9 Cmo 23/2025-184 — Vrchní soud v Praze

1. Navrhovatelé podali dne 12. 10. 2022 návrh, kterým se domáhali vyslovení neplatnosti usnesení přijatých 26. náhradní členskou schůzí , Anonymizováno, , IČO , IČO advokáta B, (dále jen „účastník“).2. Ve věci samé bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2023, č. j. 77 Cm 136/2020-70, které bylo zčásti změněno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2024, č. j. 9 Cmo 183/2023-148. Navrhovatelům byla přiznána náhrada nákladů řízení, neboť účastník měl v řízení jen nepatrný úspěch. Konečné usnesení nabylo právní moci dne 15. dubna 2024.3. Napadeným usnesením soud prvního stupně uložil navrhovatelům b), c), d), e), g), h), a i), aby každý z nich zaplatil na účet soudu prvního stupně soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že podáním návrhu vznikla každému z navrhovatelů podle § 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb. (dále jen „ZSoP“) poplatková povinnost. Výši soudního poplatku za toto řízení vyměřil podle položky 4 bodu 1 písm. c) Sazebníku poplatků ZSoP ve výši 2 000 Kč. Soud prvního stupně tak navrhovatelům b) až i), kteří dosud nezaplatili soudní poplatek za návrh, doměřil v souladu s § 9 ZSop ve spojení s § 148 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb. (dále jen „daňový řád“) soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Učinil tak ve lhůtě 3 let od právní moci rozhodnutí, jímž se řízení končí, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2867/2016-II.4. Proti výše uvedenému usnesení podali navrhovatelé b) až i) odvolání. Uvádějí, že soud prvního stupně v napadeném usnesení zvýhodnil stát a nejednal s účastníky rovně. V daném případě tak soud prvního stupně doplnil pravomocné usnesení, aniž by jednal v souladu s § 166 zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Povinnost k úhradě soudního poplatku nelze stanovit dodatečně po právní moci meritorního rozhodnutí. Navrhovatelé odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 672/03, který se týká doplnění rozsudku ve věci samé o výrok o nákladech řízení, přičemž navrhovatelé mají za to, že tentýž princip by měl platit pro povinnost platit soudní poplatek. Na spornou situaci neměl být aplikován daňový řád, který se týká až správy poplatku, např. vymáhání poplatku již pravomocně uloženého. Analogické použití daňového řádu by vedlo k rozšíření povinnosti soukromých osob. Navrhovatelé uvádějí, že se již nijak nemůžou domáhat náhrady nákladů řízení spočívajících v uhrazení doměřeného soudního poplatku, ačkoliv byli ve věci samé úspěšní. Mají za to, že soud prvního stupně napadeným usnesením porušil práva navrhovatelů chráněné Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Upozorňují, že i o osvobození od soudních poplatků lze zažádat pouze do právní moci konečného rozhodnutí. Navrhují, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a přiznal navrhovatelům náhradu nákladů řízení.5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání navrhovatelů b), c), d), e), g), h), a i) bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.6. Podle § 4 odst. 1 písm. a) ZSoP, jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení. Podle § 7 odst. 1 ZSoP je soudní poplatek splatný vznikem poplatkové povinnosti.7. Podle § 9 odst. 1 ZSoP, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.8. Podle § 9 odst. 4 písm. a) ZSoP pro nezaplacení poplatku soud řízení nezastaví, začal-li již jednat o věci samé.9. Podle § 9 odst. 6 ZSoP v případech uvedených v odstavci 4 rozhoduje soud o uložení povinnosti zaplatit poplatek spolu s rozhodnutím, jímž se řízení končí. Obdobně postupuje soud i v případě ručitele za zaplacení poplatku za řízení ve věcech veřejného rejstříku nebo za řízení o jmenování likvidátora právnické osoby zahájená bez návrhu (§ 2 odst. 9).10. Podle § 13 odst. 2 ZSoP při správě placení poplatků se postupuje podle daňového řádu, pokud nestanoví tento zákon jinak.11. Podle § 148 daňového řádu daň nelze stanovit po uplynutí lhůty pro stanovení daně, která činí 3 roky. Lhůta pro stanovení daně počne běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení, nebo v němž se stala daň splatnou, aniž by zde byla současně povinnost podat řádné daňové tvrzení.12. Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že žádný z navrhovatelů nebyl osvobozen od soudních poplatků. Dále zjistil, že soudní poplatek za podání návrhu na zahájení řízení zaplatila pouze navrhovatelka a), a to dne 4. listopadu 2020.13. Jak vyplývá z výše uvedeného, navrhovatelé b) až i) měli poplatkovou povinnost řádně splnit již při podání návrhu na zahájení řízení, a zaplatit poplatek společně s tímto podáním. Protože tak neučinili, soud prvního stupně měl podle § 9 odst. 1 ZSoP vyzvat navrhovatele b) až i) k zaplacení soudního poplatku. Jelikož tak neučinil a začal jednat ve věci samé, nemohl v souladu s § 9 odst. 4 písm. a) ZSoP řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavit. Soud prvního stupně však měl v souladu s § 9 odst. 6 ZSoP rozhodnout o zaplacení soudního poplatku v rozhodnutí, kterým řízení skončil.14. Nejvyšší soud ve usnesení ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2867/2016, uveřejněném pod R 121/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, uvedl, že „je třeba pro procesní ustanovení týkající se správy placení poplatků (jejich vybírání, vymáhání atd.) subsidiárně aplikovat obecnou úpravu daňového řádu (WALTR, R. Zákon o soudních poplatcích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 62–64). Při řešeni otázky lhůty pro uložení soudního poplatku za podané odvolání se proto uplatní § 148 odst. 1 daňového řádu, podle něhož lze stanovit daň (soudní poplatek) ve lhůtě, která činí 3 roky, a jež zároveň počne běžet dnem, kdy se soudní poplatek stal splatným, když ohledně soudního poplatku není dána povinnost podat řádné daňové tvrzení. Uvedená lhůta se vztahuje i na případy, kdy má být povinnost zaplatit soudní poplatek uložena rozhodnutím soudu, kterým se řízení končí, podle § 9 odst. 6 věty první zákona o soudních poplatcích, v rozhodném znění, i když řízení sice bylo skončeno, ale povinnost zaplatit soudní poplatek uložena nebyla, ačkoliv uložena být měla, neboť pochybení na straně státu nemůže jít k tíži poplatníka. Právní mocí rozsudku odvolacího soudu ve věci samé by tudíž nastala též splatnost soudního poplatku za podané odvolání, který měl odvolací soud společně s tímto rozhodnutím žalobkyni uložit, a začala by běžet i tříletá prekluzivní lhůta ve smyslu § 148 odst. 1 daňového řádu, v níž lze daň (soudní poplatek) stanovit.“15. V témže usnesení Nejvyšší soud uvedl, že „poplatník soudního poplatku, splatného společně s podáním žaloby, o které začal soud jednat, čímž se zbavil možnosti poplatníka vyzvat k úhradě soudního poplatku, nemůže mít legitimní očekávání, že soudní poplatek hradit nebude, neboť z § 9 odst. 6 zákona o soudních poplatcích, v rozhodném znění, jednoznačně plyne, že mu povinnost zaplatit soudní poplatek v uvedeném případě bude ještě stanovena“.16. Ústavní stížnost proti uvedenému usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 1683/18, s odůvodněním, že „dodatečné stanovení poplatkové povinnosti (v tomto případě zhruba dva roky po právní moci rozhodnutí ve věci samé) je obecně nežádoucí, neboť prodlužuje období právní a ekonomické nejistoty navrhovatelů. Je proto nepochybně v zájmu navrhovatele, aby existence a rozsah poplatkové povinnosti byly postaveny najisto co nejdříve. Jde však o postup, který sám o sobě není protiústavní a Nejvyšší soud zároveň v napadeném rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil, proč je udržitelný i v rovině podústavního práva“.17. Alternativní výklad prosazovaný odvolateli se tedy v ustálené soudní praxi neprosadil. Zákon o soudních poplatcích stojí na zásadě, že poplatek za návrh je splatný již samotným podáním návrhu, a navrhovatel má tedy spolu s návrhem poplatek sám zaplatit. Jestliže tak odvolatelé (navíc kvalifikovaně právně zastoupení) sami neučinili, mají sami také svůj díl viny na tom, že se nyní nemohou domáhat po účastníkovi jeho náhrady. Ani posledně nastíněný argument tedy není důvodem ke změně popsané ustálené soudní praxe.18. Lze tedy uzavřít, že v daném případě soud prvního stupně napadeným usnesením rozhodl o „doměření“ soudního poplatku za návrh na zahájení řízení ze dne 12. 10. 2022 v zákonné tříleté lhůtě podle § 13 odst. 2 ZSoP ve spojení s § 148 odst. 1 daňového řádu.19. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.20. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud nerozhodoval, neboť řízení o doplatku soudního poplatku se účastníka netýká.