15 CO 221/2022-82 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Citovaným rozsudkem Okresní soud v Táboře (dále jen soud I. stupně) zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 109 583,56 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 93 111 Kč od 25. 8. 2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 3 851,52 Kč a ve výši 8,25 % ročně z částky 73 112,94 Kč od 18. 9. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento celkový úrok za dobu od 25. 8. 2021 dosáhne částky 287 100 Kč (odst. I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. II.). 2. Dle odůvodnění rozsudku měl soud I. stupně příslušnými listinami za prokázané, že mezi účastníky byla dne 25. 2. 2020 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal se sjednaným úrokem z úvěru ve výši 82,76 % ročně splácet ve 30 měsíčních splátkách po 7 975 Kč měsíčně. Výše roční procentní sazby nákladů (dále jen RPSN) činila dle smlouvy 122,62 % ročně. Při řádném splácení měl žalovaný zaplatit celkem částku 239 250 Kč. Žalovaný smluvní podmínky nedodržel a od splátky [číslo] se dostával do prodlení, v důsledku čehož po něm žalobkyně požadovala zaplacení sankcí podle čl. 6 smlouvy (smluvní pokuta 499 Kč za každou splátku s prodlením v délce 30 dnů) a čl. 6 (náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného, a to u každé splátky v částce 200 Kč při prodlení s úhradou o délce 15 dnů). Proto došlo k 23. 8. 2021 k zesplatnění úvěru se vznikem nové jistiny úvěru zahrnující kromě nezaplacené původní jistiny i přirostlé úroky z úvěru, přičemž dle článku 6.5 smlouvy v případě prodlení s úhradou nové jistiny úvěru vznikla žalovanému povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení. Zároveň i nadále běžel úrok z úvěru. Žalovaný přitom uhradil celkem 15 splátek po 7 975 Kč v celkové výši 119 625 Kč. 3. Na základě uvedených zjištění soud I. stupně konstatoval, že žalovaný i při řádném splácení poskytnutého úvěru 100 000 Kč by měl vrátit částku 239 250 Kč, tedy více než dvojnásobek plnění poskytnutého žalobkyní, že sjednaná úroková sazba z úvěru ve výši 82,76 % ročně více než desetinásobně převyšuje obvyklou úrokovou míru činící dle statistických údajů ČNB pro období září 2020 (správně únor 2020) pro korunové úvěry poskytnuté bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 8,05 % ročně, což vede soud k závěru, že takové ujednání o úroku z úvěru je v rozporu s dobrými mravy; tento institut lze považovat za korektiv omezující autonomii vůle smluvních stran a jejich možnosti sjednat si obsah smlouvy libovolně. Je-li smluvní úrok vnímán jako odměna za poskytnutí peněz, je taková odměna naprosto nepřiměřená výši plnění poskytnutého žalobkyní (byť je maximální výše omezena částkou 287 100 Kč). Nákladnost úvěru pro dlužníka vyjádřená RPSN je pak vysoká i v poměrech rizikovějších úvěrů poskytovaných nebankovními institucemi. Nevyváženost smlouvy ve prospěch dlužníka pak vyniká i v případě jeho prodlení se splácením, kdy přistupují další sjednané sankce v čl. 6, 6.2 a 6.5 smlouvy. Celkový systém těchto sankcí obsažený ve smlouvě (denní smluvní pokuta je doplňována sankcemi jednorázovými) způsobuje, že rozsah povinností, které v případě prodlení dlužníka zavazují, je zcela nepřiměřený výši plnění poskytnutého žalobkyní. To ilustruje skutečnost, že přestože žalovaný již žalobkyni zaplatil částku 119 625 Kč, obsah smlouvy umožňuje žalobkyni požadovat po něm zaplacení další částky 109 583 Kč, a to i za situace, kdy žalobkyně sama omezila rozsah svého nároku na zaplacení smluvního úroku a smluvní pokuty podle čl. 6 smlouvy (v období od 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020 jí pak nárok na tuto smluvní pokutu dle § 9 zákona č. 177/2020 Sb. ani nevznikl). Uvedená problematická ujednání smlouvy pak dle názoru soudu nejsou oddělitelná od jejího dalšího obsahu ve smyslu § 576 o. z., když výše smluvního ročního úroku je zahrnuta již ve výši jednotlivých splátek, přirostlé úroky se stávají součástí nové jistiny úvěru, což po případném zesplatnění úvěru ovlivňuje i celkový mechanismus sankcí (smluvní pokutu dle čl. 6 smlouvy). Smlouvu je tak nutno posuzovat jako celek, jelikož jednotlivá ujednání jsou vnitřně provázána. Smlouva o spotřebitelském úvěru je tak ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně proto soud posoudil podle zásad o bezdůvodném obohacení dle § [číslo] odst. 1 a § 2993 o. z. s tím, že žalobkyně má právo na vrácení částky poskytnuté žalovanému na základě uzavřené smlouvy. Jelikož tato částka byla žalovaným uhrazena již před podáním žaloby, nárok na zaplacení další částky požadované v tomto řízení je nedůvodný; proto byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly. 4. Rozsudek v části zamítavého výroku I. ohledně jistiny v částce 80 022 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 25. 8. 2021 do zaplacení, částky ve výši 14 011 Kč (smluvní pokuta dle čl. 6 smlouvy původně požadovaná ve výši 16 472,56 Kč) a smluvního úroku ve výši 8,08 % ročně z částky 73 112,96 Kč od 25. 8. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 25. 8. 2021 dosáhne částky 287 100 Kč, napadla žalobkyně odvoláním. V prvé řadě má za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech a nebyl důvod ho nepřiznat, když je třeba vzít v potaz, že žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů, u kterého je třeba zohlednit vyšší rizikovost jejich poskytování (odkaz na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018, a další rozhodnutí obecných soudů). Dále upozornila na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle kterého má být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, a dovozuje, že v daném případě by měl být úrok posuzován se sazbou 24,02 % p.a. v únoru 2020 (nejvyšší sazba – úročený úvěr z kreditních sazeb). V porovnání s touto sazbou činil úrok v daném případě 82,76 % p. a., tedy pouze 3,44 násobek nejvyšší úrokové sazby, přičemž za nepřiměřené jsou judikaturou považovány sazby převyšující obvyklou míru až 4 násobně; proto sazba 82,76 % p. a. není nepřiměřená. Dále žalobkyně provádí rozbor problematiky výše úroků z úvěru se zdůrazněním svobodného rozhodnutí stran vstoupit do smluvního vztahu za daných podmínek a s přihlédnutím k prioritě výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy. Zároveň odkazuje na závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st. [číslo], podle kterého ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat jejich ochranu. Dále cituje rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 46 Icm 2408/2017 z pohledu aplikace § 1813 o. z. a dovozuje, že dohoda o úrocích je z úpravy zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách vyloučena. Dospěl-li soud přesto I. stupně k závěru, že sjednaná výše výroku odporuje dobrým mravům, bylo jeho úkolem smluvní úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou (§ 2395 a § 1802 o. z. a citace z rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 106/2019-125 a Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 780/2021-100). Z toho dovozuje, že žalovaný musí úrok za poskytnutí úvěru platit a není tak možné žádný úrok nepřiznat. Ohledně smluvních pokut poukázala na jejich sjednání v souladu s § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění předpisů pozdějších. Proto navrhovala změnu rozsudku soudu I. stupně v napadené části a přiznání v odvolání požadovaných částek, včetně nákladů řízení před soudy obou stupňů. 5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 6. Odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné (§ 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.). Podle § 212 věta první o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně pouze ve výslovně napadené části výroku I. o zamítnutí žaloby a v závislém výroku II. o náhradě nákladů řízení; podle § 206 odst. 2 o. s. ř. rozsudek ve zbývající části výroku I. o zamítnutí žaloby nabyl samostatně právní moci. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. projednal odvolací soud věc při jednání v nepřítomnosti žalovaného a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 7. Odvolací soud vychází z důkazně podložených skutkových závěrů soudu I. stupně, citovaných i v bodě 2. tohoto odůvodnění. Ostatně žalobkyně proti nim žádné námitky nevznáší, podstata jejího odvolání spočívá v námitkách proti právnímu posouzení věci, zejména proti závěru o rozporu ujednání o výši úroků z úvěru s dobrými mravy. Nicméně těmito námitkami se odvolací soud zabýval opakovaně v obdobných sporech vedených žalobkyní (např. sp. zn. 15 Co 86/2018, 15 Co 33/2019, 15 Co 52/2019, 15 Co 49/2020, 15 Co 93/2021), nemá důvod ničeho měnit na svých závěrech, které jsou žalobkyni známé, a které shrnuje následujícím způsobem. 8. Není sporu o tom, co je míněno pojmem dobré mravy zakotveným v § 1 ods