14 Cmo 255/2024-196 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením nepřiznal „žalobci b)“ osvobození od soudních poplatků.2. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zrekapituloval průběh řízení s tím, že v řízení vydal rozhodnutí ve věci samé, proti němuž podal navrhovatel b) včasné odvolání. Soud prvního stupně vyzval navrhovatele b) k úhradě soudního poplatku za podané odvolání ve výši 8 000 Kč, v návaznosti na to navrhovatel b) požádal o osvobození od soudních poplatků. K výzvě soudu navrhovatel b) vyplnil zaslané prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (dále jen „prohlášení“), v němž uvedl, že pobírá toliko starobní důchod ve výši 21 194 Kč, ten doložil jednou poštovní poukázkou na výplatu ve zmíněné výši na období od 22. 5. 2024 do 21. 6. 2024. Navrhovatel b) sdělil, že jiné příjmy nemá a nevlastní žádný nemovitý či movitý majetek vyšší hodnoty. Popřel, že by měl příjmy z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti. Jako jediný výdaj uvedl nájemné ve výši 16 729 Kč, k tomu doložil „tabulku normativních nákladů“ pro daný kalendářní rok. Z této tabulky však není zřejmé, že se jedná o výdaje, které by navrhovatel b) skutečně měsíčně hradil v souvislosti s potřebou bydlení. Na základě těchto poskytnutých informací a listin dospěl soud prvního stupně k závěru, že navrhovatel b) své majetkové poměry řádně nedožil. Naopak má soud prvního stupně za to, že se nejedná o kompletní přehled jeho majetkových poměrů, neboť vlastní činností ověřil, že navrhovatel b) část skutečností zamlčel. Z veřejného rejstříku soud zjistil, že navrhovatel b) figuruje v řadě obchodních korporací, ať jako člen statutárního orgánu, společník či jako zakladatel. Rovněž je spoluvlastníkem nemovitostí evidovaných na LV č. , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , kat. území , adresa, , což nepravdivě ve svém prohlášení popřel. Dále vlastní přívěs za osobní automobil, jak se podává z registru vozidel. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že navrhovatel b) věrohodně neosvědčil své majetkové poměry, neboť o nich nepodal úplný, pravdivý a přesný obraz, což jde zcela k jeho tíži. S odkazem na § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), proto navrhovateli b) osvobození od soudních poplatků nepřiznal.3. Proti usnesení soudu prvního stupně podal navrhovatel b) odvolání, navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se navrhovateli b) přiznává osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu.4. Odvolatel nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně stran neúplnosti v prohlášení uvedených údajů. Odvolatel prohlášení vyplnil úplně a pravdivě a všechny tvrzené skutečnosti příslušně doložil. Jediným jeho příjmem je starobní důchod. Z výplatního dokladu lze zcela spolehlivě zjistit jak skutečnost, že je odvolatel příjemcem starobního důchodu, tak jeho výši. Protože odvolatel jiné příjmy nemá, byl předložený výplatní doklad zároveň plně způsobilým k prokázání jeho příjmů. Ze soudem zjištěné účasti odvolatele v obchodních společnostech mu žádné příjmy neplynou, proto je v prohlášení neuvedl. Odvolatel dále vytýká soudu nesprávný závěr stran zamlčení vlastnictví nemovitosti. Soudem zjištěné spoluvlastnické podíly na uvedených pozemcích nebyly převedeny spolu se spoluvlastnickým podílem na bytové jednotce v bytovém domě. Samy o sobě nemají spoluvlastnické podíly na pozemcích přináležejících k bytovému domu prakticky žádnou hodnotu a jsou samostatně de facto neprodejné. Odvolateli z jejich vlastnictví neplynou žádné příjmy, proto je do prohlášení neuvedl. Obdobné platí i v případě přívěsu za osobní automobil. Soud prvního stupně zcela nedůvodně předjímal, že odvolatel má i jiné příjmy a jiný majetek větší hodnoty, který v prohlášení zamlčel. Odvolatel nemohl předvídat, v čem bude soud spatřovat nedostatečnost jím poskytnutých informací, když neměly relevanci k jednotlivým položkám ve vyplňovaném prohlášení. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tudíž nesprávné a nepředvídatelné. Závěrem odvolatel poukazuje na skutečnost, že vzhledem ke svému věku má zcela omezené možnosti, jak si příjmy pro úhradu soudního poplatku opatřit. Odepřením osvobození od soudních poplatků je tak zasahováno do jeho práva na přístup k soudu.5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a dospěl k níže uvedenému závěru.6. Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.7. Předpokladem pro osvobození od placení soudních poplatků dle shora citovaného § 138 odst. 1 o. s. ř. je splnění tří kumulativních podmínek. Účastník řízení musí o osvobození od soudních poplatků požádat, zároveň musí doložit poměry, z nichž nárok na osvobození od soudních poplatků dovozuje, a nesmí se jednat o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.8. Z judikatury Nejvyššího soudu se k otázce osvobození od soudních poplatků podává, že:- soudní poplatky jsou zákonem uložené poplatky, které musí jejich poplatník zaplatit za řízení nebo za jednotlivý úkon provedený soudem. Plní současně preventivní úlohu ve vztahu k podávání neodůvodněných, resp. zbytečných žalob. Osvobození účastníka od soudních poplatků je možné pouze tehdy, jsou-li pro to splněny zákonem stanovené předpoklady (§ 138 odst. 1 o. s. ř.). Je tedy plně na soudu, jak sám zváží reálné možnosti žadatele poplatek uhradit, a to bez ohrožení základních potřeb, aby případná úhrada poplatku (její nemožnost) nepředstavovala překážku možnosti obrany jeho práva. Tato posibilita je plně v pravomoci soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 3. 1999, sp. zn. II. ÚS 243/98). Nejde tedy o zákonný nárok účastníka (poplatníka soudních poplatků), nýbrž pouze možnost osvobození od soudních poplatků, přičemž je v zájmu účastníka maximálně podrobně a konkrétně uvést své celkové majetkové a sociální poměry; k tomu slouží dobře srozumitelné a jednoznačně návodné prohlášení;- žadatel o osvobození od soudního poplatku je povinen soudu věrohodným způsobem prokázat (verifikovat) své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti;- rozhodnutí o (ne)přiznání osvobození od soudních poplatků pak vychází z posouzení dostatečných a úplných podkladů o majetkových a sociálních poměrech, které je soudu povinen poskytnout žadatel; soud žadateli zašle k jeho žádosti o osvobození shora uvedené prohlášení;- není však úkolem soudů, aby vyvinuly další zvláštní úsilí ke zjišťování poměrů účastníka žádajícího o osvobození od soudního poplatku, žádost o osvobození od soudních poplatků je návrhem, jenž stejně jako kterýkoliv jiný návrh zatěžuje navrhovatele obvyklou a zákonem stanovenou důkazní povinností. Není povinností soudu stále a opakovaně účastníka vyzývat k doplnění nebo upřesnění údajů mimo zaslání i laikovi dobře srozumitelného formuláře, natož aby sám po skutečných poměrech účastníka pátral. To ostatně plně odpovídá i koncepci platného občanského soudního řádu, z níž plyne, že (v zásadě) je na účastníku řízení, aby si svá práva střežil,- pouhé tvrzení účastníka řízení, že nemá k dispozici finanční prostředky, nemůže představovat důkaz o majetkových poměrech. Osvobození od soudních poplatků lze přiznat, jen odůvodňují-li to poměry účastníka. Prokázání důvodnosti tohoto osvobození je pak v souladu s § 120 odst. 1 o. s. ř. zcela na účastníku řízení, který toto osvobození požaduje. Je tomu tak mimo jiné i proto, že osvobození představuje výhodu proti druhé straně sporu;- účastník řízení nesplní svou povinnost prokázat, že jeho majetkové a sociální poměry odůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků, pokud uvede vzájemně si odporující údaje, či zatají některé skutečnosti soudu, tedy pokud nevyjeví skutečný rozsah svých příjmů a majetku, což je podmínkou pro přiznání osvobození. Při posouzení majetkových poměrů navíc nelze zohledňovat okolnost, že je žadatel povinen hradit jiné závazky vůči dalším věřitelům. Z žádného zákonného ustanovení totiž nevyplývá, že úhrada jakýchkoliv jiných závazků má přednost před zaplacením soudního poplatku, a že o splnění poplatkové povinnosti vůči státu lze uvažovat až poté, co budou veškeré ostatní platební povinnosti stěžovatele zcela či alespoň zčásti splněny. Závazky účastníka, např. v podobě jej zatěžující exekuce, totiž mohou jít leda k jeho tíži.9. Za mnohá srov. např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 573/2016, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, 3/2018, pod č. C 16390, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2561/2015, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 663/2014, ze dne 29. 7. 2