28 Cdo 359/2004 — Nejvyšší soud

28 Cdo 359/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 5. 2004 Spisová značka:28 Cdo 359/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.359.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 23 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 359/2004 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně J. J., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Z. o. d. Z., zastoupenému advokátem, o náhradu za znehodnocení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 125/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2002, čj. 19 Co 249/2002-42, takto : I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala náhrady 84.000,- Kč za znehodnocení stodoly podle § 23 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"). Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 6. 9. 2001, čj. 5 C 125/2000-24, žalobě vyhověl do výše 23.129,- Kč, ve zbytku žalobu zamítl a ohledně úroků z prodlení řízení zastavil. Zjistil, že stodola byla původně částí zemědělské usedlosti čp. 3 v T., jež z poloviny patřila matce žalobkyně I. B., později L., z jedné čtvrtiny žalobkyni a z jedné čtvrtiny jejímu bratrovi V. B. Rozhodnutím rady Místního národního výboru v T. z 11. 4. 1958 byly hospodářské budovy patřící k usedlosti přikázány podle § 10 vládního nařízení č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby, do bezplatného užívání Jednotnému zemědělskému družstvu v T., a to polovina ve vlastnictví I. B. natrvalo, zbývající dvě čtvrtiny do doby nabytí zletilosti žalobkyně a jejího bratra, tehdy nezletilých. Ti po nabytí zletilosti, konkrétně v roce 1967, požádali o uvolnění hospodářských budov. Budovy byly skutečně uvolněny vlastníkům v roce 1969. Všichni spoluvlastníci pak uzavřeli 28. 5. 1970 smlouvu o reálném rozdělení nemovitostí, jež byla registrována Státním notářstvím v Ú. n. O. dne 27. 8. 1970. Na základě geometrických plánů byly pozemky rozděleny na tři díly, z nichž stavební pozemek s obytnou budovou a část zahrady zůstala ve vlastnictví Ireny Bačové, další část stavební parcely a zahrady zůstala ve vlastnictví žalobkyně a poslední část stavební parcely a zahrady zůstala ve vlastnictví V. B. O hospodářských budovách bylo ujednáno, že zůstávají ve vlastnictví vlastníků příslušných nově vytvořených stavebních pozemků. Stodola, za jejíž znehodnocení se žalobkyně domáhá plné náhrady, tak po reálném rozdělení stála z menší části i na pozemcích I. B. a V. B., v podstatné části pak na pozemku žalobkyně. Soud proto uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by se po reálném rozdělení nemovitostí stala výhradnou spoluvlastnicí stodoly. Protože k ukončení užívání stodoly ze strany žalovaného došlo v roce 1969, tedy v době, kdy byla v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně z jedné čtvrtiny, soud jí přiznal náhradu (jejíž výše byla jinak mezi účastníky nesporná) ve výši jedné čtvrtiny. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové změnil zamítavý výrok soudu prvního stupně tak, že žalobkyni přisoudil dalších 7.000,- Kč, jinak rozsudek potvrdil a zrušil výrok o zastavení řízení týkajícího se úroků z prodlení a výrok o nákladech řízení. Nárok žalobkyně je dle jeho názoru třeba posoudit podle § 22 a § 23 zákona o půdě. S odkazem na publikovanou judikaturu vyslovil názor, že právo na náhradu má osoba, jež byla vlastníkem nemovitosti ke dni zrušení práva užívání, resp. ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. k 24. 6. 1991. Konstatoval rovněž, že uplatněný nárok spadá do dědictví, přičemž dědice je třeba až do doby rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví považovat za podílové spoluvlastníky majetku spadajícího do dědictví, přičemž podíly se řídí poměrem dědických podílů. Nárok na náhradu za znehodnocení stodoly měly osoby, jež byly jejími spoluvlastníky ke dni zrušení práva užívání, resp. ke dni 24. 6. 1991. Odvolací soud dospěl k závěru, že podílovými spoluvlastníky byli v době obou těchto rozhodných skutečností žalobkyně, její matka a její bratr, a to žalobkyně jednou čtvrtinou. Smlouvou z 28. 5. 1970 totiž došlo jen k reálnému rozdělení pozemků, nikoli staveb na nich. Vzhledem k tomu, že spoluvlastník těchto budov, matka žalobkyně I. L., zemřela poté, co uplatnila nárok na náhradu za znehodnocení stodoly, má žalobkyně jako její dědička ze zákona (za situace, kdy zůstavitelka učinila universální dědičkou svého majetku jinou dědičku) nárok na polovinu svého dědického podílu z tohoto titulu ve výši 7.000,- Kč, které jí tak přísluší mimo nároku na čtvrtinu náhrady s ohledem na její čtvrtinový spoluvlastnický podíl na stavbě stodoly. Žalobkyně podala dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně (zřejmě nad částku 7.000,- Kč). Přípustnost dovolání dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť rozsudek odvolacího soudu má podle jejího názoru po právní stránce zásadní význam. Vytýká soudu nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, pokud dospěl k závěru, že smlouvou z 28.5.1970 došlo mezi spoluvlastníky usedlosti čp. 3 v T. jen k reálnému rozdělení pozemků, nikoli k reálnému rozdělení budov. Podle jejího názoru ze smlouvy jednoznačně vyplývá vůle smluvních stran rozdělit i části budov usedlosti, a to zejména z článků II. a IV. smlouvy, podle nichž rozdělením vzniklé reálné díly nemovitostí, tj. pozemků i budov, odpovídají svou hodnotou hodnotě dosavadních spoluvlastnických podílů, a rozděleno je i placení pojistek připadajících na budovy. Žalobkyně tak nabyla stodolu, která však nebyla samostatně evidována v katastru nemovitostí. Pokud by budovy nebyly uvedenou smlouvou reálně rozděleny, byla by smlouva neplatná podle § 37 občanského zákoníku, protože právní úkon musí být určitý a srozumitelný. Žalobkyně by pak měla nárok i na další náhrady, které byly již vyplaceny I. L. jako výhradní vlastnici domu čp. 3 v T. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Dovolání bylo podáno včas a splňuje náležitosti stanovené v § 241 a 241a OSŘ. Protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který byl jeho rozhodnutím v této věci prvým, posuzoval dovolací soud zásadní právní význam napadeného rozhodnutí z hlediska přípustnosti dovolání proti němu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, na něž dovolatelka poukazuje. Přitom vzal v úvahu, že i když řešil již řadu otázek spojených s posouzením aktivní věcné legitimace k uplatnění nároku podle § 23 odst. 1 zákona o půdě, dosud se nezabýval touto problematikou v souvislosti s reálným rozdělením budov po jejich znehodnocení; dospěl proto k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam a dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Pro posouzení rozsahu nároku žalobkyně považuje dovolací soud za rozhodující následující sled právních skutečností, jež se týkaly předmětné zemědělské usedlosti čp. 3 v Tisové : - Hospodářské budovy usedlosti byly přikázány do užívání zemědělské organizace 11. 4. 1958, a to pokud jde o podíl ideální jedné čtvrtiny, jež patřila v té době nezletilé žalobkyni, na dobu do její zletilosti, jež nastala v roce 1964. - Hospodářské budovy byly vráceny spoluvlastníkům do jejich užívání na základě dohody mezi spoluvlastníky a užívající organizací v roce 1969. - Spoluvlastníci uzavřeli 28. 5. 1970 smlouvu o reálném rozdělení pozemků, s tím, že do reálného vlastnictví jednotlivých vlastníků přecházejí i části budov stojících na nově vzniklých pozemcích. Pouze u obytné části bylo v článku IV. smlouvy jmenovitě konstatováno, že zůstává celá ve vlastnictví I. B. (později L.). Pro účely platby pojistky živelního pojištění se předpokládalo její rozdělení a bylo sjednáno, že budou „výhradní vlastníci těch kterých budov rozdělením vzniklých platit sami pojistné živelního pojištění na tyto budovy připadajícího“. - Někdy po roce 1970 byla stodola zbourána. Z uvedené časové posloupnosti vyplývá, že v době mezi rokem 1948 a 1990 byla stodola po určitou dobu užívána zem