11 Tcu 57/2001 — Nejvyšší soud

11 Tcu 57/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 11. 2001 Spisová značka:11 Tcu 57/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:11.TCU.57.2001.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 11 Tcu 57/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal dne 5. listopadu 2001 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle § 380 odst. 3 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny obviněného S. V. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. Nt 255/2001, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. 12 To 80/01, a rozhodl t a k t o : Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. 12 To 80/01, se z r u š u j e v celém rozsahu. Současně s e z r u š u j e usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. Nt 255/2001. Zrušují se též všechna rozhodnutí obsahově na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Praze s e p ř i k a z u j e, aby věc znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. Nt 255/2001, bylo rozhodnuto, že vydání S. R. k trestnímu stíhání do Běloruské republiky je přípustné. Podle výroku rozhodnutí jde o vydání pro tyto trestné činy: odcizení majetku přivlastněním, zpronevěrou nebo zneužitím služebního postavení podle čl. 91 č. 4, zčásti ve stádiu pokusu podle čl. 166 č. 1 běloruského trestního zákoníku, jichž se měl dopusti tím, že: 1) dne 26. 8. 1992 jako ekonom oddělení mezinárodních plateb AKB B. protiprávně převedl z účtu této banky do banky DB AG částku 20 034 USD, kterou si přisvojil, 2) dne 26. 11. 1992 tamtéž převedl z účtu do AAB částku 22 100 USD, kterou si přisvojil, 3) dne 5. 12. 1994 jako vedoucí oddělení mezinárodních plateb M. K. b. provedl protiprávně vnější převod v částce 150 000 USD ve prospěch společnosti M. T. Co. Ltd. s úmyslem získat tyto finanční prostředky pro sebe, avšak při kontrole účtů byl převod objeven a uvedená částka vrácena, 4) dne 13. 12. 1994 převedl z účtu na účet B. of N. Y. částku 200 000 USD, kterou si posléze přivlastnil, 5) dne 1. 2. 1995 jako vedoucí oddělení mezinárodních plateb M. K. b. provedl výběr z účtu na účet Společného podniku S. v částce 110 300 USD ke splacení základního dluhu, ačkoli faktické krytí akreditivem bylo provedeno 13. 3. 1995 nejprve ve výši 110 200 USD a 10. 4. 1995 ve výši 100 USD, přičemž v důsledku takto vzniklého časového rozdílu mezi splacením úvěru a skutečným vrácením peněž bance, byla této způsobena škoda 3 859 USD, Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný stížnost, kterou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. 12 To 80/01, zamítl. Ministr spravedlnosti dne 31. 8. 2001 předložil podle § 380 odst. 3 tr. ř. uvedená rozhodnutí o vydání obviněného Nejvyššímu soudu s návrhem, aby tato rozhodnutí byla zrušena a věc vrácena Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem jeho pochybností o správnosti napadených rozhodnutí jsou následující skutečnosti uvedené v písemném vyhotovení opravného prostředku: Dne 26. 2. 2001 bylo doručeno Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR prohlášení shora jmenovaného o úmyslu požádat o azyl na území České republiky, přičemž počínaje tímto dnem se na jmenovaného v souladu s § 3 odst. 9 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), pohlíží jako na účastníka azylu a čl. 1 a čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků ze dne 28. 7. 1951 (č. 208/1993 Sb.) znemožňuje do pravomocného ukončení správního řízení realizovat u výše jmenovaného vydání do Běloruské republiky. Přípisem Odboru azylové a migrační politiky MV ČR ze dne 13. 7. 2001, č. j. OAM-18522/2001, bylo sděleno v této věci, že dne 2. 3. 2001 podal jmenovaný návrh na zahájení řízení o udělení azylu v ČR, správním orgánem I. stupně bylo rozhodnuto dne 6. 6. 2001 o neudělení azylu, proti tomuto rozhodnutí podal S. R. dne 27. 6. 2001 rozklad. Ministr spravedlnosti v této souvislosti upozorňuje na to, že z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. Nt 255/2001, je patrné, že krajský soud vzal na vědomí již zahájené řízení o udělení azylu, přesto se touto skutečností blíže nezabýval a pouze konstatoval, že vydání přípustné je, jakkoli zřejmě do skončení zmíněného řízení by těžko k němu mohlo dojít. Zvážení těchto okolností však ponechává ministru spravedlnosti ČR, na němž výhradně je, povolí-li vydání či nikoli. Soud je přesvědčen, že mu tyto úvahy o řízení o udělení azylu a o zvážení politické situace v Běloruské republice tak, jak je českým právním řádem upraveno vydávací řízení, nepříslušejí. S tímto názorem ministr spravedlnosti nesouhlasí. Ministr spravedlnosti pak dále poukázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 11 Tcu 26/2001, týkajícího se vydání S. A. S. k trestnímu stíhání do Ukrajiny, kterým byla zrušena rozhodnutí soudů České republiky obou stupňů o přípustnosti vydání. Podle odůvodnění uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je plně v kompetenci soudu, aby v rámci extradičního řízení posoudil, zda zde nejsou právní překážky bránící vydání osoby, která se v jiném (správním) řízení domáhá právního postavení azylanta ve smyslu zákona č. 325/1999 Sb. Je třeba ovšem zdůraznit, že soud v takové situaci musí posuzovat splnění právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání též z hlediska dodržení mezinárodněprávních závazků České republiky. V tomto směru je třeba, aby rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání neodporovalo mezinárodněprávním závazkům České republiky. S ohledem na důvody k udělení azylu bude třeba uvážit zejména závazky plynoucí pro Českou republiku z Úmluvy o právním postavení uprchlíků (uveřejněná pod č. 208/1993 Sb.) a z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (uveřejněna pod č. 143/1988 Sb.). Nejvyšší soud podle § 380 odst. 3 tr. ř. přezkoumal na podkladě podaného opravného prostředku ministra spravedlnosti České republiky správnost napadených rozhodnutí a dospěl k těmto závěrům: Především je třeba zdůraznit, že v posuzované věci se před soudy České republiky koná řízení o vydání do ciziny (§ 379 a násl. tr. ř.) bez smluvního podkladu. Jak správně zjistil Krajský soud v Praze, Běloruská republika není signatářem Evropské úmluvy o vydávání, takže podle této mnohostranné mezinárodní smlouvy přesto, že Česká republika jejím signatářem je, nelze postupovat. Mezi Běloruskou republikou a Českou republikou není zatím uzavřena dvoustranná smlouva upravující extradici. Jak zjistil Nejvyšší soud ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky do 19. 9. 2001 ještě totiž nevstoupil v platnost Protokol mezi Českou republikou a Běloruskou republikou o úpravě právního nástupnictví ohledně mezinárodních smluv mezi bývalou ČSFR a bývalým SSSR, který byl podepsán dne 17. 5. 2001 a v jehož příloze je uvedena i Smlouva mezi ČSSR a SSSR o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, která obsahuje právní úpravu vydávání. Nejvyšší soud se proto nejprve zabýval podmínkami, které musejí být splněny v takovém, dnes již málo obvyklém, vydávacím řízení. Krajský soud v Praze s ohledem na neexistenci smluvní úpravy důvodně v této věci vycházel z podpůrných ustanovení trestního řádu České republiky, která upravují právě pro takové případy i hmotněprávní podmínky vydání do ciziny. Ze znění ustanovení § 379 odst. 1 tr. ř., jež upravuje tzv. předběžné šetření prováděné státním zástupcem, lze dovodit, že právní řád České republiky předpokládá, že pro vydání budou splněny zejména podmínky oboustranné trestnosti činu, o jehož vydání jde, jakož i skutečnost, že jde o trestný čin, pro který je vydání přípustné a jehož trestnost nezanikla. Další podmínkou vydání uvedenou výslovně v tomto ustanovení je okolnost, že vydávaná osoba není občanem České republiky. Pokud jde o zvažování podmínek vydání záležející v oboustranné trestnosti činů, pro něž je vydání žádáno, skutečnosti, že jde o činy, pro které je vydání přípustné a jejichž trestnost nezanikla podle obou v úvahu připadajících právních řádů, jakož i jiného občanství vydávané osoby, než je občanství České republiky, jsou závěry Krajského soudu v této věci správné. V tomto směru lze s napadeným rozhodnutím plně souhlasit. Ostatně ministr spravedlnosti České republiky s těmito závěry ve svém opravné