22 Cdo 1717/2000 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1717/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 4. 2002 Spisová značka:22 Cdo 1717/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1717.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 143 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1717/2000 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. J., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 78/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích –pobočky v Táboře ze dne 15. února 2000, č. j. 15 Co 816/99-205, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Pelhřimově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. března 1998, č. j. 4 C 78/96-142, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že žalovanému přikázal hodnotu obchodního jmění firmy V. J. – a. H. a uložil mu, aby žalobkyni na vyrovnání zaplatil 65 903,40 Kč. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem 4. července 1995 a že mezi účastníky nedošlo k dohodě o vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako soud odvolací usnesením ze dne 11. prosince 1998, č. j. 15 Co 347/98-161, rozsudek soudu prvního stupně 2 z 19. 3. 1998 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud věc posuzoval podle ustanovení občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 91/1998 Sb. vztahujících se ke společnému jmění manželů a zaujal právní názor, že majetek tvořící součást obchodního jmění firmy žalovaného sloužil vždy k výkonu povolání pouze žalovaného a jako takový jej nelze do společného jmění manželů zařadit. To, co bylo vynaloženo ze společného majetku na ostatní majetek žalovaného, lze vypořádat za použití § 149 odst. 2 ObčZ. Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 14. září 1999, č. j. 4 C 78/96-192, zamítl návrh na vypořádání společného jmění manželů, kdy předmětem vypořádání zůstaly pouze věci tvořící podnik žalovaného a současně rozhodl o nákladech řízení. Vázán právním názorem odvolacího soudu dospěl k závěru, že majetek tvořící součást jmění „firmy žalovaného“ nepatří do společného jmění účastníků a že na pořízení tohoto majetku žalovaného nebylo použito prostředků ze společného jmění účastníků. Vycházel ze zjištění, že žalovaný, P. D. a R. D. jako soukromí podnikatelé uzavřeli 23. 7. 1991 za účelem koupě objektu karosárny smlouvu o konsorciu. Účastníci smlouvy pak pověřili žalovaného k založení společného běžného účtu a k jednání o poskytnutí úvěru. Dražba ohledně předmětné karosárny se konala 25. 8. 1991 a vydražitelem bylo konsorcium A. H. Dražební jistota činila 146 000,- a jednotka byla vydražena za 1 466 000,- Kč. Úvěr z 13. 9. 1991 byl splácen z běžného účtu A. – J. V.; zhruba 300 000,- Kč bylo splaceno v hotovosti a celkově uhrazená částka včetně úroků činila 1 710 725,- Kč. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. února 2000, č. j. 15 Co 816/99-205, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, návrhu na připuštění dovolání nevyhověl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci s tím, že nebylo prokázáno, že by snad ve firmě žalovaného existovala věc, která by jako samostatná mohla být součástí společného jmění účastníků, a ostatní věci byly již vypořádány jejich dohodou. Návrhu na připuštění dovolání nevyhověl z toho důvodu, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Podle ní se měl soud při výkladu a hodnocení zjištěných skutečností řídit mimo jiné ustanovením § 3 odst. 1 ObčZ o dobrých mravech. Původní znění § 143 ObčZ o vyloučení věcí sloužících výkonu povolání jednoho z manželů z bezpodílového spoluvlastnictví bylo přijato ve zcela jiných společenských poměrech a nemohlo mít na mysli majetek představovaný opravárenskou firmou v hodnotě několika milionů korun. Poukázala na to, že před privatizací pracovali v předmětné karosárně oba účastníci a její pracovní poměr skončil právě v důsledku privatizace 31. 8. 1991. Ke dni dražby (25. 8. 1991) byli oba účastníci manželé a k tomuto dni zde také oba pracovali. Náklady spojené s dražbou a složenou jistinou byly uhrazeny ze společných prostředků. Až do ledna 1992, kdy odešla na mateřskou dovolanou, pracovala ve firmě jako spolupracující osoba – manželka, vykonávala zde účetní i další administrativní práce, tedy pomáhala žalovanému k dosažení příjmů a práce ve firmě sloužila i k výkonu jejího povolání a k obživě, byť nikoliv v pracovním poměru. Pokračování 3 22 Cdo 1717/2000-228 Jediný důvod, proč žalobkyně nepoužívala nadále majetek firmy k obživě a výkonu svého povolání, byla skutečnost, že žalovaný v době její mateřské dovolené si našel jinou ženu a přestal se žalobkyní žít. Je přesvědčena o tom, že veškerý majetek firmy V. J. – a. H. patří do společného jmění účastníků. Jiné rozhodnutí je diskriminací žalobkyně jako ženy a matky. Tento majetek měl být oceněn a žalobkyni mělo být přiznáno vypořádání odpovídající jeho tržní ceně. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, řádně zastoupenou a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ], a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích námitek; řešil tedy pouze otázku, zda sporný majetek byl či nebyl předmětem bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, když jiné věcné námitky nebyly vzneseny. O nesprávné právní posouzení věci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. S ohledem na čl. VIII odst. 2 věty první zákona č. 91/1998 Sb. na to, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo dne 4. července 1995, je třeba na daný spor aplikovat ustanovení občanského zákoníku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále jen „ObčZ“) viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2289, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck Praha, (dále jen „Soubor rozhodnutí“) pod č. C 259. Podle § 149 odst. 1 ObčZ zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede se vypořádání podle zásad uvedených v § 150. Rozsah bezpodílového spoluvlastnictví je zásadně vytýčen v § 143 ObčZ a může být modifikován podle § 143a ObčZ. K modifikaci bezpodílového spoluvlastnictví účastníků ve smyslu § 143a ObčZ, jak vyplývá z obsahu spisu, nedošlo. 4 Podle § 143 ObčZ v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 2470/2000, publikovaném v Soudních rozhledech č. 2, ročník 2001, zaujal názor, že „předpokladem vyloučení v