2 Cmo 71/2025-77 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem, který byl vydán jako rozsudek pro uznání, vyhověl soud prvního stupně žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalovaných zaplacení částky , částka, s úrokem z prodlení ve výši 15 % od 3. 1. 2023 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost plnění druhého.2. Přiznal také žalobci právo na náhradu nákladů řízení a z toho důvodu zavázal společně a nerozdílně žalované k zaplacení částky , částka, . Takto přiznaná náhrada nákladů řízení sestává ze soudního poplatku ze žaloby , částka, a z náhrady nákladů právního zastoupení. Zde soud přiznal náhradu za čtyři hlavní úkony právní služby po , částka, , a to za převzetí věci, za podání žaloby, za předžalobní upomínku a za účast na jednání dne 30. 1. 2025 vždy po , částka, za jeden úkon právní služby. K tomu přiznal čtyři paušální náhrady výdajů po , částka, a náhradu daně z přidané hodnoty ve výši , částka, .3. Toliko proti výroku o náhradě nákladů řízení se včas odvolal žalobce a navrhuje jeho změnu tak, že žalovaní budou zavázáni mu zaplatit na náhradu nákladů řízení částku , částka, , anebo zrušení výroku o náhradě nákladů řízení a vrácení věci v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytýká soudu prvního stupně předně tu okolnost, že soud nevzal v úvahu zaslání dvou žalobních upomínek žalobce, a to prvnímu a dále druhému žalovanému. Bylo tedy na straně žalující provedeno pět úkonů právní služby, a nikoliv jen čtyři, jak přiznal soud prvního stupně.4. Žalobu vedenou soudem prvního stupně pod spisovou značkou 53 Cm 35/2023 podalo původně společně 64 žalobců. Tento postup neodporoval právu a soud prvního stupně postupoval nesprávně, když nároky jednotlivých žalovaných vyloučil usnesením ze 27. 7. 2024, č. j. 53 Cm 35/2023-83 k samostatnému projednání a rozhodnutí. Uplatněné nároky jsou identické co do obsahu i dlužníků a vždy se mění jen osoba věřitele a dlužná částka.5. Dále soud prvního stupně nerespektoval, že byly uplatněny nároky proti dvěma žalovaným a že celkové výši uplatněných pohledávek ve výši , částka, odpovídá podle § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. tarifní hodnota ve dvojnásobné výši, to znamená ve výši , částka, , a to za úkony právní služby do vyloučení jednotlivých nároků k samostatnému projednání a rozhodnutí. Potom sazba za jeden úkon právní služby činí , částka, . Po snížení o 20 % a násobená 56 žalobci (osm žalobců z původních 64 upustilo po vyloučení jejich nároků k samostatnému projednání a rozhodnutí od pokračování v řízení) činí sazba za jeden úkon právní služby částku , částka, . Za čtyři úkony jde o částku , částka, . Vzhledem k poměru nároku žalobce k celkové žalobou uplatněné částce pak připadá na žalobce nárok na náhradu nákladů řízení vůči žalovaným ve výši , částka, . Po rozhodnutí o vyloučení jednotlivých nároků k samostatnému projednání a rozhodnutí byl učiněn již jen jeden úkon právní služby, účast na jednání, s tarifní hodnotou , částka, (2 x , částka, ) a tomu odpovídá odměna za jeden úkon právní služby ve výši , částka, . K tomu náleží paušální náhrada výdajů v částce , částka, . podle § 13 odst. 4 stejné vyhlášky ve znění platném od 1. 1. 2025.6. Žalovaný 2. navrhl ve vyjádření k odvolání potvrzení napadeného výroku rozsudku o náhradě nákladů řízení. Především souhlasí s tím, že soud prvního stupně vyloučil jednotlivé nároky k samostatnému projednání a rozhodnutí. Nároky jednotlivých žalobců spolu nijak nesouvisely a o žádná společná práva anebo povinnosti se nejednalo. Nejednalo se tedy o procesní společenství a žalobci nemuseli v řízení vystupovat společně. Kromě toho by nebylo možné vyhovět původnímu návrhu, aby žalovaní zaplatili souhrn jednotlivých nároků právnímu zástupci žalobců, který by pak tuto celkovou částku rozděloval mezi jednotlivé žalobce. Ani v tom případě, že by k vyloučení jednotlivých nároků k samostatnému projednání a rozhodnutí nedošlo, nebylo by možné počítat náklady právního zastoupení, jak to dovozuje žalující strana, ale musela by se respektovat výše každého jednotlivého nároku a u každého žalobce rozhodnout o náhradě nákladů řízení samostatně podle výše uplatněného nároku. Za nesprávný považuje postup žalující strany při stanovení tarifní hodnoty a z toho odvozené úvahy. Požadavek žalobce považuje za nesprávný, a navíc za nemravný, zejména proto, že náhrada nákladů řízení by převýšila výši uplatněných nároků. Potvrzuje, že se jednalo o dvě předžalobní upomínky. Jednalo se však o dvě jednoduché a zcela shodné upomínky, které mohly být honorovány nejvýše jen jako vedlejší úkon právní služby podle § 11 odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb.7. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení dle § 212 a násl. o. s. ř., aniž ve věci nařizoval jednání [§ 214 odst. 2, písm. c) o. s. ř.] a dospěl k následujícím závěrům:8. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobní návrh byl koncipován tak, že žalobci navrhovali, aby žalovaní byli zavázáni zaplatit žalobcům celkem devět různých částek jako společné plnění všem žalobcům bez označení, kterému žalobci mají kolik zaplatit. Takto agregované částky navrhovali zaplatit na účet jejich právního zástupce pravděpodobně s tím, to již návrh ovšem neobsahoval, že tento právní zástupce tyto souhrnné částky sám rozdělí mezi žalobce.9. Dále z obsahu spisu vyplývá, že žalovaní obdrželi každý po jedné předžalobní upomínce., které kromě výzvy k plnění, jde ovšem shodně se žalobou o výzvu k plnění agregovaných nároků všech žalobců, postrádají, byť stručný, právní rozbor.10. Co se týká usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. 7. 2023, č. j. 53 Cm 35/2023-83, kterým byly nároky jednotlivých žalobců vyloučeny k samostatnému projednání a rozhodnutí, jedná se o pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, které nemůže být ani nepřímo přezkoumáváno a je nutno z něj vycházet. Bylo v pravomoci soudu prvního stupně takové rozhodnutí vydat.11. Jen na okraj lze poznamenat, že nároky jednotlivých žalobců jsou zcela samostatné a na sobě nejsou nijak závislé. V žádném případě nejde o uplatnění práv společných. Každý nárok má odlišný skutkový základ, když každý vychází z jiného cenného papíru, z jiného dluhopisu anebo dluhopisů. Okolnost, že jde pravděpodobně o dluhopisy z jedné emise a že pravděpodobně byly vydány na základě stejných emisních podmínek (zjištěno to není, když žádné dokazování v této věci neproběhlo), na tom nic nemění. Tedy vyloučením jednotlivých nároků k samostatnému projednání a rozhodnutí se postavení jednotlivých žalobců nijak nezměnilo, zejména nikoliv k horšímu. Předmětné usnesení soudu prvního stupně zároveň vyřešilo problém neprojednatelnosti žaloby, tak, jak byla původně podána, když jeho prostřednictvím byly nároky jednotlivých žalobců individualizovány.12. Zcela zásadně je nutné odmítnout představu, že v tomto případě je namístě použít předpis § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a za tarifní hodnotu je možné považovat dvojnásobek uplatněných částek. Nejedná se totiž o uplatnění dvou pohledávek vedle sebe, nýbrž o uplatnění pohledávky jen jediné a pouze ve vztahu k jednotlivým žalovaným na základě jiného právního důvodu. Stále však je uplatněno právo jen na jedno plnění. Vztah dlužníka a ručitele, který za jeho závazek převzal ručení, samozřejmě nemá povahu dlužnické solidarity. To plyne zejména z principu subsidiarity ručení k hlavnímu závazku. Zatímco hlavní dlužník je zavázán již od převzetí závazku, i když po nějakou dobu může se jednat o závazek ještě nesplatný, povinnost ručitele nastupuje až tehdy, kdy hlavní dlužník svůj závazek řádně a včas nesplní. Do té doby ručitel žádnou, a to ani nesplatnou, povinnost nemá. Přesto jde i poté, kdy již povinnost ručitele plnit vznikne, stále o jednu společnou povinnost. Zde je nutno vzít v úvahu princip akcesoričnosti ručení. Z té plyne, že když na ručením zajištěný závazek poskytne dlužník jakékoliv plnění, nesnižuje se jen jeho povinnost plnit, ale zároveň se tím snižuje i povinnost ručitele k plnění, i když ten neuhradil ničeho. To platí obdobně i obráceně při plnění, které poskytl ručitel. Vztah hlavního dlužníka a jeho ručitele potom, co již povinnost ručitele vznikla, je podobný dlužnické solidaritě, tedy jde o jakousi dlužnickou quasisolidaritu. Tento rys vztahu mezi žalovanými ostatně soud prvního stupně velmi správně vyjádřil ve výroku napadeného rozsudku, který se týká věci samé.13. S ohledem na výše popsanou problematičnost žaloby, jak byla v této věci podána, a která byla eliminována vedlejším účinkem usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. 7. 2023, č. j. 53 Cm 35/2023-83, nepřichází v úvahu ani použití § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., jak platil do 31. 12. 2024.14. Konečně soud prvního stupně měl vzít v úvahu, že podle čl. II. vyhlášky č. 258/2024 Sb. je nutné na úkony právní služby učiněné po účinnosti této vyhlášky to znamená od 1. 1. 2025 použít touto vyhláškou novelizované znění vyhlášky č. 177/1996 Sb. Proto za úkon právní služby spočívající v účasti na jednání před soudem prvního stupně konané dne 30. 1. 2025 náleží žalobci paušální náhrada výd