30 Cdo 2299/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2299/2025-98 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Tomáše Lichovníka, v právní věci žalobce Z. P., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 111/2024, o dovolaní žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2025, č. j. 70 Co 130/2025-76, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 19. 12. 2024, č. j. 27 C 111/2024-59, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 94 250 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobci zaplatit žalované náklady řízení (výrok II). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem (dále také „napadené rozhodnutí“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy jemu způsobené při výkonu veřejné moci nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2104 C 15/2019 (dále také „původní odškodňovací řízení“ či „odškodňované řízení“). Toto řízení bylo taktéž odškodňovacím řízením, v kterém žalobce požadoval po žalované náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 25 C 124/2012. Odvolací soud v souladu se soudem prvního stupně shledal, že původní odškodňovací řízení naplňuje předpoklady odpovědnosti státu za újmu, neboť délka tohoto původního řízení činila 4 roky a 11 měsíců a je třeba ji tak považovat za nepřiměřeně dlouhou. V odškodňovaném řízení sice byla věc posuzována na třech stupních soudní soustavy, navíc ze skutkových zjištění vyplývá, že řízení prodlužoval fakticky pouze postup soudu. Odvolací soud se taktéž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně odpovídající základní částky ve výši 15 000 Kč za jeden rok trvání, přičemž za první dva roky řízení se započítá částka poloviční. Odvolací soud také dal za pravdu argumentům žalobce uplatněným v odvolání, podle kterých přezkoumávání místní příslušnosti na počátku řízení nebylo v souladu s právními předpisy a prodloužilo řízení o cca 4 měsíce. Zároveň ale soud okamžitě přistoupil k nápravě a autoremedurou zrušil své rozhodnutí o místní nepříslušnosti, čímž zabránil dalšímu prodloužení sporu. Další průtahy potom odvolací soud v původním odškodňovacím řízení spatřoval v době od 11. 2. 2021, kdy byla věc s odvoláním předložena Krajskému soudu v Brně, do dne 1. 3. 2022, kdy tento soud nařídil ve věci odvolací jednání. Tento průtah však byl podle odvolacího soudu způsoben pandemií COVID-19, kdy byla činnost státních orgánů částečně ochromena a omezena, daný průtah tak nelze plně přičítat státu. Odpovědnost státu však lze dále spatřovat v tom, že rozsudek odvolacího soudu v původním odškodňovacím řízení byl Nejvyšším soudem shledán nepřezkoumatelným což prodloužilo řízení cca o 5 měsíců. Ostatní postup soudů lze podle odvolacího soudu považovat za standardní. S přihlédnutím k popsaným důvodům považoval odvolací soud za adekvátní úpravu základní částky jejím zvýšením maximálně o 10 %. Odvolací soud následně odmítnul námitku žalobce, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) vyplývá, že kompenzační řízení je jednoduché. Podle odvolacího soudu byla složitost věci založena dvěma zásadními okolnostmi: jednak počtem soudních instancí, které se na podílely na rozhodování dané věci, jednak okolností působení pandemie COVID-19. Průtahy jí způsobené nelze přičítat státu ani účastníkům, nicméně ovlivnily procesní složitost právě nemožností po určitou dobu nařizovat jednání a rozhodovat. Ta se tak podílela na prodloužení délky řízení a bylo třeba ji zohlednit snížením základní částky o 30 %. Nakonec odvolací soud odmítl, že by z judikatury ESLP vyplýval požadavek na vyšší ohodnocení kompenzačního řízení. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I podal žalobce (dále též „dovolatel“), který je sám advokátem, včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozoval od toho, že napadené rozhodnutí podle něj stojí na vyřešení níže formulovaných otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny. 5. Dovolatel konkrétně za prvé (1) namítá, že soudy dostatečně nepřihlédly k jeho argumentaci týkající se přísnějšího posuzování odškodňování nepřiměřené délky kompenzačních řízení. Soudy se nevypořádaly s jeho argumentací odkazující na rozhodnutí ESLP, který podle dovolatele ustáleně judikuje, že satisfakce u kompenzačních řízení musí být vyšší. V této souvislosti odkázal na rozsudky ESLP ze dne 26. 1. 2011 ve věci Golha proti České republice, stížnost č. 7051/06, a ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13. Dále má dovolatel za to, že (2) soudy pochybily v posuzování složitosti posuzovaného řízení. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1158/2023, dovozuje, že situace, kdy je zvýšení základní částky z důvodu postupu orgánu veřejné moci menší než její snížení z důvodu složitosti řízení v situaci, kdy postup orgánu veřejné moci mohl být její hlavní příčinou, je takový poměr zjevně nepřiměřený. Dovolatel také přidává, že postup v řízení byl zaviněn výlučně orgány veřejné moci (víceinstančností posuzovaného řízení), tudíž bylo nutno vše přičíst k tíži žalovanému státu a naopak to samé nelze přičítat dovolateli samotnému. Zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 295/2019, podle kterého platí, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánu veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci kritéria složitosti řízení. Dovolatel dále uvádí, že (3) zmatený a těžko uchopitelný, tudíž zjevně svévolný, je závěr odvolacího soudu, že „tím, že k odškodnění nedochází v rámci jiného odškodňovacího řízení, odpadá i nutnost vyhodnocovat, zda a z jakých důvodů budou posuzovány odlišně průtahy v původním řízení a průtahy v kompenzačním řízení.“ Podle dovolatele bylo povinností soudů vyhodnotit rozdíly při posuzování nesprávného úředního postupu (a jeho důsledků) u kompenzačních řízení oproti takovému posuzování řízení běžných. Za poslední potom dovolatel namítá, že (4) odvolací soud své úvahy o omezeních spojených s pandemií COVID-19 aplikoval en bloc, namísto toho, aby konkretizoval, jak přesně se tato pandemie projevila na rozhodování soudu. To je podle něj v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2022. 6. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. 7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, přičemž jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl. 8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Argumentace dovolatele uvedená výše pod body (1), (2) a (3) se vzájemně částečně překrývá a doplňuje, v zásadě ale dohromady vychází z premisy, že kompenzační řízení představují, ve světle výkladu poskytnutého judikaturou ESLP, řízení se zvýšeným významem, resp. řízení, která je nutno z hlediska kompenzace za nemajetkovou újmu vzniklou jejich nepřiměřenou délkou posuzovat přísněji, než by tomu bylo u jiných typů řízení. Dovolatel tak vytýká odvolacímu soudu, že povahu kompenzačního řízení samotného nezhodnotil při stanovení odpovídající satisfakce, ačkoliv v tomto směru dovolatel v průběhu řízení argumentoval. Závěr o přísnějším posuzování kompenzačních sporů však z rozhodovací činnosti dovolacího soudu, a ostatně ani ESLP nevyplývá. 11. Pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla jako pro posouzení přiměřenosti jiných řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016). Kompenzační řízení tedy nelze (typově) postavit na roveň řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovněprávních, osobního stavu, sociálního zabezpečení či týkajících se z