslušnost byla stanovena podle ust. § 9 odst. 2 písm. j) o. s. ř. a místní příslušnost podle ust. § 87 písm. e) o. s. ř. Soud prvního stupně proto námitku nedostatku své pravomoci jako nedůvodnou zamítl.3. Žalovaný podal proti usnesení včasné odvolání a navrhl jeho zrušení a postoupení věci k projednání Krajskému soudu ve Varšavě. Uvedl, že z obsahu napadeného usnesení dovodil, že žalobce nepřipojil k žalobě smlouvu o zápůjčce ze dne 23. října 2017, která je podstatná pro určení, který soud je příslušný k rozhodnutí ve věci. Podle této smlouvy a jejího dodatku ze dne 16. ledna 2017 smluvní strany určily, že soudem příslušným k projednání sporů ze smlouvy bude soud příslušný podle sídla vydlužitele, kterým je Krajský soud ve Varšavě. Žalovaný předložil úplný výpis z polského registru podnikatelských subjektů , Anonymizováno, , za účelem doložení sídla této společnosti a místní příslušnosti Krajského soudu ve Varšavě k projednání předmětného sporu. V dané věci měl soud použít ust. čl. 25 odst. 1, nikoliv čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení, protože směnka zajišťovala smlouvu o zápůjčce ze dne 23. října 2015. To přímo vyplývá z čl. I písm. b) dodatku smlouvy ze dne 16. ledna 2017, na jehož základě byla vystavena směnka na částku 2 000 000 PLN, a to jako zajištění plnění ze smlouvy o zápůjčce. Podle čl. 25 odst. 1 Nařízení má tato příslušnost výlučný charakter. Soud proto neoprávněně použil ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení. Odvolatel rovněž poukázal na skutečnost, že místem plnění smlouvy o zápůjčce, kterou směnka zajišťovala, je Varšava.4. Žalobce navrhl potvrzení usnesení. Uvedl, že odvolání žalovaného je zcela zjevně nedůvodné, mající za cíl pouze protahovat soudní řízení a odvrátit pro něj negativní důsledky. Zdůraznil, že se vůči žalovanému domáhá nároku na zaplacení směnky vystavené žalovaným jako směnečným dlužníkem dne 19. 1. 2017, nikoli nároku ze smlouvy o zápůjčce uzavřené se společnosti , Anonymizováno, , když žalovaný smluvní stranou této smlouvy nikdy nebyl. Je tedy nerozhodné, že spory ze smlouvy o zápůjčce mají být řešeny u příslušného soudu dle sídla společnosti , Anonymizováno, . Podle čl. 25 odst. 1 Nařízení pak dohoda o příslušnosti musí být uzavřena a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením, b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami. Žalovaným nebyla předložena (prokázána) jakákoliv písemná dohoda uzavřená mezi ním a žalobcem, že ve věci nároků z jím vystavené směnky byla sjednána jiná výlučná příslušnost (resp. pravomoc) a že je tak vyloučena aplikace ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení. Žalobce má za to, že odvolání žalovaného je nedůvodné a napadené rozhodnutí je po stránce skutkového zjištění i právního hodnocení zcela správné. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyšího soudu v obdobné věci sp. zn. 29 Cdo 69/2022 a na rozsudek SDEU sp. zn. C-419/11 a uzavřel, že nárok ze směnky je samostatným nárokem žalobce vůči žalovanému, majícím důvod ve směnečné dohodě uzavřené mezi žalobcem a žalovaným. Vzhledem k tomu, že místem plnění dle směnky je Praha, je zcela nepochybně ve sporu dána pravomoc Městského soudu v Praze.5. Odvolací soud přezkoumal podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadené usnesení, aniž by v souladu s ustanovením § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nařizoval jednání, a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné.6. Z obsahu spisu se podává, že v řízení před soudem prvního stupně byl uplatněn nárok na zaplacení vlastní směnky vystavené žalovaným v Praze dne 19. ledna 2017 na řad žalobce na částku 2 000 000 PLN splatnou v Praze. Soud žalobě vyhověl směnečným platebním rozkazem ze dne 19. května 2021, č. j. 53 Cm 24/2021-20, proti němuž žalovaný podal včasné námitky, v nichž mimo jiné odkázal na ustanovení čl. 4.1 Nařízení a navrhl „předání věci“ Městskému soudu ve Varšavě jako soudu příslušnému.7. V poměrech posuzované věci směřuje žaloba proti účastníkovi, jehož bydliště je na území Polské republiky. Otázku pravomoci soudů k projednání dané věci je proto nutno z důvodu absolutní aplikační přednosti komunitárního práva před právem vnitrostátním posuzovat podle Nařízení. Pro upřesnění lze v dané souvislosti dodat, že pojem „příslušnost“ je evropskými předpisy užíván ve významu, odpovídajícím v právním řádu České republiky pojmu „pravomoc“ (jurisdikce), zatímco výraz „příslušnost“ (kompetence) podle českého práva určuje, který ze soudů, tvořících soustavu soudů České republiky, je povolán v dané věci rozhodnout. Tedy přestože Nařízení hovoří o „příslušnosti“ soudu, z hlediska významu přikládanému tomuto pojmu vnitrostátním právem jde o posuzování otázky pravomoci, označované někdy též jako mezinárodní příslušnost.8. Základní pravidlo pro stanovení příslušnosti soudu členského státu Evropské unie je stanoveno v oddílu 1 článku 4 odst. 1 Nařízení, podle něhož mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu, nestanoví-li Nařízení jinak. V oddílu 1 článku 5 odst. 1 Nařízení se dále uvádí, že osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly.9. Ve shora uvedené věci se předně nejedná o žádný z případů výlučné příslušnosti, které jsou vymezeny v oddílu 6 článku 24 Nařízení. Mezi účastníky nedošlo dále k uzavření dohody o příslušnosti soudů ve smyslu oddílu 7 článku 25 Nařízení, a to včetně dohody sui generis založené tzv. podrobením se jurisdikci soudu, u něhož byla žaloba podána (článek 26). O takovou situaci by šlo v případě, bránil-li by se žalovaný žalobě, aniž by vznesl námitku nedostatku příslušnosti. Taková námitka byla ovšem podána, jak je výše uvedeno, a bylo proto povinností soudu prvního stupně se s ní vypořádat. Argumentace žalovaného, že podle smlouvy o zápůjčce ze dne 23. října 2017 (na jiném místě odvolání se uvádí datum 23. října 2015) sjednaly smluvní strany pravomoc a příslušnost Krajského soudu ve Varšavě k projednání sporů z této smlouvy plynoucích, je nepřípadná, neboť ze shodných tvrzení účastníků řízení jednak vyplývá, že žalovaný nebyl stranou této smlouvy (tou byla vedle žalobce společnost , Anonymizováno, ), jednak předmětem řízení není nárok na vrácení zápůjčky, ale nárok na zaplacení směnky. Na t