22 Cdo 46/2004 — Nejvyšší soud

22 Cdo 46/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 3. 2004 Spisová značka:22 Cdo 46/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.46.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 54 předpisu č. 101/1963Sb. § 33 předpisu č. 40/1964Sb. § 132 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 46/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce Ing. J. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému ZD K. – L., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 578/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2003, č. j. 12 Co 735/2002-83, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. J. Č. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Třebíči (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. března 2002, č. j. 8 C 578/2000-47, zamítl žalobu, aby soud určil, „že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 389 o výměře 1055 m2 a pozemku parc. č. 389 vedeném ve zjednodušené evidenci – parcela původ pozemkový katastr (PK) o výměře 251 m2, oba v k. ú. a obci K., a dále domu č. p. 61 s pozemkem parc. č. 307/3 o výměře 260 m2, pozemku parc. č. 307/27 o výměře 164 m2 se stavbou stodoly a pozemku parc. č. 305/2 vedeném ve zjednodušené evidenci – parcela původ grafický příděl (GP) o výměře 5841 m2, to vše v k. ú. L. a obci L.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, který není dotčen ani skutečností, že žalobce k předmětným nemovitostem uplatňuje restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. Vzal za prokázané, že u bývalého Státního notářství v Třebíči byla pod sp. zn. N 323/79 ohledně sporných nemovitostí uzavřena kupní smlouva z 23. 3. 1979 mezi žalobcem jako prodávajícím a kupujícím označeným jako „Čsl. stát – jednající prostřednictvím JZD K., zastoupený statutárními zástupci Ing. Z. P. a R. H.“. Kupní cenu uhradil právní předchůdce žalovaného. Soud prvního stupně dovodil, že vůle k uzavření označené smlouvy byla u žalobce a právního předchůdce žalovaného, což je v rozporu s písemným obsahem smlouvy, v níž je jako kupující označen Čsl. stát a právní předchůdce jako subjekt za něj jednající. Právní předchůdce žalovaného nebyl orgánem státu, ale samostatným subjektem práva, mohl jednat za stát jen na základě plné moci, která však nebyla udělena. Označená kupní smlouva tak byla uzavřena někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, a je podle § 40 odst. 3 ObčZ absolutně neplatná. Nesporné mezi účastníky bylo, že právní předchůdce žalovaného má sporné nemovitosti v držbě od roku 1979. Žalobce pouze zpochybňoval oprávněnost držby. Soud prvního stupně s ohledem na to, že kupní smlouva byla uzavřena právním předchůdcem žalovaného, učinil závěr, že žalovaný byl v dobré víře, že je vlastníkem sporných nemovitostí. Jako takový byl také zapsán v katastru nemovitostí. Nesouhlasil s názorem žalobce, že u žalovaného při zachování běžné opatrnosti musely nastat důvodné pochybnosti o tom, že mu nemovitosti patří, když ze smlouvy vyplývá, že nemovitosti kupuje stát, nikoli právní předchůdce žalovaného. K 1. 1. 1992, tj. ke dni účinnosti novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb., žalovaný vydržel vlastnické právo ke sporným nemovitostem a žalobce je k tomuto datu pozbyl. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21. května 2003, č. j. 12 Co 735/2002-83, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl. Podle odvolacího soudu označená kupní smlouva není neplatná. Ze smlouvy jednoznačně vyplývá předmět smlouvy i okruh účastníků smlouvy, jimiž byl žalobce jako prodávající a jako kupující Československý stát, v jeho prospěch měl být podle článku VII. také proveden zápis na listech vlastnictví. Podle názoru odvolacího soudu na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že ve smlouvě za pomlčkou za označením kupujícího jako Československý stát je uvedeno „jednající prostřednictvím JZD K. zastoupený svými statutárními zástupci a to Ing. Z. P. a R. H.“. Podstatnou otázkou je, zda na základě této smlouvy došlo k přechodu vlastnického práva žalobce, a v kladném případě na koho. Za Československý stát nejednal státní orgán, nýbrž právní předchůdce žalovaného, aniž by plnou mocí byl k takovému jednání státem zmocněn. Občanský zákoník ve znění platném v době uzavření smlouvy neobsahoval na rozdíl od „úpravy v zákoníku mezinárodního obchodu“ ustanovení korespondující s ustanovením § 33 odst. 2 ObčZ ve znění po novele provedeném zákonem č. 509/1991 Sb. S ohledem na právní názor vyslovený v učebnici Československého občanského práva, vydané nakladatelství Orbis Praha v roce 1965, autorského kolektivu Viktora Knapa a spol., podle kterého „v případě zástupcova excesu v oblasti působení občanského zákoníka, nevznikne právní vztah ani pro zastupovaného ani pro zástupce“, odvolací soud se postavil na stanovisko, že „jakkoliv je kupní smlouva po formální stránce právním úkonem platným, fakticky je právním úkonem mezi všemi třemi zúčastněnými subjekty neúčinným, nejsou s ní spojeny žádné právní důsledky“. Proto na základě takové smlouvy nemohlo dojít k převodu vlastnického práva žalobce. Odvolací soud přisvědčil žalobci, že žalovaný, případně jeho právní předchůdce, nemohl být v dobré víře, že mu nemovitosti náleží, a to s ohledem na článek VII smlouvy, v němž je uvedeno, že vlastnické právo bude zapsáno ve prospěch státu a ne právního předchůdce žalovaného. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že právní předchůdce žalovaného zaplatil kupní cenu. Pokud vydržecí doba nikdy nezačala běžet, pak nemohla ani uplynout a k vydržení vlastnictví k nemovitostem nemohlo dojít ve prospěch státu ani žalovaného. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci a rovněž proto, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, „že na základě „literatury“ prohlásil předmětnou kupní smlouvu za neúčinný právní úkon“. Protože v době sepisu smlouvy nebylo vyloučeno analogicky aplikovat na vztahy neupravené občanským zákoníkem jiné předpisy než ustanovení občanského zákoníku, „měl odvolací soud věc posoudit na použití analogie dle zákonných ustanovení, které upravovaly vztahy obsahem a účelem jim nejbližší, např. i dle norem zákoníku mezinárodního obchodu odvolacím soudem citovaného, příp. dle ustanovení Občanského zákoníku o smlouvách uzavíraných ve prospěch třetí osoby“. Poukázal na to, že z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že vůle stran řízení směřovala k převodu nemovitostí na právního předchůdce žalovaného, který neměl důvod se domnívat, že se nestane jejich vlastníkem. Ve znaleckém posudku vypracovaném pro účely sepisu označené kupní smlouvy, který zajistil žalobce, je uvedeno, že vyhotoven za účelem prodeje socialistické organizaci, kterou nebyl stát, ale družstvo. K převodu nemovitostí na právního předchůdce žalovaného také dala souhlas tehdejší Okresní zemědělská správa v T. Žalovaný tedy byl oprávněným držitelem nemovitostí. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání s tím, že soudy zaujaly k předmětné kupní smlouvě odlišné právní názory, které však oba vedou k závěru, že na základě této smlouvy nemohlo dojít k převodu vlastnického práva. Aplikace ustanovení mezinárodního obchodního zákoníku nepřichází v úvahu. Setrval na stanovisku, že smlouva je absolutně neplatná a že žalovaný nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem sporných nemovitostí. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž by dovolací soud musel přihlédnout, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ), nebyly z obsahu spisu zjištěny. Podle § 241a odst. 3 OSŘ je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), pop