22 Cdo 946/2004 — Nejvyšší soud

22 Cdo 946/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 7. 2004 Spisová značka:22 Cdo 946/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.946.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 142 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 946/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně E. C., s. r. o. , zastoupené advokátkou, proti žalované L. C., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 38/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2003, č. j. 14 Co 360/2003-93, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23 803,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. Š. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. dubna 2003, č. j. 33 C 38/2002-61, pod bodem I.výroku zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků „k domu č. p. 1505, parc. č. 1649-zastavěná plocha a nádvoří o výměře 215 m2, parc. č. 1650/1-zahrada o výměře 790 m2 a parc. č. 1650/2-zastavěná plocha a nádvoří o výměře 28 m2“, zapsaným u Katastrálního úřadu P. na LV č. 2429 pro kat. území D. Pod bodem II. označené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, které pod bodem III. uložil, aby žalované zaplatila částku 1 063 750,- Kč. Dále pod bodem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky označených nemovitostí, žalobkyně v rozsahu 7/8 a žalovaná 1/8. Podle znaleckého posudku z 12. 1. 2002 nemovitosti nejsou reálně dělitelné a podle znaleckého posudku z 15. 2. 2002 činila obvyklá cena nemovitostí k tomuto datu 8 510 000,- Kč. K pozemkům parc. č. 1650/1 a parc. č. 1650/2 přiléhá pozemek parc. č. 1650/3, zastavěný garáží, která vraty směřuje k pozemku parc. č. 1650/2. Žádný z účastníků nemovitosti neužívá pro svoji potřebu a nemá zájem nadále setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu, oba však požadovali, aby nemovitosti byly přikázány do jejich výlučného vlastnictví. Žalobkyně svůj požadavek odůvodnila tím, že by nemovitost zrekonstruovala a poté po jednotlivých bytech prodala, což by mělo vést k obnovení užívání nemovitosti s vyšším standardem bydlení. Žalovaná hodlá nemovitost využívat pro svoji bytovou potřebu a bytovou potřebu svých zletilých dětí, sama vlastní byt v Ch. a její zletilý syn vlastní dům u P. Žalovaná dále vlastní řadu dalších nemovitostí. Oba prokázali, že mají dostatek finančních prostředků k výplatě přiměřené náhrady druhému spoluvlastníku. Soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků a s ohledem na to, že nemovitost není reálně dělitelná, přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně. Zohlednil, že je jejich většinovou spoluvlastnicí, že žalovaná nemovitosti akutně nepotřebuje a že i když oba účastníci by byli schopni nemovitosti účelně využít, „představa žalobce o účelném využití nemovitostí se však soudu jevila jako konkrétnější a v neposlední řadě i podloženější“. K tvrzenému citovému vztahu žalované k nemovitostem soud uvedl, že žalovaná nemovitosti zhruba po dobu 40 let nenavštěvovala a ještě déle v nich nebydlí, takže musí být podstatně oslaben, pokud vůbec existuje. Podle soudu prvního stupně nemůže být důvodem pro přikázání nemovitostí žalované skutečnost, že žalovaná je spoluvlastnicí přilehlého pozemku parc. č. 1650/3 v rozsahu 1/8, zhruba o výměře 20 m2, zastavěného nezkolaudovanou garáží neznámého vlastníka. Při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalované soud vycházel ze znaleckého posudku z 15. 2. 2002. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 25. září 2003, č. j. 14 Co 360/2003-93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Skutková zjištění soudu prvního stupně považoval odvolací soud za správně učiněná a důvodnou neshledal ani námitku nesprávného právního posouzení věci. Poukázal na to, že při vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy přihlédnout k velikosti podílu a účelnému využití věci. Velikost podílu je také určující při rozhodování o hospodaření se společnou věcí. Pokud žalobkyně činila úkony k rekonstrukci nemovitosti, mohla tak činit z titulu většinového spoluvlastníka. Neshledal důvody pro zamítnutí návrhu z důvodů zvláštního zřetele hodných. Žalobkyně, která provozuje činnost realitní kanceláře, „prokázala seriózní úvahu ohledně budoucího využití nemovitosti“. Žalovaná, jejíž bytová potřeba je uspokojena, nepodnikla kroky vedoucí k jejímu bydlení v nemovitosti a i kdyby nemovitost užívaly k bydlení i její děti, nebyla by jimi zcela obsazena. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že oba soudy se nevypořádaly s jejími argumenty vznesenými v závěrečném návrhu a odvolání, které se týkají účelnosti využití nemovitostí. Žalovaná na rozdíl od žalobkyně hodlá v nemovitosti bydlet a udržet ji ve svém vlastnictví. Pokud chce žalobkyně nemovitosti prodat, jeví se spravedlivější, aby byla svého spoluvlastnického podílu zbavena a od žalované obdržela náhradu podle znaleckého posudku. Poukázala dále na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek po č. 48, ročník 1965, podle kterého „nelze věc přikázat tomu ze spoluvlastníků, který ji chce prodat, pokud druhý spoluvlastník ji chce užívat“, a rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 102/94, z něhož vyplývá, že by měl být „brán zřetel i na veřejný zájem, nikoli zájem několika jednotlivců na svém vlastním obohacení“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Podle žalobkyně oba soudy výrazně neupřednostnily výrazně vyšší spoluvlastnický podíl žalobkyně a také hledisko účelného využití věci odvolací soud zevrubně hodnotil. Žalovaná v průběhu řízení měnila své představy o využití nemovitosti, čímž sama prokázala nereálnost a nekoncepčnost využití věci. U soudu prvního stupně žalovaná požadovala, aby nemovitosti byly přikázány do jejího vlastnictví, aby v nich mohla bydlet s rodinou. Později tvrdila, že by část domu chtěla pronajímat dalším osobám, v odvolacím řízení navrhovala bez uvedení důvodů zamítnutí návrhu a konečně vyslovila souhlas s rozdělením domu na bytové jednotky. Neuvedla však, jak by se podílela na jejich výstavbě. S ohledem na vyhrocené vztahy mezi účastníky žalobkyně vylučuje jakoukoli dohodu se žalovanou. Naproti tomu byl záměr žalobkyně od koupení nemovitosti zcela konkrétní, tj. nemovitost vyklidit, rozdělit na bytové jednotky a ty pak prodat. Žalobkyně v této souvislosti již investovala značné finanční prostředky. Vyplatila odstupné stávajícím nájemníkům, nechala vypracovat projekt přestavby domu a činí kroky k uskutečnění jejího záměru. Žalované 18. 11. 2003 zaplatila soudem stanovenou částku na vypořádání. Podle názoru žalobkyně závěr odvolacího soudu odpovídá praxi soudů, rozhodnutí odvolacího soudu je správné a ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zá