22 Cdo 2424/2004 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2424/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 8. 2005 Spisová značka:22 Cdo 2424/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2424.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2424/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně obce D., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) J. H., 2) H. Š. a 3) Ing. L. Š., všichni žalovaní zastoupeni advokátem, o vyklizení nemovitostí a vzájemné žalobě na určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 20/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2003, č. j. 58 C 427/2003-105, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Ve vztahu žalobkyně a žalované 1) a 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby žalovaní vyklidili její dům čp. 114 se stavební parc. č. 11 v k. ú. Dolní Dvůr s odůvodněním, že je vyloučeno, aby žalovaní užívali objekt v dobré víře a o vlastnictví žalobkyně bylo již rozhodnuto Okresním soudem v Trutnově ve věci sp. zn. 5 C 783/92. Vzájemnou žalobou, podanou do protokolu při jednání soudu prvního stupně 15. 5. 2002, žalované 1) a 2) navrhly, „aby bylo rozhodnuto o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem žalovanými“. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. května 2003, č. j. 18 C 20/2001-92, výrokem pod bodem I. „uložil žalovaným povinnost vyklidit rodinný domek č. p. 114 v obci D. se stavební parcelou č. 11 o výměře 182 m², vše zapsané na LV č. 10 001 pro k. ú. D. u Katastrálního úřadu v T. a vyklizený žalobci předat do 3 dnů od právní moci rozsudku“, výrokem pod bodem II. zamítl „návrh žalovaných, kterým se domáhali, aby soud určil, že žalovaní č. 1) až 3) jsou vlastníky nemovitosti čp. 114, obec D.,“ a výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Trutnově z 2. 11. 1994, sp. zn. 5 C 783/92, byla zamítnuta žaloba, kterou se J. K., J. H. a H. Š., [ posledně dvě jmenované jsou žalovanými 1) a 2) v této věci sp. zn. 18 C 20/2001], domáhaly proti žalobkyni určení, že manželé F. a B. B. nabyli do svého vlastnictví v roce 1958 dům čp. 114 se stavební parc. č. 11, pozemky parc. č. 5 a parc. č. 6 v k. ú. D., eventuelně že tyto nemovitosti B. B. či její dědici vydrželi uplynutím času. Žalobkyně v tomto řízení tvrdily, že v roce 1958 manželé B. zaplatili státu za nemovitosti požadovanou kupní cenu a nemovitosti oprávněně drželi. Teprve v dědickém řízení po B. B., zemřelé v roce 1989, žalobkyně zjistily, že v evidenci nemovitostí je stále veden jako jejich vlastník stát a posléze, v důsledku přechodu vlastnictví státu na obec, žalobkyně. V uvedeném řízení dospěl soud k závěru, že B. B. a F. B., zemřelý v roce 1960, [rodiče J. K. a F. B. mladšího - také již zemřelého otce žalovaných 1) a 2], nenabyli vlastnictví k nemovitostem kupní smlouvou uzavřenou se státem - MNV D. v roce 1958. I když zaplatili požadovanou kupní cenu, nebylo prokázáno, že byla uzavřena písemná kupní smlouva, kterou platný převod nemovitostí vyžadoval. Vlastnictví nenabyli ani vydržením, byť byli v dobré víře, že jim nemovitosti patří, a B. B. je držela po více než desetiletou vydržecí dobu, neboť šlo o věci v socialistickém vlastnictví, tudíž o nezpůsobilý předmět vydržení podle § 115 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku. Při posuzování otázky vlastnictví k předmětným nemovitostem, kterou v řízení o vyklizení nemovitostí řešil jako předběžnou, se soud prvního stupně ve smyslu § 159 odst. 2 OSŘ (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 151/2002 Sb. - správně by mělo jít o § 159a odst. 4 OSŘ ve znění po uvedené novelizaci) cítil vázán rozsudkem Okresního soudu v Trutnově z 2. 11. 1994, sp. zn. 5 C 783/92. Dospěl tak k závěru, že vlastníkem nemovitostí nejsou žalovaní, kteří nemohli nabýt vlastnictví k nim vydržením ani po roce 1994, neboť po rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově již nemohli být v dobré víře, že jsou vlastníky, ale jejich vlastnicí je žalobkyně. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně se vůči žalovaným domáhá ochrany vlastnického práva k předmětnému domu s pozemkem podle § 126 odst. l ObčZ důvodně, a žalobu na určení, že žalovaní jsou vlastníky předmětného domu, zamítl. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalované 1) a 2) odvolání, k němuž se žalovaný 3) připojil. Žalované 1) a 2) namítaly, že spoluvlastnické podíly k předmětným nemovitostem vydržely jako právní nástupkyně B. B. v rozsahu jedné ideální čtvrtiny. Spoluvlastnicí ideální poloviny nemovitostí je z téhož titulu J. K., když spolu s ní podaly žalobu na určení spoluvlastnických práv u Okresního soudu v Trutnově, která je vedena pod sp. zn. 7 C 32/2001. Žalovaný 3), který je manželem žalované 2), uvedl, že vzájemnou žalobu na určení spoluvlastnického práva k nemovitostem nepodal. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 8. října 2003, č. j. 58 C 427/2003-105, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o vyklizení změnil jen tak, že lhůta k vyklizení činí 15 dnů, jinak v tomto výroku rozsudek potvrdil. Ve výroku, jímž byl zamítnut návrh na určení, že žalovaní jsou vlastníky předmětných nemovitostí, a ve výroku o nákladech řízení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud poukázal na § 159a občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 151/2002 Sb., z něhož vyplývá, že pro soudy a jiné státní orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popř. mezi osobami, na něž byla subjektivní závaznost rozsudku rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Považoval proto za správné, že soud prvního stupně vycházel při posouzení otázky nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem z rozsudku Okresního soudu v Trutnově z 2. 11. 1994, č. j. 5 C 783/92-70, který se stal pravomocným 10. 1. 1995. Žalovaným tak nesvědčí žádný titul k užívání nemovitostí, a proto je žalobkyně jako vlastnice nemovitostí legitimována k žalobě na ochranu vlastnického práva podle § 126 odst. 1 ObčZ. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vyklizení jen ohledně lhůty k vyklizení, tak, aby odpovídala § 160 odst. l OSŘ. Zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku, jímž soud prvního stupně rozhodoval o určení vlastnického práva, které soud řešil v řízení o vyklizení jako otázku předběžnou, odůvodnil odvolací soud tím, že odůvodnění tohoto výroku nebylo možné pro jeho stručnost přezkoumat a že soud prvního stupně rozhodl o určení vlastnictví žalovaných 1) – 3), ačkoliv žalovaný 3) se takového návrhu ve vztahu ke své osobě nedomáhal. Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalovaní 9. 2. 2004 dovolání. Namítají, že odvolací soud rozhodl nesprávně, pokud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vyklizení (jen se změnu lhůty k vyklizení) a současně zrušil výrok o určení vlastnictví k vyklizovaným nemovitostem. Pokud odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, řešící předběžnou otázku vlastnického práva, měl současně zrušit také rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vyklizení. Žalovaní navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Po rozhodnutí odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně usnesením z 18. 2. 2004, č. j. 18 C 20/2001-116 tak, že řízení ve věci vzájemného návrhu žalovaných 1) a 2) o určení vlastnictví k nemovitosti č. p. 114 v obci Dolní Dvůr zastavil pro překážku věci zahájené, kterou spatřoval v řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 32/2001. Soud prvního stupně rozhodl také o řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2). Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze z 21. 6.2004, č. j. 55 Co 194/2004-126 jako soudem odvolacím a rovněž jím bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky, zkoumal, zda jde o dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Rozhodnutí, jímž o