14 Cmo 19/2024-31 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením schválil konečnou zprávu likvidátorky (navrhovatelky) o průběhu likvidace společnosti , Jméno navrhovatelky B, (dále též jen „společnost“) [výrok I.], likvidátorce přiznal odměnu ve výši 10 000 Kč, která bude vyplacena z účtu Městského soudu v Praze po právní moci tohoto usnesení [výrok II.], a současně likvidátorce přiznal náhradu nákladů spojených s likvidací ve výši 2 434,19 Kč [výrok III.].2. Soud prvního stupně své usnesení odůvodnil tím, že likvidátorku do této funkce povolal, tudíž rozhoduje i o schválení konečné zprávy o průběhu likvidace společnosti. Protože likvidátorka likvidaci ukončila a společnost byla z obchodního rejstříku vymazána, vznikl jí nárok na přiznání odměny a náhradu nákladů, které v souvislosti s likvidací vznikly. Soud výši odměny určil v zákonném rozmezí [§ 7 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích (dále jen „nařízení“)] s přihlédnutím k okolnostem případu (administrativní náročnosti činnosti a odborné kvalifikaci likvidátorky) a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2017, sp. zn. 7 Cmo 74/2016) ve výši 10 000 Kč s tím, že činnost likvidátorů není uskutečněním samostatných ekonomických činností a vyplacená odměna není předmětem daně z přidané hodnoty [§ 5 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH“), z judikatury např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2017, sp. zn. 14 Cmo 167/2017]. Náhradu nákladů likvidace přiznal ve výši odpovídající likvidátorkou doloženým výdajům.3. Proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně podala likvidátorka odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že odměna likvidátora činí 12 100 Kč, nebo aby rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.4. Podle odvolatelky soud prvního stupně posoudil odměnu likvidátora jako příjem ze závislé práce, přičemž ale činnost likvidátora závislou prací dle zákoníku práce není. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2023, č. j. 27 Cdo 2401/2022-535. Dále cituje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. listopadu 2016, sp. zn. 2 Afs 100/2016, ze kterého dovozuje, že likvidátor, který je právnickou osobou, musí vždy přiznat a odvést DPH. Důsledkem této povinnosti je pak znevýhodnění (krácení) likvidátorů – právnických osob. Proto by těmto likvidátorům (právnickým osobám) měla být vyplácena odměna vyšší právě o částku odpovídající zákonné DPH, která činí 21 %, tedy v případě odměny ve výši 10 000 Kč odměna navýšená o částku 2 100 Kč. Uzavírá, že prostor pro takové navýšení soudům dává sám text zákona v části „podle okolností případu“ (srov. § 7 odst. 1 věta druhá nařízení: „Podle okolností případu lze odměnu likvidátora přiměřeně zvýšit až do výše 20 000 Kč.“) Jedině takový přístup soudů narovná nerovnost spočívající v rozdílném zdanění likvidátorů právnických a likvidátorů fyzických osob.5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.6. Podle § 195 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), odměnu a způsob její výplaty určuje likvidátorovi ten, kdo jej povolal.7. Dle § 7 odst. 1 nařízení skončí-li likvidace dříve, než je zjištěna výše likvidačního zůstatku, nebo nedostačuje-li likvidační zůstatek k úhradě odměny likvidátora, náleží likvidátorovi odměna ve výši 1 000 Kč. Podle okolností případu lze odměnu likvidátora přiměřeně zvýšit až do výše 20 000 Kč.8. Podle § 14 odst. 2 písm. a) ZDPH se za poskytnutí služby pro účely tohoto zákona považuje též poskytnutí služby za úplatu i na základě rozhodnutí státního orgánu nebo vyplývající ze zvláštního předpisu.9. Z obsahu spisu je zřejmé, že v dané věci šlo o typově jednodušší případ likvidace, přičemž u takovýchto typů likvidací se rozhodovací praxe odvolacího soudu ustálila na odměně likvidátora jmenovaného z řad insolvenčních správců ve výši 10 000 Kč. Ostatně v tomto směru ani odvolatelka posouzení soudu prvního stupně nerozporuje. Odvolatelka však nesouhlasí s tím, že jí nebyla přiznána náhrada DPH z odměny likvidátora a požaduje navýšení odměny právě v rozsahu, který bude odpovídat 21 % z odměny v přiznané výši (z částky 10 000 Kč), tedy sazbě daně z přidané hodnoty podle aktuálních daňových předpisů.10. Počítá-li § 7 odst. 1 nařízení s možností zvýšení odměny likvidátora „podle okolností případu", s ohledem na smysl a účel odměňování likvidátorů dle citovaného nařízení lze za takové okolnosti považovat typicky existenci rozsáhlého majetku likvidované společnosti, velké množství věřitelů, složitou vlastnickou strukturu společnosti, vedené soudní spory, náročné vypořádávání likvidační podstaty atd., které je následně třeba zohlednit při stanovení výše odměny, nikoliv však okolnost spočívající v přiznání náhrady za daň, kterou může být likvidátor povinen zaplatit. Odvolatelka se však takových okolností spočívajících ve složitosti likvidace nedovolává (a o podobný případ složité likvidace v poměrech projednávané věci ani nejde). Požadavku odvolatelky na zvýšení odměny z tohoto důvodu proto vyhovět nelze.11. V otázce přiznávání náhrady za daň z přidané hodnoty v příslušné sazbě je rozhodovací praxe odvolacího soudu konstantní v závěru, že ji likvidátorovi na rámec přiznané odměny není možné přiznat. Je tomu tak z důvodu absence právní úpravy, která by takový postup umožňovala. Náhrada za daň z přidané hodnoty může být přiznána jedině na základě výslovné právní úpravy [srov. např. § 38 odst. 1 větu třetí zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), § 17 odst. 5 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, či § 137 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)]. Takovou normu, která by stanovila, že likvidátorovi náleží vedle přiznané odměny ještě náhrada za daň z přidané hodnoty, neobsahuje o. z. a ani zmíněné nařízení (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. srpna 2017, sp. zn. 14 Cmo 208/2017, ze dne 26. června 2019, sp. zn. 7 Cmo 305/2018, či ze dne 19. října 2022, sp. zn. 14 Cmo 121/2022, jež je dostupné např. v právní aplikaci www.beck-online.cz). Soud prvního stupně nepochybil, když náhradu za daň z přidané hodnoty v příslušné sazbě likvidátorce nepřiznal.12. Pokud jde o odvolatelkou předestřenou judikaturu vyšších soudů, ta se v obou případech týkala statutárního orgánu (jednatele), přičemž likvidátor je orgánem svého druhu, jeho povoláním funkce statutárního orgánu nezaniká a likvidátor statutární orgán nenahrazuje. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 100/2016, pak odvolatelka dovodila nesprávné závěry, neboť v dané věci soud konstatoval toliko možnost (nikoliv povinnost) zdaňovat odměnu jednatele daní z přidané hodnoty. Nepřiléhavým je i úsudek odvolatelky, že odůvodňuje-li nalézací soud nepřiznání DPH absencí právní úpravy, na základě které by bylo možno DPH přiznat, bylo jeho povinností právo dotvořit. Absenci právní úpravy nelze pouhým rozhodnutím soudu překonat (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2017, sp. zn. 14 Cmo 167/2017).13. S ohledem na shora uvedené skutečnosti odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu podle § 219 zákona o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.