15 CO 301/2022-84 — Neznámý soud 69

1. Citovaným rozsudkem Okresní soud v Táboře (dále jen soud I. stupně) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 10 992 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p. a. z této částky od [datum] do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. I.), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni další částku 7 205 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % p. a. od [datum] do zaplacení, částku 2 472,25 Kč, úrok ve výši 64,65 % p. a. z částky 14 693,09 Kč od [datum] do [datum] ve výši 608,88 Kč, úrok ve výši 8,5 % p. a. z částky 14 693,09 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 50 630 Kč (odst. II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. III.). 2. Dle odůvodnění rozsudku měl soud I. stupně příslušnými listinami za prokázané, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaná se tuto částku zavázala splácet včetně sjednaného úroku ve výši 64,65 % ročně v 48 měsíčních splátkách po 1 002 Kč splatných počínaje červencem 2021. Žalovaná uhradila pouze první 4 splátky v celkové částce 4 008 Kč. Následně byla bezvýsledně upomínána, přičemž dnem [datum] žalobkyně oznámila žalované, že vzhledem k prodlení s úhradou úvěru v délce 65 dnů došlo tímto dnem k okamžitému zesplatnění úvěru. Žalobkyně tak po žalované požadovala zaplacení nové jistiny ve výši 17 053,72 Kč (odpovídající zbývající dlužné původní jistině 14 693,09 Kč a dlužnému úroku přirostlému ke dni zesplatnění ve výši 2 360,63 Kč), smluvní pokuty 498 Kč (2 x 249 Kč) dle bodu 6.1 smluvních ujednání za prodlení žalované s úhradou splátek [číslo] úhrady nákladů v částce 400 Kč (2 x 200 Kč) dle bodu 6.2 smlouvy v souvislosti s prodlením žalované s úhradou splátek [číslo] smluvní pokuty v částce 2 472,25 Kč dle bodu 6.5 smluvních ujednání ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny ve výši 17 053,72 Kč za každý den prodlení počínaje [datum] do vyhotovení žaloby [datum] a úhrady za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr ve výši 246 Kč (2 x 123 Kč) ohledně neuhrazených splátek [číslo]. 3. Soud I. stupně následně poukázal na rozhodnutí svá i zdejšího odvolacího soudu při posuzování nároků žalobkyně z obdobných smluv, jakož i na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a komentářovou literaturu, týkající se posuzování nepřiměřeně vysokých úroků při peněžité půjčce korektivem dobrých mravů. S jejich promítnutím do projednávané věci konstatoval, že předmětnou smlouvu o úvěru z [datum] byla účastníky sjednána úroková sazba z úvěru ve výši 64,65 % ročně, která podstatně (téměř desetinásobně) přesahuje obvyklou úrokovou míru dle statistických údajů ČNB pro období červen 2021 týkající se korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu ve výši 7,36 % ročně, což vede soud k závěru, že jde o ujednání rozporné s dobrými mravy a tedy neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Nemůže přitom obstát argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Na tato posouzení nemá žádný vliv ani ust. § 1793 nebo 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Na uvedených závěrech nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalobkyně od [datum] do zaplacení požaduje úrok ve výši 8,5 % ročně, neboť korektivem dobrých mravů je třeba poměřovat právní jednání účastníků, tedy uzavřenou smlouvu o úvěru. Za neplatné pro rozpor s dobrými mravy považuje soud i ujednání o maximální možné souhrnné výši požadovaných úroků z úvěru v částce 50 630 Kč Smluvní pokuty dle bodů 6.1, 6.2 a 6.5 smlouvy nejsou samy o sobě v rozporu s dobrými mravy, avšak při zohlednění navyšování dluhu (úročeného 64,65 % ročně) jsou již citelným zásahem do majetkové situace dlužníka. Sjednaná výše smluvních pokut pak účelně navyšuje nemravnou výši úroků a podtrhuje v celkovém souhrnu zjevnou nevyváženost smlouvy. V této souvislosti pak soud I. stupně odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, podle kterého v případě zcela zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Obdobně pak konstatoval i Nejvyšší soud v dalších citovaných rozhodnutích s tím, že je namístě shledat celé požadované plnění za nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka. Uvedená rozhodnutí je pak vhodné aplikovat již v řízení nalézacím. V daném případě proto soud shledal celou uzavřenou smlouvu o úvěru ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Uplatněný nárok žalobkyně tak posoudil podle zásad o bezdůvodném obohacení (§ [číslo] odst. 1, § 2993 o. z.) s tím, že každá ze stran má vydat druhé straně to, co na základě neplatné smlouvy získala. Jelikož žalobkyně poskytla žalované částku 15 000 Kč a žalovaná uhradila žalobkyni celkem 4 008 Kč, byla žalobkyni přiznána dosud neuhrazená část poskytnutého úvěru ve výši 10 992 Kč s úrokem z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve zbytku byla žaloba zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť úspěch účastníků byl v podstatě shodný. 4. Rozsudek v části zamítavého výroku II. ohledně jistiny v částce 5 112 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p. a. od [datum] do zaplacení, částky 2 472,25 Kč (smluvní pokuta dle bodu 6.5 smlouvy) a smluvního úroku ve výši 7,31 % p. a. z částky 14 693,09 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 50 630 Kč, napadla žalobkyně odvoláním. V prvé řadě má za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech a nebyl důvod ho nepřiznat, když je třeba vzít v potaz, že žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů, u kterého je třeba zohlednit vyšší rizikovost jejich poskytování (odkaz na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018, a další rozhodnutí obecných soudů). Dále upozornila na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle kterého má být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, a dovozuje, že v daném případě by měl být úrok posuzován se sazbou 23,85 % p. a. v červnu 2021 (nejvyšší sazba – úročený úvěr z kreditních sazeb). V porovnání s touto sazbou činil úrok v daném případě 64,65 % p. a., tedy pouze 2,7 násobek nejvyšší úrokové sazby, přičemž za nepřiměřené jsou judikaturou považovány sazby převyšující obvyklou míru až 4 násobně; proto sazba 64,65 % p. a. není nepřiměřená. Dále žalobkyně provádí rozbor problematiky výše úroků z úvěru se zdůrazněním svobodného rozhodnutí stran vstoupit do smluvního vztahu za daných podmínek a s přihlédnutím k prioritě výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy. Cituje rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 46 Icm 2408/2017 z pohledu aplikace § 1813 o. z. a dovozuje, že dohoda o úrocích je z úpravy zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách vyloučena. Dospěl-li přesto soud I. stupně k závěru, že sjednaná výše výroku odporuje dobrým mravům, bylo jeho úkolem smluvní úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou (§ 2395 a § 1802 o. z. a citace z rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 106/2019-125 a Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 780/2021-100). Z toho dovozuje, že žalovaná musí úrok za poskytnutí úvěru platit a není tak možné žádný úrok nepřiznat. Ohledně smluvních pokut poukázala na jejich sjednání v souladu s § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění předpisů pozdějších. Proto navrhovala změnu rozsudku soudu I. stupně v napadené části a přiznání v odvolání požadovaných částek, včetně nákladů řízení před soudy obou stupňů. 5. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 6. Odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné (§ 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.). Podle § 212 věta první o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně pouze ve výslovně napadené části výroku II. o zamítnutí žaloby a v závislém výroku III. o náhradě nákladů řízení; podle § 206 odst. 2 o. s. ř. rozsudek ve výroku I. o platební povinnosti žalované a ve zbývající části výroku II. o zamítnutí žaloby nabyl samostatně právní moci. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. projednal odvolací soud věc při jednání v nepřítomnosti žalované a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 7. Odvolací soud vychází z důkazně podložených skutkových závěrů soudu I. stupně, citovaných i v bodě 2. tohoto odůvodnění. Ostatně žalobkyně proti nim žádné námitky nevznáší, podstata jejího odvolání spočívá v námitkách proti právnímu posouzení věci, zejména proti závěru o rozporu ujednání o výši úroků z úvěru s dobrými mravy. Nicméně těmito námit