22 Cdo 1958/2007 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1958/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 8. 2007 Spisová značka:22 Cdo 1958/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1958.2007.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1958/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce JUDr. L. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) V. Ch., 2) nesvéprávné D. K., zastoupené opatrovnicí a 3) J. K., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn.  6 C 24/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2006, č. j. 15 Co 336/2004-63, ve znění usnesení ze dne 5. dubna 2007, č. j. 15 Co 336/2004-77, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2006, č. j. 15 Co 336/2004-63, ve znění usnesení ze dne 5. dubna 2007, č. j. 15 Co 336/2004-77, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem níže uvedených nemovitostí (dále „sporné nemovitosti“), které koupil v roce 1975 od manželů K., jimž uhradil kupní cenu. Z jemu neznámých důvodů nedošlo k zápisu jeho vlastnického práva do tehdejší evidence nemovitostí, ačkoliv administrativní úkony spojené s koupí nemovitostí svěřil advokátovi. V katastru nemovitostí jsou jako vlastníci sporných nemovitostí zapsáni manželé K., jejich vnučky (žalované) podaly návrh na dodatečné projednání dědictví. Žalobce je přesvědčen, že vlastnické právo ke sporným nemovitostem nabyl vydržením. Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. června 2004, č. j. 6 C 24/2001-47, určil, „že žalobce je vlastníkem nemovitostí, a to objektu bydlení číslo popisní 36 na pozemku st. 50 a pozemku st. 50 zastavěná plocha, st. 77/1 zastavěná plocha, p. č. 12/2 ostatní plocha, manipulační plocha a pozemku ve zjednodušené evidenci – parcely původ. pozemkový katastr (PK) číslo 183/2, vše zapsáno na LV  pro obec a katastrální území V.“, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce v roce 1975 sporné nemovitosti od manželů K. koupil a zaplatil jim dohodnutou kupní cenu stanovenou znaleckým posudkem. K. poté nemovitosti dobrovolně vyklidili a začal je užívat žalobce. Od té doby až do roku 2000 nikdo jeho vlastnictví nezpochybňoval a výkon jeho vlastnického práva nerušil. Kupní smlouvu žalobce k dispozici nemá, ale existuje „dotazník a čestné prohlášení“ z oné doby obsahující všechny podstatné náležitosti identifikující sporné nemovitosti včetně vyjádření vůle smluvních stran ohledně převodu jejich vlastnictví a podpisů smluvních stran. Písemnosti týkající se koupě nemovitostí žalobce předal svému advokátovi k provedení příslušných úředních úkonů, ale jejich „další osud ani přesný obsah“ se soudu nepodařilo zjistit. I žalované až do roku 2000, kdy je žalobce navštívil, byly přesvědčeny, že vlastníkem sporných nemovitostí je on. Soud uzavřel, že žalobce byl od roku 1975 ve smyslu 129 odst. 1 a § 130 odst. 1 občanského zákoníku („ObčZ“) oprávněným držitelem sporných nemovitostí, nakládal s nimi jako s vlastními, se zřetelem ke všem okolnostem byl v dobré víře, že mu patří a vlastnické právo ve smyslu § 134 ObčZ vydržel. Krajský   soud  v  Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 7. února 2006, č. j. 15 Co 336/2004-63, ve znění opravného usnesení ze dne 5. dubna 2007, č. j. 15 Co 336/2004-77, změnil rozsudek soudu prvního  stupně tak, že se zamítá „návrh, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, a to objektu bydlení číslo popisné 36 na pozemku st. 50 a pozemku st. 50 zastavěná plocha, st. 77/1 zastavěná plocha, p. č. 12/2 ostatní plocha, manipulační plocha a pozemku ve zjednodušené evidenci – parcely původ. pozemkový katastr (PK) č. 183/2, vše zapsané na LV pro obec a katastrální území V.“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud uvedl, že jedním z předpokladů nabytí vlastnictví nemovitostí vydržením je jejich oprávněná držba. Pro její posouzení nestačí subjektivní přesvědčení držitele, že mu věc patří, neboť je k tomu třeba posuzovat všechny objektivní okolnosti. Důkazy provedené soudem prvního stupně odvolací soud zhodnotil tak, že oprávněnou držbu sporných nemovitostí žalobce neprokázal. Konstatoval, že z porovnání výpisu z katastru nemovitostí s dotazníkem a čestným prohlášením vyplývá odlišný způsob vymezení úmyslu prodat nemovitosti, konkrétně domu čp. 36 se stavební parcelou č. 50. V dotazníku a čestném prohlášení nejsou blíže specifikovány další pozemky v užívání socialistické organizace, které měly být předmětem kupní smlouvy. Nemá-li žalobce k dispozici kupní smlouvu, je tím dána nejasnost jejího obsahu. Bylo na žalobci, aby si tak závažnou věc, jako je nabytí vlastnictví ke sporným nemovitostem, ověřil. Pakliže mu advokát, jemuž svěřil další řízení, kupní smlouvu registrovanou státním notářstvím nepředložil, nelze usuzovat o zachování opatrnosti, která je v takovýchto řízeních obvyklá. Jako důkaz o oprávněné držbě nemohou sloužit svědecké výpovědi usedlíků z obce, či skutečnost, že žalobce v užívání nemovitostí nebyl nikým rušen. Uzavřel, že žalobce vlastnické právo ke sporným nemovitostem nevydržel, protože nemohl být v dobré víře, že je jejich oprávněným držitelem. Proti  rozsudku   odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“).  Uvádí, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž vycházel z důkazů, jež soud prvního stupně provedl; od soudu prvního stupně se odchýlil v hodnocení toliko jediného důkazu, a to dotazníku a čestného prohlášení z 12. 9. 1997. Dospěl k závěru, že v dotazníku byly nemovitosti vymezeny odlišně od předmětu sporu a že toto vymezení nemá oporu ve výpisu z katastru nemovitostí. V konfrontaci s takovým hodnocením dovolatel uvádí, že dotazník a čestné prohlášení je, byť významným, nikoliv pouze jediným důkazem ohledně uzavření kupní smlouvy; dotazník byl podepsán oběma původními vlastníky nemovitosti, byl potvrzen orgány tehdejší státní správy a s prodejem vyslovilo souhlas i bývalé JZD R. Tyto orgány považovaly vymezení nemovitostí za jednoznačné a určité. Odvolací soud se mýlí i v tom, že zemědělské pozemky v užívání socialistické organizace nebyly blíže specifikovány. Dotazník a čestné prohlášení však obsahuje odkaz na bližší určení nemovitostí ve znaleckém posudku, kde je znalec specifikoval číselným označením a výměrou. Tvrzení odvolacího soudu, že vymezení nemovitostí nemá oporu ve výpisu katastru nemovitostí je neúplné nebo nevýznamné. Pokud měl na mysli katastr nemovitostí, je rozpor naprosto přirozený, protože dotazník a čestné prohlášení byl vypracován 12. 9. 1975 a katastr nemovitostí byl založen až zákonem č. 344/1992 Sb. ze 7. 5. 1992 a ve dvacetiletém období došlo ke změně v evidenci nemovitostí, což dovolatel v podrobnostech dále rozvádí. Odvolací soud pak došel k závěru, že dotazník a čestné prohlášení nemá oporu ve výpisu z evidence nemovitostí z roku 1975; není však zřejmé, v čem tento rozpor spatřuje, když výpis z evidence nemovitostí jako důkaz proveden nebyl. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud posoudil odlišně od soudu prvního stupně otázku existence oprávněné držby. Proč se od soudu prvního stupně odchýlil, není v odůvodnění jeho rozsudku uvedeno. Odvolací soud pouze konstatoval, že žalobce při zachování obvyklé opatrnosti nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem nemovitostí, když mu nebyla vrácena kupní smlouva a neměl doklad o její registraci státním notářstvím. Výtku nedostatku obvyklé opatrnosti nelze však přijmout, jestliže z výpovědi žalobce, svědka Sobola a dalších důkazů bylo zřejmé, že žalobce a K. uzavřeli kupní smlouvu, že byla zaplacena kupní cena a že věc byla předána Dr. K., který žalobci sdělil, že je věc vyřízena, zvláště pak za situace, kdy K., jejich syn, jejich vnučky a orgány státní správy s žalobcem jednali jako s vlastníkem. V roce 1975 nebylo běžné vystavování výpisu z listu vlastnictví po registraci kupní smlouvy, nebylo možné nahlédnout prostřednictvím internetu do evidence nemovitostí a zápis v evidenci nemovitostí nepožíval takového významu jako v současné době. Po dobu 25 let byl žalobce nerušeným užíváním nemovitostí utvrzen v závěru, že je vše v pořádku.Vlastnictví sporných nemovitostí nebylo projednáváno ani po úmrtí A. K., ani F. K., ani v případě ú