22 Cdo 4224/2009 — Nejvyšší soud

22 Cdo 4224/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 10. 2011 Spisová značka:22 Cdo 4224/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.4224.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Hroby Dotčené předpisy:§ 29 odst. 4 písm. a) předpisu č. 256/2001Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 11. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 4224/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce K. B., zastoupeného JUDr. Pavlou Kochtovou, advokátkou se sídlem ve Vimperku, 1. máje 144, proti žalované V. R., zastoupené Mgr. Jakubem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech, Randova 204, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 122/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. září 2008, č. j. 13 Co 349/2008-96, ve znění usnesení ze dne 29. prosince 2008, č. j. 13 Co 349/2008-104, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. září 2008, č. j. 13 Co 349/2008-96, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. března 2008, č. j. 10 C 122/2007-67, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. března 2008, č. j. 10 C 122/2007-67, zamítl žalobu „o uložení povinnosti odstranit hrobové zařízení ve vlastnictví žalované, sestávající z náhrobní desky a pomníčku s nápisem Rodina R., z hrobového místa č. 188 na veřejném pohřebišti v T. a umístit předchozí hrobové zařízení po M. Z., sestávající z náhrobní desky s křížem a pomníčku s nápisem M. Z., na hrobové místo č. 188 na veřejném pohřebišti v T.“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že na veřejném pohřebišti na hrobovém místě č. 188 byly uloženy ostatky M. Z., a na hrobovém místě č. 187 ostatky děkana O. F.,. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. ledna 2007, sp. zn. 12 D 907/2006, o dodatečném projednání dědictví po zemřelé M. Z., žalobce jako závětní dědic nabyl hrobové zařízení, a to stavbu (hrobku) č. 10 (dříve č. 187) v obci Týnec u Klatov. kat. území T., okres K., a tamtéž stavbu (hrobku) č. 11 (dříve č. 188). Podle čl. 8 bodu 1 řádu pohřebiště v T. činí tlecí doba 14 let. Správcem pohřebiště v Týnci je obec Týnec, které nebyl znám žádný dědic po M. Z., proto po zveřejnění záměru o pronájmu hrobového místa č. 188 na úřední desce uzavřela s manžely R. ohledně tohoto hrobového místa nájemní smlouvu na dobu od 1. července 2002, která nebyla manžely R. podepsána, a posléze se žalovanou na dobu od 1. července 2012. jemné za hrobové místo manželé R. zaplatili. Mezi obcí T. a Římskokatolickou farností, zajišťující provozování pohřebiště, bylo dne 9. dubna 2003 dohodnuto, že obec Týnec nebude požadovat poplatky za pronájem hrobového místa č. 187 děkana O. F. Hrob M. Z. nebyl posuzován jako kněžský hrob, a proto nebyl vyňat z placení nájemného. Žalobce jednou až dvakrát ročně jezdil na hrob M. Z., hrob byl přiměřeně udržován a nikdy nebyl opuštěn. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obec Týnec postupovala správně podle § 29 odst. 4 písm. a) zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, zveřejněním výzvy k uzavření nájemní smlouvy k hrobovému místu č. 188, neboť v době, kdy obec byla povinna uzavřít nájemní smlouvu k tomuto hrobovému místu, nikdo za toto místo nájemné neplatil a obec neměla vědomost o tom, kdo je dědicem hrobky č. 188, ani že žalobce by chtěl být jeho nájemcem. V té době bylo hrobové místo č. 188 volné. Soud poukázal na to, že žalobce získal do svého vlastnictví hrobku č. 187 a č. 188, nikoli však hrobové místo, které nelze pronajmout navždy, ale jen na určitou dobu. Vlastníkem hrobového místa nebyl ani děkan O. F. Protože žalobce není vlastníkem hrobového místa č. 188, ale pouze hrobového zařízení, nemůže se domáhat po žalované, aby z hrobového místa č. 188 odstranila hrobové zařízení v jejím vlastnictví a umístila na ně hrobové zařízení po M. Z. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. září 2008, č. j. 13 Co 349/2008-96, ve znění usnesení ze dne 29. prosince 2008, č. j. 13 Co 349/2008-104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Uvedl, že žalobce neprokázal a ani netvrdil, že by k hrobovému místu č. 188 měl uzavřenou nájemní smlouvu, prokázal pouze to, že v roce 2007 se stal vlastníkem hrobového zařízení na hrobovém místě č. 188. Potvrdil, že od roku 1970 za hrobové místo s ostatky M. Z. žádné poplatky obci neplatil a netvrdil, že by před účinností zákona č. 256/2001 Sb. s obcí jednal o nájmu tohoto hrobového místa, a že by obci oznámil, že se považuje za vlastníka jeho hrobového zařízení. V době účinnosti citovaného zákona, tj. od 1. ledna 2002, správce veřejného pohřebiště – obec Týnec neměl žádné poznatky k osobě dosavadního uživatele hrobového místa č. 188. Žalobci nesvědčí nájemní právo k hrobovému místu č. 188, žalovaná proto ve vztahu k žalobci neporušila žádnou povinnost. Námitka žalobce o neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi obcí Týnec a žalovanou z důvodu nedostatku podpisu žalované na smlouvě je ve vztahu k aktivní legitimaci žalobce v tomto sporu bez vlivu na jeho postavení, neboť žalobci nájemní právo k označenému hrobovému místu nesvědčí. Obec Týnec v souvislosti s uzavřením nájemní smlouvy se žalovanou ohledně hrobového místa č. 188 postupovala v souladu se zákonem č. 256/2001 Sb. Za daného stavu je proto žaloba nedůvodná. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítl, že oba soudy se nezabývaly jím k důkazu předloženým potvrzením Farního úřadu v Týnci u Klatov ze dne 27. července 1955, jímž farní úřad potvrdil, že podle záznamů hřbitovních vykoupil vldp. děkan O. F. hrobky č. 10 a 11 roku 1942 navždy, z čehož logicky vyplývá, že slovem hrobky jsou míněna hrobová místa č. 10 a 11, neboť jinak by nemělo smysl, aby si vldp. děkan O. F. vykupoval hrobové stavby, které si sám nechal zhotovit. Na podkladě tohoto potvrzení je zřejmé, že vldp. děkan O. F. nabyl vlastnické právo k hrobovému místu č. 10 a 11 v roce 1942. Ten veškerý svůj majetek odkázal své služebné M. Z., po níž dědili manželé B. a žalobce, na které muselo přejít vlastnické právo k hrobovým místům č. 10 a 11. Jestliže po smrti M. Z. přešlo na žalobce jak vlastnické právo k hrobovému místu č. 10 a 11, tak i hrobovým stavbám na těchto místech, nemůže být nyní žalobce zbaven vlastnického práva k těmto hrobovým místům. I kdyby žalobce nenabyl vlastnické právo k uvedeným hrobovým místům dědictvím po M. Z., pak je nabyl vydržením, případně nabyl vydržením právo užívat tato hrobová místa. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v řešení právních otázek ústavnosti § 29 odst. 4 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví (dále jen „zákon o pohřebnictví“), jestliže se jím odnímá dosavadní užívací právo k hrobovému místu nebo vlastnické právo k hrobovému místu, pokud bylo dříve navždy vykoupeno a jestliže se jím vlastník či uživatel hrobového místa připravuje o právo užívat toto hrobové místo bez náhrady. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, shledal že je také přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c), neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, v rozporu s hmotným právem. Jde o otázky