22 Cdo 1285/2006 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1285/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 2. 2007 Spisová značka:22 Cdo 1285/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1285.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1285/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) E. H. a b) Ing. L. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) MUDr. J. P. a 2) PhDr. I. P., zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 171/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2005, č. j. 23 Co 222/2005-158, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.                                           O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. května 1999, č. j. 28 C 157/98-15, zamítl „návrh, aby bylo určeno, že podílovými spoluvlastníky domu č. p. 469 se stavební parc. č. 400/2 a zahrady č. 400/1 zapsané u Katastrálního úřadu P.-m. pro kat. území a obec M. na LV č. jsou E. H., a zemřelý Ing. E. H., a to každý ve výši jedné ideální poloviny. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 19. ledna 2000, č. j. 51 Co 473/99-29, po připuštění změny žaloby rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. května 1999 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Změna žaloby se týkala pouze uvedení data, tj. dne úmrtí Ing. E. H., ke kterému mělo být určeno vlastnické právo E. H. a Ing. E. H. k označeným nemovitostem. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. dubna 2000, č. j. 28 C 157/98-57, žalobě vyhověl. Odvolací soud k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 12. října 2000, č. j. 55 Co 276/2000-60, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. dubna 2000 změnil tak, že zamítl žalobu, aby soud určil, že podílovými spoluvlastníky označených nemovitostí byli ke dni 7. 10. 1993 E. H. a Ing. E. H., a to každý do výše jedné ideální poloviny. Nejvyšší soud ČR (dále „Nejvyšší soud“) rozsudkem ze dne 17. října 2002, č. j. 22 Cdo 350/2001-81, k dovolání žalobců rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2000 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu nesprávného právního posouzení věci spočívajícího v tom, že soud věc posuzoval podle jiného právního předpisu, než podle kterého ji měl posoudit. Správně věc měla být posouzena podle občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) ve znění účinném do 31. 12. 1991, tj. před novelou provedenou zákonem č. 519/1991 Sb. Odvolací soud usnesením ze dne 4. března 2003, č. j. 16 Co 377/2002-92, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. dubna 2000 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.   Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 21. února 2005, č. j. 28 C 171/2003-144, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. března 1991, správně sp. zn. 11 C 98/90, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví Ing. E. H. a E. H., nyní žalobce a), který svůj spoluvlastnický podíl ke sporným nemovitostem v rozsahu ideální jedné poloviny nabyl dědictvím po matce L. H., a tyto nemovitosti byly za náhradu byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobce a). K odvolání Ing. E. H., otce žalobce a), Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. října 1991, č. j. 16 Co 271/91-55, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nemovitosti předmětné nemovitosti přikázal za náhradu do výlučného vlastnictví Ing. E. H.. Oba uvedené rozsudky byly ke stížnosti pro porušení zákona zrušeny rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 1992, sp. zn. 3 Cz 52/92, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. května 1997, sp. zn. 25 C 234/93, bylo toto řízení zastaveno. Kupní smlouvou správně ze dne 2. dubna 1992, registrovanou bývalým Státním notářstvím pro P. 4 dne 25. května 1992, Ing. E. H. prodal sporné nemovitosti J. a A. Ch., kteří je kupní smlouvou ze dne 10. dubna 1997 prodali žalovaným. Ti jsou také na LV č. pro obec a kat. území M. zapsáni jako jejich vlastníci. Z výpovědí svědků Z. Ch. a J. a A. Ch. soud zjistil, že J. a A. Ch. koupili nemovitosti teprve poté, co se je Ing. E. H. nepodařilo prodat nikomu jinému, v době, kdy Ing. E. H. byl jejich jediným vlastníkem, o čemž jim Ing. E. H. předložil výpis z katastru nemovitostí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že manželům Ch. ve smyslu § 243 odst. 3 OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 519/1991 Sb. při uzavírání kupní smlouvy nebylo známo porušení zákona. Sporné nemovitosti nabyli v dobré víře a stali se tak jejich řádnými vlastníky a jako takoví s nimi mohli disponovat. Kupní smlouva má všechny zákonem stanovené náležitosti a je platná. Odvolací soud rozsudkem ze dne 8. června 2005, č. j. 23 Co 222/2005-158, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Uvedl, že „k uzavření kupní smlouvy došlo za stavu, kdy otec žalobců byl vlastníkem nemovitostí na základě rozhodnutí soudu a jako takový byl oprávněn s nemovitostmi nakládat. O porušení zákona v době, kdy byla smlouva uzavírána a registrována tehdejším státním notářstvím nevěděl ani on, natož Ch., kteří na podkladě této smlouvy vlastnictví k nemovitostem nabyli. Z tohoto pohledu byli v dobré víře. Proto právní poměry nejen jejich, ale i dalších osob zůstaly v důsledku této dobré víry nedotčeny. Poukaz žalobců na to, že žalovaní o jejich sporu s Ch. věděli, nemohl existenci dobré víry, že věc nabyli od vlastníka, zpochybnit. Vždyť ani soudní řízení, které žalobci proti Ch. vedli, ve svém výsledku neotřáslo jejich postavením jako vlastníka nemovitostí“. Námitku neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi otcem žalobců a manžely Ch. odvolací soud považoval za účelovou. Pokud manželé Ch. nabyli vlastnictví nemovitostí na podkladě platné kupní smlouvy, kdy v době uzavření smlouvy porušení zákona jim nebylo známo, pak nemohlo být zpochybněno ani vlastnictví žalovaných. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, podle jeho obsahu z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle dovolatelů rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku pozbytí vlastnického práva žalobce a) ke sporným nemovitostem v rozporu s hmotným právem a další právní otázky, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny. Jde o právní otázky 1) „zda vlastník může pozbýt svého vlastnického práva, aniž jsou naplněny předpoklady pro zbavení vlastnictví stanovené v ústavě (ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu)“, 2) „zda může dojít k faktickému pozbytí vlastnického práva původního vlastníka v důsledku aplikace ustanovení § 243 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992 … , když z hlediska hmotně právní úpravy k pozbytí vlastnického práva vlastníka nemohlo dojít“, a 3) „zda může dojít k přechodu vlastnictví přikázáním věci za přiměřenou náhradu soudem podle § 142 odst. 1 OZ před poskytnutím této náhrady, nebo zda je předchozí poskytnutí přiměřené náhrady coditio sine qua non přechodu vlastnického práva“. Namítli, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda manželům Ch. muselo být známo porušení zákona, a že nezdůvodnil, proč usoudil, že manželům Ch. porušení zákona nebylo známo. Pokud soud konstatoval, „že o porušení zákona v době, kdy byla smlouva uzavírána a registrována tehdejším státním notářstvím nevěděl ani otec žalobců, natož Ch.“, nezakládá se toto konstatování na pravdě a neodpovídá důkazům provedeným soudem prvního stupně. Pochybení obou soudů spatřují dále v tom, že při zkoumání, zda manželům Ch. muselo být známo porušení zákona, se zaměřily na dobu uzavření kupní smlouvy mezi otcem žalobců a manžely Ch., která však podle názoru dovolatelů není relevantní. Relevantní podle dovolatelů je „období předcházející vydání pravomocného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o zrušení spoluvlastnictví 1. žalobce a jeho otce k předmětným nemovitostem a jejich přikázání do výlučného vlastnictví otce žalobců“. Poukázali na to, že kupní smlouvu ze dne 2. dubna 1992 sepsal a podpisy účas