5 Cmo 94/2025-171 — Vrchní soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným usnesením soud prvního stupně podle § 107 odst. 2 a 4 o. s. ř. rozhodl, že namísto žalovaného 4. bude v řízení pokračováno s žalovaným 2., žalovaným 3. a , Anonymizováno, .2. Rozhodnutí je odůvodněno tím, že soud na základě zjištění, že žalovaný 4. v průběhu řízení zemřel, posuzoval předpoklady pro rozhodnutí o procesním nástupnictví. , Anonymizováno, , notář, projednávající jako pověřený soudní komisař pozůstalost po žalovaném 4., soudu sdělil, že jako dědicové v úvahu připadají žalovaní 2. a 3. společně s , Anonymizováno, s tím, že tito jako dědicové také pozůstalost spravují, protože správce pozůstalosti nebyl ustanoven. Soud s odkazem na § 1475 a 1678 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) a § 107 odst. 2 a 4 o. s. ř. konstatoval, že je zřejmé, že žalovaný 2., 3. a , Anonymizováno, spravují pozůstalost po žalovaném 4. jako dědicové, a to včetně projednávané směnečné pohledávky vůči žalovanému 4. Proto se stali podle § 107 odst. 2 o. s. ř. jeho procesními nástupci. Rozhodl, že v řízení s nimi bude pokračováno namísto žalovaného 4.3. , Anonymizováno, (dále jen odvolatelka) odvoláním, podaným v zákonné lhůtě, napadla usnesení v části, jíž bylo rozhodnuto o jejím vstupu do řízení namísto žalovaného 4. Dle § 1677 odst. 1 věty druhé (nepovolal-li zůstavitel žádného z nich, spravuje pozůstalost dědic; je-li dědiců více a neujednají-li si nic jiného, spravují pozůstalost všichni dědicové) ji jako dědice nelze bez dalšího automaticky považovat za správce pozůstalosti. Každý dědic může spravovat pozůstalost, pouze pokud s výkonem této funkce souhlasí. Nevyjádří-li v pozůstalostním řízení výslovný souhlas nebo s výkonem nesouhlasí, ani soud (soudní komisař) mu nemůže uložit, aby vykonával správu pozůstalosti, popřípadě při vedení pozůstalostního řízení postupovat tak, jako by mu příslušela správa pozůstalosti. Dědic, který souhlasil s tím, že bude spravovat pozůstalost, může svůj souhlas kdykoli odvolat; výkon správy pozůstalosti končí dnem, kdy soudu došlo dědicovo oznámení, že nadále nehodlá pozůstalost spravovat. Při předběžném šetření sice odvolatelka uvedla, že není potřeba, aby soud ustanovil správce pozůstalosti, z tohoto projevu vůle však její výslovný souhlas s výkonem funkce správce pozůstalosti dovozovat nelze.4. V době do skončení řízení o dědictví je procesním nástupcem zůstavitele správce dědictví, jde-li v řízení o právo nebo povinnost, které jsou předmětem správy dědictví. Před skončením řízení o dědictví lze za dědice považovat jen toho, komu svědčí některý z důvodu dědění, kdo byl vyrozuměn soudem o svém dědickém právu a kdo dědictví ve stanovené lhůtě neodmítl nebo je z důvodů uvedených v § 465 obč. zák. nemůže odmítnout za předpokladu, že v řízení o dědictví nenastal spor o jeho dědické právo.5. Dále odvolatelka uvedla, že v řízení o pozůstalosti proběhlo dne 30. 4. 2025 pouze předběžné šetření, při němž vystupovala jako manželka zemřelého. O svém dědickém právu, ani o právu dědictví odmítnout nebyla soudním komisařem dosud vyrozuměna a nezačala jí tak běžet lhůta pro odmítnutí dědictví. Povaha věci v této fázi dědického řízení po zemřelém žalovaném 4. dle § 107 odst. 2 o. s. ř. neumožňuje soudu s odvolatelkou pokračovat v řízení jako procesním nástupcem zemřelého žalovaného 4. Navrhla proto usnesení ve shora uvedeném rozsahu zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.6. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a násl. o. s. ř.)7. Předně je nutno uvést, že až do pravomocného rozhodnutí soudu o pozůstalosti jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do pozůstalosti. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje v jejich postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 586/2023, usnesení téhož soudu ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, ročník 2000). V důsledku toho je nutno dovodit, že podaným odvoláním je usnesení soudu prvního stupně napadeno nikoliv jen ve vztahu k odvolatelce, ale v celém rozsahu.8. Při přezkumu soudem přijatého závěru vyšel odvolací soud z § 107 o. s. ř., podle něhož ztratil-li účastník způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda může v řízení pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (odstavec 1. Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (odstavec 2. Okolnost, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení, osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, a od stavu řízení o pozůstalosti, v němž jsou zjišťováni právní nástupci zemřelé osoby. V řízení nelze pokračovat zejména tehdy, pokud právo či povinnost, o nějž v řízení jde, je výlučně spjato s osobou zemřelého účastníka a nepřechází na dědice, nebo zemře-li v průběhu soudního řízení o ochranu osobnosti žalovaná osoba, která se údajně dopustila zásahu do osobnostní sféry oprávněné fyzické. Z obecného hlediska povaha věci v tomto řízení pokračování v řízení umožňuje s těmi, kdo převzali povinnost, o niž v řízení jde.9. Podle obsahu spisu notář, projednávající pozůstalost po žalovaném 4., k výzvě soudu sdělil, že v intencích zákonné dědické posloupnosti jsou dědici po žalovaném 4. paní , Anonymizováno, , , Jméno žalované C, a , Jméno žalované B, (manželka a synové). Z obsahu spisu ani z podání notáře neplynou žádná další zjištění o stavu řízení o pozůstalosti a jeho průběhu. Není zřejmé, zda shora uvedené osoby, označené notářem jako dědici v rámci zákonné dědické posloupnosti náležející do první třídy dědiců, byly o svém dědickém právu, včetně práva odmítnout dědictví, řádně poučeni, kdy se tak stalo a zda případně využili svého práva uplatnit výhradu soupisu.10. Dědické právo, které poskytuje dědici (dědicům) právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z ní a na nabytí dědictví (srov. § 1475 odst. 1 a 3 a § 1479 větu první obč. zák.) vzniká smrtí zůstavitele a podle usnesení soudu o dědictví se nabývá dědictví vždy s účinností ke dni vzniku dědického práva, tj. okamžiku smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do pravomocného rozhodnutí o pozůstalosti není jisté a ani nelze předjímat, s jakým výsledkem řízení o pozůstalosti skončí, kdo a zda vůbec někdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádána pozůstalost, je-li dědiců více.11. Podle § 107 odst. 2 o. s. ř. ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, byli procesními nástupci zemřelého účastníka, nestanovil-li zákon jinak, jeho dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Podle § 107 odst. 2 o. s. ř. ve znění platném a účinném od 1. 1. 2014 byli procesní nástupci zemřelého účastníka výslovně definováni jako ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde. Lze tak dovodit, že zatímco předchozí právní úprava procesního nástupnictví umožňovala soudu za určitých podmínek pokračovat v řízení s okruhem dědiců, aktuální platná úprava vychází z předpokladu, že soud rozhodne o procesním nástupnictví po zemřelém účastníku až když je postaveno najisto, kdo konkrétně vstoupil do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde. Z tohoto hlediska je důvodná argumentace odvolatelky, že za situace, kdy dosud není zřejmé, zda a případně který z dědiců v první třídě dědictví odmítne, nebo, pokud je neodmítne, uplatní výhradu soupisu, nejsou podmínky pro rozhodování o procesním nástupnictví splněny. Z § 1486 obč. zák. plyne, že když osoba přicházející v úvahu jako dědic dědictví odmítne, nedědí, a tudíž ani nemůže být procesním nástupcem zůstavitele v soudním řízení. Dědic, který uplatnil výhradu soupisu, je pak podle § 1706 obč. zák. právním nástupcem pouze v rozsahu, v jakém odpovídá za dluhy zůstavitele, tj. dle § 1707 obč. zák. do výše ceny nabytého dědictví, přičemž v rozsahu přesahujícím odpovědnost za dluhy zůstavitele nemá zůstavitel právního nástupce a řízení by tak v tomto přesahujícím rozsahu muselo být soudem zastaveno. Za určitých podmínek by tak bylo možno uvažovat o rozhodnutí o procesním nástupnictví v případě, kdy by existoval pouze jeden dědic, pokud by tato skutečnost soudu umožnila přijmout jednoznačný závěr, že tento jediný dědic vstoupil do povinnosti zůstavitele ze směnky, jejíž zaplacení je předmětem řízení, a to za předpokladu, že neuplatnil výhradu soupisu.12. V případě více dědiců zpravidla do okamžiku pravomocného ukončení ří