23 Cdo 1555/2017 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1555/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 2. 2018 Spisová značka:23 Cdo 1555/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1555.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:7. 5. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1555/2017-108 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně UNIQA pojišťovna, a.s., se sídlem v Praze, Evropská 136/810, PSČ 16012, IČO 49240480, proti žalovanému J. M., zastoupenému JUDr. Ing. Ondřejem Horázným, advokátem, se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 1304/9, PSČ 130 00, o zaplacení částky 178 369 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 401/2015, o dovolání žalovaného proti mezitímnímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2017, č. j. 14 Co 460/2016-88, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění : Obvodní soud pro Prahu 8 mezitímním rozsudkem ze dne 6. října 2016, č. j. 11 C 401/2015-69, rozhodl, že žalobkyně je co do základu nároku po právu. Soud prvního stupně zjistil, že automobil žalovaného byl pojištěn u žalující pojišťovny na pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Dále bylo zjištěno, že dne 20. 7. 2013 došlo k dopravní nehodě, kterou žalovaný způsobil tím, že při jízdě v pojištěném vozidle nepřizpůsobil rychlost svého vozidla svým schopnostem a s vozidlem vyjel vpravo mimo komunikaci. Tím vznikla škoda na zaparkovaných vozidlech, okapovém svodu a fasádě domu a došlo k poškození několika kusů vzrostlých tújí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný za škodu odpovídá jako řidič podle ustanovení § 420 obč. zák. a současně jako provozovatel vozidla podle § 427 odst. 2 obč. zák. Jestliže byl žalovaný jak provozovatel, tak řidič vozidla, je třeba zkoumat, zda se zprostí své přísnější objektivní odpovědnosti jako provozovatel vozidla. Žalovaný v řízení neprokázal, že by škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. K tvrzení o neznámém vozidle, které jej mělo vytlačit ze silnice, nenavrhl jediný důkaz. Své objektivní odpovědnosti za škodu se tedy nezprostil. Proto dospěl k závěru, že pojišťovna zcela po právu plnila poškozeným, jelikož tato její povinnost plyne z ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. Stejně tak žalovaný neprokázal svá tvrzení ohledně zdravotního stavu po nehodě a údajné neschopnosti porozumět požadavku policie na dechovou zkoušku. Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaný byl pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek a neměl žádná viditelná zranění. Žalovaný pak sám žádné důkazy k prokázání svých tvrzení ohledně nezpůsobilosti porozumět pokynům policie ani nenavrhl. Jak tvrzení žalovaného o nehodovém ději (vytlačení ze silnice jiným vozidlem), tak tvrzení o neschopnosti porozumět požadavku policie na dechovou zkoušku soud posoudil jako neprokázaná účelová tvrzení. Při posuzování otázky věrohodnosti žalovaného soud nepřehlédl ani jeho původní zcela naivní a nepravdivou obranu, že v době nehody pojištěné vozidlo ani neřídil. Podle § 10 odst. 1 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, má pojistitel právo na náhradu toho, co za pojištěného plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu jako řidič vozidla odmítl podrobit se na výzvu Policie České republiky zkoušce na přítomnost alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že pokud pojišťovna plnila za žalovaného a žalovaný jako řidič pojištěného vozidla se bez zřetele hodného důvodu odmítl po nehodě podrobit dechové zkoušce na přítomnost alkoholu, má žalobkyně právo na žalovanou náhradu, co do důvodu. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. ledna 2017, č. j. 14 Co 460/2016-88, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud rozsudek přezkoumal a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Podstatou sporu je regresní nárok žalobkyně – pojišťovny, u které bylo pojištěno vozidlo žalovaného pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Soud prvního stupně v průběhu jednání žalovaného řádně poučil dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že jeho obrana postrádá vylíčení rozhodujících skutečností ohledně tvrzeného nehodového děje a tvrzeného vyvinění. Žalovaný v průběhu řízení nenavrhl důkazy k prokázání svého tvrzení, že odpovědnost za nehodový děj nese jiná osoba. Jelikož žalovaný neprokázal, že neodpovídá za způsobenou škodu, vyhodnotil odvolací soud závěr soudu prvního stupně o odpovědnosti podle § 427 obč. zák. jako správný. Poškozeným tudíž vzniklo dle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. právo na pojistné plnění, kterého se mohli domáhat přímo po žalobkyni, která pojistila vozidlo žalovaného. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně posoudil věc správně dle § 10 odst. 1 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., podle kterého má žalobkyně právo na náhradu toho, co za žalovaného plnila poškozeným, neboť se žalovaný nepodrobil dechové zkoušce. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož dle jeho názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že odvolací soud se postavil za nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně, který dovodil, že žalovaný neprokázal své tvrzení ohledně zdravotního stavu po nehodě a údajné neschopnosti porozumět požadavku policie na dechovou zkoušku. Uvedený postup je dle dovolatele v hrubém rozporu s § 10 odst. 1 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., podle něhož naopak důkazní břemeno týkající se neexistence zřetele hodného důvodu odmítnutí řidiče podrobit se zkoušce na přítomnost alkoholu, jako podmínka předmětného regresního nároku, je na straně pojistitele, jak to explicitně upravuje ustanovení § 10 odst. 1 spolu s písm. f) citovaného ustanovení. Soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost tomu, že razantně omezené vnímání po dopravní nehodě bylo způsobeno posttraumatickým šokem a zraněním, které žalovaný při nehodě utrpěl. Dle dovolatele jednaly soudy v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, č. j. 32 Cdo 3266/2010, podle kterého postižní právo pojistitele je zvláštním originárním právem proti pojištěnému na náhradu toho, co za něho pojistitel plnil. Předpoklady vzniku postižního práva stanoví pouze § 10 citovaného zákona. Žalovaný dále namítá, že soudy se v řízení odchýlily i od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 32 Cdo 4054/2011. Dle dovolatele nelze přehlédnout fakt, že v řízení nebylo bezpečně a nepochybně prokázáno, že by se dovolatel na výzvu příslušníka Policie ČR vůbec odmítl podrobit zkoušce na přítomnosti alkoholu a zda pro takový zásah byly splněny zákonné podmínky. Jedná se o odchýlení od rozhodovací praxe dovolacího soudu, vycházející z rozsudků Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. května 2011, sp. zn. 23 Cdo 1583/1010, a ze dne 25. května 2010, sp. zn. 25 Cdo 358/2008. Podle ní se nerozlišuje, zda jde o odpovědnost řidiče založenou na principu presumovaného zavinění nebo o odpovědnost provozovatele dopravního prostředku bez zřetele na zavinění. Není rozdíl v podmínkách občanskoprávní odpovědnosti za škodu oproti povinnosti k regresní náhradě podle zákona č. 168/1999 Sb., neboť existence příčinné souvislosti je nezbytným předpokladem v obou případech. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2017, č. j. 14 Co 460/2016-88, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně konstatuje, že ačkoli žalovaný uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, směřuje jeho argumentace ohledně důvodů dovolání ke skutkovým zjištěním a nikoli k jejich právnímu posouzení věci. Judikatura dovolacího soudu, na kterou dovolatel odkazuje, rovněž není přiléhavá. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné a aby žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. není přípustné. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel namítá, že právní posouzení odvolacího soudu, že důkazní břemeno týkající se neexistence zřetele hodného důvodu odmítnutí řidiče