23 Cdo 3525/2010 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3525/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2011 Spisová značka:23 Cdo 3525/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.3525.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva o obchodním zastoupení Dotčené předpisy:§ 656 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 5. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3525/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce J. J., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Voseckým, advokátem se sídlem Černokostelecká 219, 521 01 Říčany, proti žalované Czechoslovak Models, s. r. o., se sídlem Národní 40/36, 110 00 Praha 1, IČ 47122927, zastoupené JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem v Praze, Vodičkova 41, 110 00 Praha 1, o zaplacení částky 100 000,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 79/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2009 č.j. 12 Co 60/2009 - 77, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2009, č.j. 12 Co 60/2009 – 77 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. července 2008, č. j. 22 C 79/2006 – 53, se zrušují věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 100 000,- Kč a nahradit náklady řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena dne 27. 5. 2003 smlouva o výhradním zastoupení podle obchodního zákoníku na dobu do 31. 12. 2004. Podle této smlouvy byla žalovaná jako modelingová agentura podnikající v oboru poskytování služeb modelů a fotomodelů povinna mimo jiné vyhledávat pro žalobce zájemce o uzavření smluv, vyvíjet činnost směřující k uzavření smluv a manažersky zajišťovat realizaci této činnosti. Žalobce se zavázal za podmínek stanovených smlouvou zaplatit žalované provizi. Dne 26. 4. 2004 byla uzavřena mezi žalobcem a jihokorejskou modelingovou agenturou Clio Agency se sídlem v Soulu smlouva na využití činnosti modelu žalobce pro potřeby jihokorejské agentury v rozsahu 45 dnů od 4. 7. do 18. 8. 2004. Uzavření smlouvy zprostředkovala žalovaná, která měla obdržet provizi. Žalobce měl podle smlouvy zaručen hrubý příjem ve výši 8 000,- USD za dobu trvání smlouvy s tím, že pokud hrubý příjem žalobce překročí minimální garantovanou částku, převezme 55% skutečného hrubého příjmu, v případě, že příjem nedosáhne 50% minimální částky, bude jeho příjem činit 55% skutečného hrubého výdělku. Smlouva dále obsahovala ujednání o úhradě nákladů na cestovné, ubytování, castingy a další poplatky. Žalobce odcestoval do Korejské republiky s tím, že má na základě informace žalované vytvořeny veškeré podmínky pro řádný a nerušený výkon činnosti modelu. Tento předpoklad se však nenaplnil, žalobce neměl pracovní povolení pro výkon práce v Korejské republice. Protože žalobce měl obavy z možných sankcí ze strany korejských úřadů, odcestoval zpět do České republiky. Z internetového sdělení velvyslanectví ČR v Korejské republice bylo soudem zjištěno, že občané ČR v souladu s dohodou o bezvízovém styku nepotřebují vízum pro cestu a pobyt v Korejské republice na dobu 90 dnů s výjimkou cest za účelem výdělečné činnosti. Občané, kteří cestují do Korejské republiky za účelem výdělečné činnosti, si musí předem opatřit víza na velvyslanectví Korejské republiky v Praze. Občan ČR, který chce v Korejské republice pracovat, musí získat pracovní povolení od Ministerstva spravedlnosti před odjezdem do Korejské republiky. Při příletu potom vyplňuje příletovou imigrační kartu.Z výslechu svědka soud zjistil, že agentura Clio sama práci neposkytuje, žalobce měl jet do Koreje jako turista na pozvání agentury a po příjezdu se měl vydat na jeden den do Ósaky a vrátit se s pracovním povolením. Práce by byla sjednávána až na základě předchozího fotografování a za předpokladu, že o model projeví zájem zákazníci. Informace o vízových podmínkách měl žalobci poskytnout zaměstnanec žalované. Ze zjištěného skutkového stavu dovodil soud prvního stupně, že žalovaná zprostředkovala žalobci uzavření smlouvy s agenturou Clio Agency, neposkytla však žalobci náležité poučení o tom, jakým způsobem si má počínat po příletu do Jižní Koreje. Před odletem nebyl informováno tom, jakým způsobem si má opatřit vízum pro cestu a pobyt v Korejské republice a že měl získat pracovní povolení od Ministerstva spravedlnosti ČR. Zaměstnanec žalované jako svědek vypověděl, že mu bylo korejským zastupitelským úřadem sděleno, že nemůže být uděleno pracovní vízum osobě, která nemá sjednanou v Koreji práci, a že tuto skutečnost žalobci sdělil. Žalobce však nebyl dostatečně informován o tom, že je obvyklé získat pracovní povolení odletem do Japonska. Žalovaná podle závěru soudu prvního stupně nepostupovala v souladu se sjednanými smluvními podmínkami a povinnostmi, které ukládá obchodní zákoník. Porušila tedy svoje smluvní povinnosti ve vztahu k žalobci, který měl důvodnou obavu z případného postihu ze strany korejských úřadů, a vrátil se proto zpět, aniž by uzavřel další smlouvy. Soud prvního stupně vyhověl jeho žalobě a přiznal mu právo na náhradu škody ve výši 8 000,- USD. S přihlédnutím ke kurzu devizového trhu platného ke dni sjednání smlouvy žádal žalobce částku nižší, soud mu proto v celém rozsahu vyhověl. Rozsudek soudu prvního stupně napadla svým odvoláním žalovaná, která namítala, že občan ČR cestující do Korejské republiky za účelem výdělečné činnosti musí mít pracovní vízum vydávané velvyslanectvím Korejské republiky v Praze a současně pracovní povolení vydávané Ministerstvem spravedlnosti ČR. Žalobce podle názoru žalované nesplnil podmínky pro vydání těchto dokumentů. Pracovní vízum nelze vydat na základě smlouvy s agenturou Clio, která jako obchodní zástupce nebo pracovní agentura jen vyhledává pracovní příležitosti v oblasti modelingu. Situace by byla jiná, pokud by s agenturou byl uzavřen jiný typ smlouvy, v němž by žalobce vystupoval jako podnikatel. K takové smlouvě však žalovaná neměla od žalobce potřebnou plnou moc, a měla proto za to, že si veškeré náležitosti vyřídí žalobce svým jménem. Dále namítala, že žalobce měl před odletem z Korejské republiky kontaktovat zaměstnance žalované, který by mu vysvětlil, že mu pracovní povolení bude uděleno až na místě, pokud mu bude v Korejské republice nabídnuta práce.Smlouva s agenturou Clio byla smlouvou zprostředkovatelskou, nejednalo se o smlouvu o výkonu práce. Předpokladem pro zajištění víza a pracovního povolení bylo až skutečné sjednání práce v Korejské republice. Vzhledem k tomu, že žalobce odcestoval, nebyl tento předpoklad naplněn a žalovaná se nemohla dopustit porušení žádných povinností. Odvolací soud zopakoval listinné důkazy provedené soudem prvního stupně a po tomto dokazování dospěl k odlišným právním závěrům. Pokud se jednalo o smlouvu uzavřenou s agenturou Clio, svou povahou se blížila smlouvě zprostředkovatelské, resp. smlouvě o výhradním zastoupení, avšak nezajišťovala žalovanému práci v Korejské republice. Agentura se zavázala, že bude žalobce jako modela propagovat a poskytne mu co nejvíce informací o místním trhu a jednotlivých zakázkách, shromáždí a odešle propagační fotografie. Žalobce po dobu trvání smlouvy měl jednat o podrobnostech výkonu práce jen s agenturou, zavázal se dodržovat korejské zákony, zvyky a nařízení . Agentura byla žalobcem pověřena a zmocněna jako jeho výhradní zástupce k vedení veškerých jednání během trvání smluvního vztahu v Korejské republice. Za rozhodující považoval odvolací soud skutečnost, že k uzavření smlouvy došlo na základě činnosti žalované. Odvolací soud přijal závěr, že okamžikem uzavření smlouvy mezi žalobce a korejskou agenturou došlo ke splnění povinnosti žalované vyplývající ze smlouvy o výhradním obchodním zastoupení uzavřené mezi účastníky dne 27. 5. 2003. Následné aktivity žalobce jako modela v Korejské republice byly již řešeny pouze smlouvou s korejskou agenturou. Pokud měl tedy žalobce jakékoli pochybnosti, měl je řešit s korejskou stranou. Na žalované ani nebylo možno spravedlivě požadovat, aby žalobci zajistila pracovní vízum před odletem do Korejské republiky, jestliže zde neměl sjednanou konkrétní práci. Odvolací soud proto uzavřel, že na straně žalované nedošlo k porušení jejích povinností vyplývajících ze smlouvy uzavřené s žalobcem a žalobci nevzniklo právo na náhradu škody. Z uvedených důvodů změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost v