22 Cdo 1658/2001 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1658/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 2. 2003 Spisová značka:22 Cdo 1658/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1658.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 139 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1658/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně D. K., zastoupené advokátem, proti žalované M., s. r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 76/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. května 2001, č. j. 26 Co 170/2001-65, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. května 2001, č. j. 26 Co 170/2001-65, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím jako plnění z nájemní smlouvy, uzavřené spoluvlastníky ohledně nájmu ideální části nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví č. 5478 pro obec a katastrální území K. Právní předchůdkyně žalobkyně, J. K., spoluvlastnice jejich ideální třetiny a S. P., též spoluvlastnice jejich ideální třetiny, je pronajaly další spoluvlastnici, žalované, smlouvou z 6. 9. 1995 na dobu určitou (100 let) a nájemné smluvní strany sjednaly ve výši 600.000,- Kč ročně se splatností dvou stejně vysokých částek vždy k 15. 7. příslušného a k 15. 1. následujícího roku. Žalovaná společnost posléze odmítla dlužné nájemné zaplatit s tím, že smlouva z 6. 9. 1995 je neplatná, neboť nájem podílu mezi spoluvlastníky není možný. Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. prosince 2000, č. j. 7 C 76/2000-46, zamítl „návrh žalobkyně, aby jí byla žalovaná povinna zaplatit částku 300.000,- Kč s 12% úrokem z částky 150.000,- Kč od 16. 7. 1999 do zaplacení a s 10 % úrokem z částky 150.000,- Kč od 16. 1. 2000 do zaplacení“, a dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně uvedl, že nájemní smlouva je neplatná podle § 39 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) pro rozpor s § 663 ObčZ, který vylučuje možnost sjednání nájmu mezi spoluvlastníky věci. Podle tohoto ustanovení nelze přenechat k užívání či braní užitku ideální část věci, ale toliko její celek, popř. část vymezenou reálně. Rozhodnutí dalších spoluvlastníků nemovitostí z 2. 1. 1999, to je dědiců po S. P., o tom, kterou část společných nemovitostí je oprávněna užívat žalobkyně a kterou část ostatní spoluvlastníci, shledal soud prvního stupně platným ve smyslu § 139 odst. 2 ObčZ a uzavřel, že jde o rozhodnutí závazné pro všechny spoluvlastníky. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. května 2001, č. j. 26 Co 170/2001-65, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, „že žalovaná společnost je povinna zaplatit žalobkyni částku 300.000,- Kč, z částky 150.000,- Kč s 12 % úrokem ročně ode dne 16. července 1999 do zaplacení a z částky 150.000,- Kč s 10% úrokem ročně ode dne 16. ledna 2000 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku“, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se s právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil toliko v názoru, že spoluvlastníci nemohou uzavřít nájemní smlouvu týkající se společné věci, neboť taková smlouva by obcházela základní principy, na nichž je postaveno spoluvlastnictví. S odkazem na § 35 odst. 2 ObčZ ale uvedl, že soud prvního stupně měl posoudit, zda smlouva uzavřená mezi spoluvlastníky nesplňovala znaky jiné smlouvy, či zda nešlo o dohodu spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí. Smlouva z 6. 9. 1995 takovou smlouvou byla. Jejími účastníky byli všichni tehdejší spoluvlastníci nemovitostí, žalovaná při tom byla řádně zastoupena a šlo tudíž o smlouvu o hospodaření se společnou věcí, uzavřenou v souladu s § 139 odst. 2 ObčZ. Možnou změnu této smlouvy v budoucnu připouštěl její článek IX. S podrobným výkladem postupů při rozhodování spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí ve světle zákonné úpravy v dopadu na danou věc pak odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí spoluvlastníků z 2. 1. 1999 o hospodaření s předmětnými nemovitostmi za neúčasti žalobkyně jako jednoho z nich bylo absolutně neplatné z důvodů uvedených v § 39 ObčZ a učiněné v rozporu s § 3 odst. 1 ObčZ. Dohoda z 6. 9. 1995 byla naopak platná a nebylo-li dosud rozhodnuto o jiném způsobu hospodaření, příslušela žalobkyni požadovaná náhrada ve smyslu příslušných zákonných ustanovení odvolacím soudem podrobně specifikovaným. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu účinného do novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Nesouhlasí s právní argumentací odvolacího soudu k otázce postupu spoluvlastníků při rozhodování o hospodaření se společnou věcí většinou, počítanou podle podílů a odkazuje na názory vyslovené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 374/97 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 22/1999) a sp. zn. 2 Cdon 1313/97 (Právní rozhledy č. 2/2000, str. 69 a Sbírka soudních rozhodnutí č. 19/2001). Dále odkazuje na dikci § 139 odst. 2 ObčZ, který ohledně platnosti rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí z pohledu disponování většinovým spoluvlastnickým podílem nepředepisuje žádnou zvláštní proceduru ani provedení formálního hlasovacího aktu. O hlasech je zmínka jen v druhé větě odstavce 2, a to pouze v souvislosti s rovností hlasů. Zákon tedy nepředepisuje nutnost formálního hlasování. Rozhodnutí z 2. 1. 1999 tedy dovolatelka pokládá za platné a pro spoluvlastníky závazné. K námitce odvolacího soudu, že zmíněné rozhodnutí nebylo žalobkyni oznámeno a tudíž odporuje dobrým mravům, namítá, že žalobkyně ani její právní předchůdkyně ostatní spoluvlastníky neinformovaly o tom, že došlo k převodu spoluvlastnického podílu. Proto ostatní spoluvlastníci vycházeli z toho, že další spoluvlastnicí je J. K., a té obsah svého rozhodnutí sdělili. Žalobkyně byla posléze, 23. 8. 1999, o uvedeném rozhodnutí informována. Rozhodnutí odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž na takovém rozhodnutí spočívá i posouzení otázky platnosti tzv. nájemní smlouvy z 6. 9. 1995 odvolacím soudem. Ten ji označil za dohodu o hospodaření se společnou věcí podle § 139 odst. 2 ObčZ s poukazem na § 35 odst. 2 ObčZ. Toto ustanovení ale v odůvodnění svého rozsudku cituje neúplně a opomíjí, že podmínkou výkladu právního úkonu nejen podle jazykového vyjádření, ale též podle vůle jednající osoby, je, aby tato vůle nebyla v rozporu s jazykovým projevem. Jestliže je tedy smlouva z 6. 9. 1995 označena jako nájemní a celý text smlouvy se týká nájmu a nájemného, pak je v rozporu s jazykovým vyjádřením posuzovat ji jako úplně jiný právní úkon. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a dále rozhodl o odkladu vykonatelnosti tohoto rozsudku. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které pokládá za správné a zákonné. K dovolatelkou citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu namítá, že se zabývala jinou otázkou vztahů mezi menšinovými a většinovými spoluvlastníky a tato rozhodnutí nelze na projednávanou věc aplikovat. Zdůrazňuje, že byť zákon neupravuje specificky proceduru při rozhodování o společné věci, je nesporné, že kterýkoliv ze spoluvlastníků nemůže být zbaven účasti při takovém rozhodování. To dále v aplikaci na daný případ podrobně rozvádí z hlediska § 139 odst. 2 ObčZ a § 3 odst. 1 ObčZ. Za zavádějící pokládá i tvrzení žalované, že odvolací soud smlouvu z 6. 9. 1995 označil za dohodu o hospodaření se společnou věcí nesprávně. Uzavírá naopak, že tato smlouva náležitosti dohody spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí obsahově vykazuje a není překážek ji za takovou označit. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl a návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu nevyhověl. Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem - dále jen „OSŘ“), a po zjištění, že dovolání je podáno osobou k tomu oprávněnou, je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§ 24