26 Cdo 2586/2000 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2586/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 3. 2001 Spisová značka:26 Cdo 2586/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2586.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2586/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobců A/ M. J., B/ M. N., C/ B. H., a D/ J. J., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému P. F. Č. r., o zaplacení 468.540 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 82/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.5.2000, čj. 23 Co 127/2000-144, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3.května 2000, čj. 23 Co 127/2000-144, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2.listopadu 1999, čj. 7 C 82/96-116, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 2.11.1999, čj. 7 C 82/96-116, zamítl návrh, aby uložil žalovanému P. f. Č. r. vydat žalobcům cenné papíry, které nemají povahu státního dluhopisu, a to prvnímu žalobci a druhé a třetí žalobkyni ve výši 78. 090 Kč každému z nich, a čtvrtému žalobci ve výši 234.270 Kč. (Šlo již o druhé rozhodnutí tohoto soudu v uvedené věci, když prvý rozsudek ze dne 5.5.1998, čj. 7 C 82/96 -79 byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3.2.1999, 54 Co 514/98-104, ve vztahu žalobců a prvého žalovaného zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení; odvolací soud přitom potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně vůči původně rovněž žalovaným Státnímu statku h. m. P. a I., i. a r. o. P., a ve vztahu k těmto dvěma žalovaným byla tak věc pravomocně rozhodnuta.) Městský soud v Praze k odvolání žalovaného potvrdil nový rozsudek soudu prvního stupně; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání proti svému rozsudku. Odvolací soud své závěry opřel o dosavadní výsledky dokazování, a o odůvodnění svého dřívějšího rozsudku ze dne 3.2.1999; z něj vyplývá, že soud prvního stupně podřadil nárok žalobců na náhradu za zaniklé nemovitosti pod ustanovení § 14 odst. 1 a § 16 odst. 2 zákona č.229/1991Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), přičemž oba soudy se primárně zabývaly otázkou, zda došlo k přechodu předmětných nemovitostí na stát v souladu s ustanovením § 6 odst. 1 zákona o půdě. Odvolací soud setrval i v novém rozsudku na svém dřívějším závěru, že žalobci, resp. jejich právní předchůdci neodmítli dědictví po vlastníku - zůstaviteli, "nesvéprávném" J. J., v tísni, a tak nebyly splněny podmínky upravené v příslušných ustanoveních zákona o půdě. Tyto skutečnosti dle jeho názoru vyplynuly zejména z obsahu spisu sp. zn. 8 D 1202/85, resp. sp.zn. 8 D 132/64, bývalého Státního notářství pro P., podle něhož dědictví bylo předluženo, byla provedena jeho likvidace a uspokojeny pohledávky věřitelů do výše nabytého dědictví státem. Odvolací soud pak neshledal významnou ani nově najevo vyšlou skutečnost, na kterou poukazovali žalobci, totiž existenci řízení o výkupu nemovitostí, protože z předložených listin dovodil, že výkup se vztahoval především na pozemky; v řízení pak bylo postaveno najisto, že zůstavitel, nesvéprávný "J. J.", byl ke dni své smrti vlastníkem předmětné usedlosti, a tato byla v dědickém řízení projednána. Z uvedeného řízení vyplývá i skutečnost, že nemovitost byla demolována v souvislosti s výstavbou sídliště právním předchůdcem původně žalovaného I. - I. a r. o. v P. Odvolací soud konstatoval, že v odvolacím řízení nevyšly najevo žádné nové skutečnosti, které by mohly vést odvolací soud k jiným závěrům, než které byly vysloveny již v předchozích rozhodnutích soudů v této věci. Vzhledem k tomu, že své rozhodnutí odvolací soud nepovažuje za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, když jeho předmětem bylo vyřešení otázek skutkových a problematika odmítnutí dědictví v tísni, jakož i postavení povinných osob, byla již judikaturou vyřešena, nepřipustil proti svému rozsudku dovolání. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odvolací soud neúspěchem žalobců ve věci a skutečností, že žalovaným náklady řízení nevznikly. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost založili na ustanovení § 239 odst. 2 OSŘ. Vyjádřili nesouhlas se závěrem odvolacího soudu v posouzení tísně při odmítnutí dědictví, a uvedli, že tento problém je již řadu let řešen opačně, než jak učinil odvolací soud. Trvají na tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a proto žádají jeho posouzení dovolacím soudem. Dovolací důvod spatřují v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Poukazují na to, že dokazováním bylo zjištěno, že převážnou část dluhů, patřících do dědictví po J. J., tvořily nevrácené zálohy z roku 1947 a 1948 na koupi pozemků ke stavbě rodinných domků, která se později neuskutečnila. Již 27.12.1949 zahájil stát řízení o výkupu celé zemědělské usedlosti č.p. 119 v k.ú. T. Výměrem ze dne 17.3.1950, bez poskytnutí náhrady, tuto zemědělskou usedlost podle zákona č. 46/1948 Sb. vykoupil; dne 30.10.1951 výměr o výkupu zrušil, avšak již 1.7.1952 rada ONV v P. výměrem čj. X.1299.1952-zem. rozhodla o přikázání pozemků a budov zemědělské usedlosti opět bez náhrady do povinného pachtu,a výměrem o povinném pachtu z 16.8.1955 pak povinný pacht natrvalo prodloužila. Dovolatelé tvrdí, že těmito úkony znemožnil stát, v podstatě již od roku 1947, jakýkoli příjem z předmětné zemědělské usedlosti, včetně příjmu z jejího provozu, nájmu a rovněž z prodeje některých pozemků; tyto příjmy by vyřešily tíživou situaci právních předchůdců zůstavitele a jeho dědiců. Stát tak postavil v řízení o dědictví po J. J. zákonné dědice do situace, kdy neměli prostředky na zaplacení poplatků z dědictví a zaplacení dluhů, které byly zahrnuty do pasiv dědictví. Dovolatelé považují za zcela zásadní otázku, zda odmítnutí dědictví v dědickém řízení po J. J. učinili dědicové v tísni. Poukazují na to, že ve smyslu restitučních předpisů se soudní praxe od roku 1996 ujednotila na tom, že tíseň je třeba chápat v širších souvislostech. Za stav tísně je, dle žalobců, třeba považovat i stav, kdy vlastník nemůže se svou věcí volně nakládat, neboť v dispozici předmětem vlastnictví je omezován represivní politikou státu. Žalobci jsou přesvědčeni, aniž by považovali za nutné uvádět zveřejněná soudní rozhodnutí, že pojem tísně ve smyslu restitučních předpisů na danou věc plně dopadá, neboť pokud by matce dědiců M. J. povolil bývalý ZNV v P. omezenou parcelaci, nebyl by majetek patřící do dědictví zatížen žádnými dluhy; podobně by dědictví nebylo zatíženo dluhy, pokud by stát za povinný pacht platil přiměřenou náhradu, jak k tomu byl zavázán zákonem č. 55/1947 Sb. Žalobci dále uvádějí, že jsou oprávněnými osobami, že předmětná usedlost přešla na stát ke dni smrti zůstavitele, a že není pochyb o odstranění obytné budovy, hospodářských budov a jiných staveb, za něž je požadována náhrada, ačkoli se soudy těmito dalšími předpoklady restituce nezabývaly. Navrhují, aby pro nesprávný výklad pojmu tísně v tomto sporu byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena k dalšímu řízení a novému rozhodnutí. Žalovaný se vyjádřil k dovolání stručným podáním ze dne 14.8.2000, ve kterém uvádí, že považuje dovoláním napadený rozsudek za správný, a proto navrhuje, aby dovolání žalobců bylo zamítnuto. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen " OSŘ"). Dovolání bylo podáno včas, v podstatě splňuje náležitosti stanovené v ustanovení § 241 odst. 2 OSŘ, a uplatňuje se v něm dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ.Dovolací soud se proto v prvé řadě zabýval otázkou jeho přípustnosti. Dovolatelé neuplatňují vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 OSŘ, jejichž existence by zakládala přípustnost dovolání, a dovolací soud takové vady nezjistil. Dovolání směřuje proti p