9 Cmo 263/2024-56 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze coby soud prvního stupně (dále též jen „soud“) v záhlaví označeným usnesením výrokem I. přiznal , tituly před jménem, , nar. , Anonymizováno, , likvidátorovi (dále též jen „likvidátor“ či „likvidátorka“) již zaniklé obchodní společnosti , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále též jen „společnost“) odměnu likvidátora ve výši 5 000 Kč a výrokem II. jí přiznal náhradu hotových výdajů ve výši 7 178 Kč, která bude uhrazena z poskytnuté zálohy na hotové výdaje ve výši 10 000 Kč a výrokem III. jí uložil zaplacení nespotřebované zálohy České republice na účet Městského soudu v Praze ve výši 2 820 Kč do 3 dnů po právní moci tohoto usnesení.2. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že při stanovení výše odměny likvidátora a též náhrady jeho hotových výdajů je nutno vycházet z právní úpravy účinné v době, kdy byl likvidátor soudem jmenován do své funkce (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 286/2018, ze dne 5. 11. 2018) s tím, že likvidátor byl jmenován soudem usnesením ze dne 31. 10. 2007, č. j. 73 Cm 356/2007-5, soud tedy při stanovení výše odměny a náhrady hotových výdajů postupoval podle vyhlášky ministerstva č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem (dále jen „vyhláška“). Při určení výše náhrady hotových výdajů vynaložených likvidátorem v souvislosti s likvidací společnosti vyšel soud z předloženého vyúčtování, kdy přiměřeně obvyklou a účelně vynaloženou shledal položku ve výši 2 380 Kč (zveřejnění v Obchodním věstníku) a položku ve výši 4 800 Kč (archivace). Hotový výdaj v celkové výši 3 000 Kč (účetní služby) soud neshledal jako účelně vynaložený, neboť je-li likvidovaná společnost neaktivní (nevyvíjí žádnou činnost) a nevlastní-li žádný majetek, pak je již zpracování (vyplnění) daňových přiznání a účetních závěrek s nulovými položkami povinností likvidátora a je pokládáno za jiné práce uskutečněné v souvislosti s prováděním likvidace, které jsou již zahrnuty v odměně likvidátora (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2012, sp. zn. 7 Cmo 456/2011). Hotový výdaj v souhrnné výši 1 233 Kč (poštovné, správ. popl. a telefon) soud nepřiznal, a to s ohledem na povinnost likvidátora doložit konkrétní výši hotových výdajů podle § 9 odst. 2 nařízení (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze, 14 Cmo 243/2019, ze dne 29. 8. 2019 a usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 14 Cmo 1/2019, ze dne 27. 2. 2019). Pokud jde o cestovní výdaje, soud jejich náhradu likvidátorovi nepřiznal, neboť je nepovažoval za účelně vynaložené. V otázce přiznání náhrady hotových výdajů spojených s likvidací totiž nelze přehlédnout kritérium účelnosti vynaložených výdajů (srov. např. nález Ústavního soudu z 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/12). Za účelné výdaje nelze bez dalšího považovat výdaj za použití osobního motorového vozidla při jízdách po městě, v němž má likvidátor sídlo (Praha), existujeli k místu prováděného úkonu jiný přiměřený a dostupný způsob dopravy - využití veřejné dopravy (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze, 14 Cmo 243/2019, ze dne 29. 8. 2019). Soud proto přiznal likvidátorovi náhradu hotových výdajů ve výši 7 180 Kč, která bude v plné výši uhrazena z poskytnuté zálohy. Jelikož likvidátorovi poskytnutá záloha (10 000 Kč) byla vyčerpána pouze do výše 7 180 Kč, uložil soud likvidátorovi povinnost nespotřebovanou část zálohy ve výši 2 820 Kč vrátit.3. Proti usnesení soudu prvního stupně ohledně výroku II. a III. podala likvidátorka v zákonné lhůtě odvolání. Z obsahu odvolání vyplývá, že míří (z logiky věci) jen do nepřiznané náhrady hotových výdajů, a to za účetní služby ve výši 3 000 Kč, správní poplatky ve výši 210 Kč, poštovné ve výši 492 Kč, „telefon“ ve výši 531 Kč a cestovné a parkovné ve výši 1 284,20 Kč. Odvolatelka nesouhlasila s tím, že jí soud nepřiznal náhradu nákladů vynaložených za účetní služby s tím, že nikde není stanoveno, že si likvidátor nemůže vzít „odbornou firmu“ k provedení svého úkolu. Pokud jde o cestovní výdaje, uvedla, že pouze likvidátor zná situaci a jen on může rozhodnout, kterých úkonů se zúčastní osobně, popř. musí zúčastnit osobně z rozhodnutí jiných orgánů, např. Policie ČR. Je to ostatně jeho odpovědnost a bez znalosti konkrétní situace to nelze hodnotit. Pokud jde o posouzení účelnosti vynaložených cestovních náhrad, soud měl tuto otázku řešit výlučně podle ustanovení § 8 vyhlášky. č. Pokud ve druhém odstavci toto ustanovení odkazuje na zvláštní předpis, je zjevné, že tento odkaz se vztahuje toliko na rozhodování o výši náhrady, nikoliv na posuzování oprávněnosti použití dopravního prostředku. Ustanovení § 157 zák. práce otázku výše náhrady vůbec neřeší. Nelze tedy nijak dojít k závěru, že by použití vlastního automobilu likvidátora bylo podmíněno např. souhlasem soudu a podobně. Současně má za to, že použití vlastního motorového vozidla bylo v daném případě i zcela účelné. Soud prvního stupně si při svých úvahách v tomto směru zjevně neuvědomil, jak je časově náročná cesta z místa jejího bydliště v Praze Benicích do jiných míst v Praze, kterou musela likvidátorka opakovaně podniknout. Tato cesta by při použití městské hromadné dopravy trvala déle (otázka několika přestupů). Při hodnocení účelnosti vynaložených prostředků je proto třeba přihlížet i k těmto aspektům, což však soud zjevně neučinil. Dodala, že je třeba přihlédnout i k její osobní situaci, kdy je postižená osoba - má průkaz ZTP, pohybuje se o berlích nebo na vozíku. Navrhla, aby jí soud přiznal „plnou“ náhradu hotových výdajů, které vynaložila, tak jak je vyúčtovala.4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně jen v rozsahu nepřiznané náhrady požadovaných hotových výdajů a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen částečně.5. Vzhledem k tomu, že odvolatelka byla do své funkce jmenována usnesením soudu prvního stupně ze dne 31. 10. 2007 č. j. 73 Cm 356/2007-5, které nabylo právní moci dne 23. 9. 2008, posuzoval odvolací soud její nároky podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „obch. zák.“), a vyhlášky č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem (dále jen „vyhláška“), srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016 sp. zn. 14 Cmo 348/2015, uveřejněné pod č. 118/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Shrnuto, odvolací soud proto vycházel z právní úpravy účinné v době, kdy byla likvidátorka soudem jmenována do své funkce, jak správně učinil soud prvního stupně.6. Dle § 71 odst. 9 obch. zák. „Ministerstvo spravedlnosti stanoví vyhláškou pravidla pro určení výše odměny likvidátora nebo člena orgánu společnosti jmenovaného soudem, a v jakých případech náhradu hotových výdajů a odměnu likvidátora hradí stát.“7. Dle § 8 odst. 1 vyhlášky „Likvidátorovi náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním likvidace, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie.“8. Odvolatelka nesouhlasila s tím, že jí soud prvního stupně nepřiznal náhradu hotových výdajů za poskytnuté účetní služby, a to s odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2012 sp. zn. 7 Cmo 456/2011, neboť společnost je neaktivní a nemajetná. Soud prvního stupně však pominul, že závěr vyplývající z jím citovaného usnesení byl již překonán (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023 sp. zn. 14 Cmo 244/2022 nebo ze dne 2. 6. 2023, sp. zn. 14 Cmo 81/2023, ze dne 24. května 2024, sp. zn. 7 Cmo 112/2024, ze dne 11. června 2024, sp. zn. 7 Cmo 162/2024, či ze dne 15. července 2024, sp. zn. 7 Cmo 209/2024). Podle rozhodného znění § 70 odst. 3 obch. zák. a § 135 odst. 1 obch. zák. přechází jmenováním likvidátora na něho povinnosti statutárního orgánu omezené § 72 obch. zák. a tedy povinností likvidátora stejně jako jednatele je zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví. Likvidátor je též povinen své povinnosti vykonávat s péčí řádného hospodáře podle § 194 odst. 5 obch. zák. a ve smyslu tohoto zákonného ustanovení odpovídá také objektivně za škodu, kterou by mohl způsobit společnosti porušením této své zákonné povinnosti. Z dikce § 135 odst. 1 obch. zák. je přitom zřejmé, že likvidátor není povinen vést účetnictví sám, nýbrž je povinen zajistit jeho řádné vedení. Vzhledem ke znění § 135 odst. 1 obch. zák. nelze likvidátora nutit, aby účetnictví likvidované společnosti vedl sám a tuto povinnost mu nestanoví ani vyhláška č. 479/2000 Sb. Jinak řečeno likvidátor je oprávněn zajistit si vedení účetnictví a vyhotovování daňových přiznání prostřednictvím třetí osoby. Uvedené dále znamená, že likvidátor není povinen vést účetnictví, včetně vyhotovení účetních závěrek a potřebných daňových přiznání, vlastními silami ani v případě, že společnost je nečinná a nevykazuje žádný majetek - tak, jako v posuzovaném případě. Skutečnost, že společnost nemá žádný ma