9 Cmo 31/2024-61 — Vrchní soud v Praze

1. Usnesením ze dne 2. 11. 2022, č.j. 49 Cm 413/2022-8, které nabylo právní moci dne 1. 12. 2022, Krajský soud v Hradci Králové zrušil spolek , právnická osoba, “ (dále jen „spolek“), nařídil jeho likvidaci a povolal likvidátorem , právnická osoba, ., vybraného ze seznamu insolvenčních správců. Usnesením ze dne 25. 3. 2023, č.j. 49 Cm 413/2022-14, schválil soud prvního stupně konečnou zprávu likvidátora o průběhu likvidace.2. Soud prvního stupně napadeným usnesením likvidátorovi přiznal odměnu ve výši 10 000 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 2 759,58 Kč (z toho 2 178 Kč za oznámení v obchodním věstníku, 360,58 Kč za dotaz na , právnická osoba, a 221 Kč cestovného – výrok I). Výrokem II zamítl návrh na přiznání další odměny ve výši 10 000 Kč. V odůvodnění ohledně výše odměny likvidátora odkázal na § 7 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (dále jen „nařízení“) a ustálenou soudní praxi. Cestovné vypočetl z provozovny likvidátora nejbližší sídlu spolku, která se nachází ve , adresa, .3. Proti tomuto usnesení, a to pouze proti jeho výroku I o výši odměny likvidátora, podal odvolání likvidátor. Uvedl, že pobočku ve , adresa, zřídil až od 1. 4. 2023. Do té doby měl pobočku ve , adresa, . Cestu do sídla spolku vykonal dne 10. 1. 2023 dopoledne za účelem pokusu spolek kontaktovat. Zároveň měl za to, že k odměně likvidátora měla být připočtena náhrada za daň z přidané hodnoty. Likvidátor navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení ve výroku II změnil a přiznal mu odměnu ve výši 10 000 Kč zvýšenou o 21% DPH ve výši 2 100 Kč a aby mu přiznal cestovné ve vyúčtované výši 1 280 Kč.4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.5. Řízení o zrušení a likvidaci obchodní korporace je řízením ve statusové věci právnické osoby podle § 85 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), a má charakter řízení nesporného.6. Podle § 195 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) odměnu a způsob její výplaty určuje likvidátorovi ten, kdo jej povolal.7. Podle § 7 nařízení č. 351/2013 Sb. (dále jen „nařízení“), skončí-li likvidace dříve, než je zjištěna výše likvidačního zůstatku, nebo nedostačuje-li likvidační zůstatek k úhradě odměny likvidátora, náleží likvidátorovi odměna ve výši 1 000 Kč; podle okolností případu lze odměnu likvidátora přiměřeně zvýšit až do výše 20 000 Kč (odstavec 1). Hradí-li stát odměnu likvidátora, uhradí ji v rozsahu, ve kterém ji nelze hradit z likvidačního zůstatku (odstavec 2).8. Podle § 9 odst. 1 nařízení likvidátorovi náleží cestovní náhrady v rozsahu a za podmínek stanovených pro zaměstnance v pracovním poměru v zákoníku práce s tím, že za pravidelné pracoviště likvidátora se považuje jeho sídlo, případně bydliště.9. Právní názor soudu prvního stupně, podle kterého se likvidátorovi z odměny nepřiznává náhrada za daň z přidané hodnoty, odpovídá ustálené rozhodovací praxi. Vrchní soud v Praze již v usnesení ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 7 Cmo 520/2004, uveřejněné v Soudních rozhledech č. 1/2006, vysvětlil, že likvidátorovi nelze náhradu za daň z přidané hodnoty přiznat, neboť její přiznání (na rozdíl např. od advokátů, insolvenčních správců apod.) zákon neumožňuje. V usnesení ze dne 19. 12 2017, sp. zn. 7 Cmo 175/2017, uveřejněném v Právních rozhledech č. 6/2018, potom Vrchní soud vysvětlil, že také likvidátor jmenovaný soudem je voleným orgánem právnické osoby ve smyslu § 152 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a že činnost likvidátora je podle § 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, příjmem za závislé činnosti. Likvidátor tedy není osobou, která ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, uskutečňuje samostatně ekonomickou činnost, neboť jeho úkony v rámci likvidace jsou úkony voleného orgánu právnické osoby. Likvidátor tedy není (ohledně odměny za likvidaci) osobou povinnou k dani z přidané hodnoty. Stejný názor zastává i Vrchní soud v Olomouci (srov. jeho usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 8 Cmo 65/2021) a ztotožňuje se s ním i odvolací soud v projednávané věci.10. Ohledně náhrady cestovného likvidátor doložil, že pobočku ve , adresa, zřídil až od 1. 4. 2023 a že v době, kdy cestoval do sídla spolku, měl zřízenu pobočku ve , adresa, . Za uskutečněnou cestu mu tedy náleží náhrada cestovného za 2 x 74 km (www.mapy.cz) osobním automobilem Subaru Forester s kombinovanou spotřebou 7,5 l benzínu Natural 95/100 km (vyhláška č. 467/2022 Sb.), v částce 1 227 Kč.11. Odvolací soud proto napadené usnesení v části o určení odměny likvidátora částkou 10 000 Kč prvního stupně potvrdil, neboť je věcně správné (§ 219 o. s. ř.), zatímco v části o náhradě hotových výdajů je podle § 220 odst. 1 per analogiam (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod R 17/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) změnil tak, že likvidátorovi přiznal náhradu v celkové výši 3 765,58 Kč.