9 Cmo 54/2024-64 — Vrchní soud v Praze

1. Návrhem doručeným soudu dne 23. 5. 2023 se navrhovatel domáhal vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění účastníka (dále též jen „společenství“) ze dne 23. 2. 2023, jímž nebyla schválena jeho žádost, aby byl vyčleněn z úhrad za právní služby spojené se soudním sporem o kalorimetr. Uvedl, že v jím dříve zahájeném řízení proti společenství o neplatnost usnesení shromáždění ze dne 14. 3. 2018 (jímž nebyla schválena jeho žádost o uznávání měření kalorimetrem v jeho jednotce) vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 79/2018 mu byla jako úspěšnému navrhovateli přisouzena vůči společenství náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem; náklady za zastoupení advokátkou v uvedeném řízení vznikly ovšem také samotnému společenství. Na shromáždění konaném dne 23. 2. 2023 navrhovatel proto požádal, aby byl z úhrad za právní služby za toto řízení vyčleněn. Považuje za rozporné s dobrými mravy, když nutí navrhovatele k úhradě nákladů sporu, s nimiž nesouhlasil, který nevyvolal a kterému se snažil zabránit, který byl současně nezbytný pro vymožení jeho práv spoluvlastníka v rámci bytového spoluvlastnictví. Důležitý důvod pro podání návrhu dle § 1209 o. z. spatřuje v absurdnosti celé situace a rozporu s dobrými mravy, kdy má hradit právní zastoupení směřující proti jeho oprávněným zájmům.2. Krajský soud v Ústí nad Labem coby soud prvního stupně rozhodl v záhlaví označeným usnesením tak, že „Určuje se, že v případě rozhodnutí uvedeného v zápisu ze shromáždění vlastníků jednotek ze dne 23. 2. 2023 pod bodem 5, jímž byl zamítnut návrh navrhovatele, aby byl vyčleněn z úhrady za právní služby za soudní řízení týkající se kalorimetru v jeho jednotce, se nejedná o rozhodnutí shromáždění.“ (výrok I.), „Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.“ (výrok II.).3. V odůvodnění soud prvního stupně (dále též jen „soud“) citoval příslušná zákonná ustanovení (§§ 1209, 1208, 1180, 1196 odst. 1, 245, 1221 odst. 1 o. z., § 90 odst. 1 z. ř. s.) a dále posuzoval, zda napadené rozhodnutí spadá do působnosti shromáždění. Podle názoru soudu se nejedná o případ, kdy by si shromáždění rozhodnutí o návrhu vyhradilo (§ 1208 písm. h/ o. z.); takovou výhradu by bylo třeba učinit výslovně, což se nestalo. Nejedná se ovšem podle názoru soudu ani o případ jiné zákonné působnosti shromáždění podle zbývajícího obsahu ustanovení § 1208 o. z., a to ani ustanovení § 1208 o. z. písm. c) o. z. Navrhovatel - stejně jako jakýkoliv jiný vlastník - nemá povinnost za právní služby spojené se soudním řízením zmíněným v návrhu cokoliv (i jen částečně) hradit, neboť tuto povinnost má (jako důsledek svého samostatného právního jednání podle § 1196 odst. 1 o. z.) společenství. Na základě soudních rozhodnutí uvedených v návrhu má společenství nahradit navrhovateli náklady jiného soudního řízení a případně nese i náklady vynaložené na své vlastní zastoupení v tomto jiném soudním řízení. Jedná se tedy o závazek společenství a společenství tento závazek zaplatilo (zaplatí) z finančních prostředků, které má k dispozici v pokladně nebo na účtu mj. z příspěvků vlastníků podle dosud vydaných rozhodnutí shromáždění o příspěvcích vlastníků. Nežádalo-li společenství po navrhovateli, aby něco hradil, což z návrhu nevyplývá, je jeho návrh na „vyčlenění z úhrad“ věcně nepodložený (nesmyslný) a především rozhodnutí o takové záležitosti (zda navrhovatel má či nemá něco /za společenství/ hradit) ani nespadá do působnosti shromáždění. Do působnosti shromáždění by dle soudu spadalo rozhodnutí o návrhu, aby vlastníci (vlastníci vyjma navrhovatele) přispěli (ad hoc příspěvkem, mimořádným příspěvkem jen k tomuto účelu) na náklady právních služeb v soudním řízení uvedeném v návrhu. Typově náklady předchozího soudního řízení mezi účastníky řízení (ve stejném procesním postavení jako v tomto řízení) představují náklady vlastní správní činnosti (§ 1180 odst. 2 o. z. a § 17 písm. e) nařízení vlády č. 366/2013 Sb., o úpravě některých záležitostí souvisejících s bytovým spoluvlastnictvím) a vlastníci všech jednotek na tyto náklady přispívají stejným dílem. Vyloučeno by však nebylo rozhodnutí shromáždění o tom, že se tento ad hoc příspěvek rozvrhne jinak, než zákonem (§ 1180 odst. 2 o. z.) předvídaným podílem „na každou jednotku stejně“, tj. rozhodnutí o tom, že příspěvek na tento náklad vlastní činnosti společenství poskytnou vlastníci s výjimkou navrhovatele. Napadené usnesení o navrhovatelem na shromáždění uplatněném návrhu však rozhodnutím shromáždění o příspěvku (a o jeho rozvržení odlišném od zákonné úpravy uvedené v ustanovení § 1180 odst. 2 o. z.) není. Tato úvaha se týká posouzení působnosti shromáždění (posouzením toho, co do působnosti shromáždění nespadá a co by tam naproti tomu spadat mohlo); není (a nemůže být) posouzením „správného uspořádání poměrů“ či uspořádáním poměrů podle slušného uvážení, k němuž je soud povolán v řízení o určení neplatnosti takového rozhodnutí. Protože shromáždění vlastníků o navrhovatelově žádosti (návrhu) napadeným usnesením rozhodlo v záležitosti, která nespadá do jeho působnosti, hledí se na toto usnesení podle § 245 o. z. - které se podle § 1221 o. z. použije i v poměrech společenství vlastníků - jako by přijato nebylo (rozhodnutí nicotné). Proto soud v řízení o určení neplatnosti usnesení shromáždění rozhodl podle § 90 odst. 1 z. ř. s. i bez návrhu o tom, že se o rozhodnutí shromáždění nejedná, aniž by současně zamítal (musel zamítat) návrh na určení jeho neplatnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2023 sp. zn. 26 Cdo 854/2022), uzavřel soud prvního stupně. Náhradově nákladový výrok odůvodnil soud tím, že nulitní rozhodnutí shromáždění bylo zapříčiněno právě jednáním navrhovatele, jenž v průběhu shromáždění návrh na rozhodnutí nespadající do jeho působnosti podal.4. Proti usnesení soudu prvního stupně podal navrhovatel včasné odvolání. V odvolání vznesl tyto stěžejní odvolací námitky:1) Rozhodnutí je založeno na vnitřně rozporném odůvodnění, když se uvádí, že: - nejde o působnost shromáždění vlastníků, pokud se namítá neplatnost usnesení, kterým se zamítá návrh na vyloučení jednoho spoluvlastníka z úhrad nákladů soudního sporu; - ale shromáždění vlastníků by mohlo přijmout rozhodnutí o tom, že na příspěvku se budou podílet jen někteří vlastnící, tj. kromě navrhovatele.2) Rozhodnutí je rozhodnutím o příspěvcích a o jejich vyúčtování, jakož i rozhodnutím souvisejícím se schválením rozpočet společenství a není tedy důvod toto rozhodnutí vylučovat z působnosti založené § 1208 odst. c) o. z.; ostatně i soud připouští možnost shromáždění měnit poměry příspěvků předpokládané v § 1180 odst. 2 o. z. a výslovně deklaruje, že toto rozhodnutí by v působnost shromáždění bylo.5. Odvolatel navrhl, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení či aby bylo změněno tak, že se návrhu vyhovuje a společenství se ukládá povinnost nahradit náklady odvolacího řízení.6. Předně odvolací soud zdůrazňuje, že ve smyslu § 202 odst. 3 o. s. ř. odvolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Odvolání navrhovatele tedy v rozsahu odvolacích námitek směřujících jen proti odůvodnění předmětného usnesení není tudíž přípustné.7. Vrchní soud v Praze coby odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno osobou neoprávněnou.8. Z povahy odvolání jako opravného prostředku vyplývá, že ho může podat jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, čímž mu byla takovým soudním rozhodnutím způsobena určitá újma, kterou lze odstranit právě zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí. V daném případě bylo navrhovateli soudem vyhověno (odvoláním napadeným usnesením) v podstatě ještě více, než požadoval, když namísto „pouhé“ neplatnosti ve smyslu § 90 odst. 1 z. ř. s. soud vyslovil, že se nejedná o rozhodnutí shromáždění, tedy vyslovil tzv. „nicotnost“ předmětného rozhodnutí, což je ještě „silnější“ rozhodnutí, než kdyby soud vyslovil jen neplatnost tohoto rozhodnutí. Proto navrhovateli nebyla a ani nemohla být způsobena žádná újma, kterou by bylo možno odstranit zrušením nebo změnou tohoto rozhodnutí. Odvolatel z tohoto důvodu není osobou subjektivně legitimovanou k podání odvolání.9. Odvolací soud poukazuje též na to, že ve smyslu § 202 odst. 3 o. s. ř. odvolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Odvolání navrhovatele tedy v rozsahu odvolacích námitek směřujících jen proti odůvodnění předmětného usnesení není přípustné.10. Za této procesní situace postupoval odvolací podle ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř. a odvolání odmítl jako podané někým, kdo k němu nebyl subjektivně legitimován (tedy oprávněn).11. Ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení dle § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 o. s. ř. a § 1 odst. 3 z. ř. s. platí, že při odmítnutí návrhu - v daném případě odvolacího návrhu, náleží náhrada nákladů odvolacího řízení úspěšnému účastníkovi (společenství). Navrhovatel je tudíž povinen