30 Cdo 3322/2020 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3322/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2021 Spisová značka:30 Cdo 3322/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3322.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Nájemné Dotčené předpisy:§ 13 předpisu č. 82/1998Sb. § 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:7. 11. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 2851/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3322/2020-87 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) B. D., narozené dne XY, a b) O. D., narozeného dne XY, oba bytem XY, zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62/767, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 2 035 344,89 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 169/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, č. j. 15 Co 516/2019-64, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 9. 2019, č. j. 28 C 169/2018-39, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení částky 2 035 344,89 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), změnil nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobci dne 9. 7. 2018 uplatnili u žalované předběžný nárok na náhradu škody, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1, sp. zn. 21 C 288/2005, ve kterém se domáhali ušlého zisku, představujícího rozdíl mezi regulovaným a obvyklým nájemným v období od 1. 1. 2002 do 30. 11. 2005. Obvodní soud rozsudkem ze dne 5. 11. 2007, č. j. 21 C 288/2005-35, žalobnímu žádání nevyhověl a Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2008, č. j. 30 Co 114/2008-46, toto zamítavé rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud z podnětu dovolání žalobců však obě rozhodnutí obecných soudů zrušil a věc vrátil prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení. Po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu oba obecné soudy opětovně žalobu zamítly (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 11. 2014, č. j. 21 C 288/2005-284, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2015, č. j. 30 Co 107/2015-310), a tato pravomocná rozhodnutí se stala konečnými meritorními rozhodnutími, neboť další dovolání žalobců již Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 7. 2016, č. j. 26 Cdo 405/2016-336, odmítl. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 8 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), je okolnost, že pravomocné rozhodnutí, popřípadě rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc, bylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno či změněno. Rozhodnutí, která žalobci považují za nesprávná, však nebyla pro nezákonnost zrušena; naopak obstála, jak před soudem vyššího stupně, tak i před dovolacím soudem. Nesprávným úředním postupem je pak porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Nelze tak pod tento odpovědnostní důvod podřadit právní hodnocení věci, které může mít i povahu převzetí a aplikaci judikaturních závěrů vyšších soudů, když jde vždy o nestrannou aplikaci právních norem na daný skutkový stav věci, jinými slovy vyvození právních důsledků ze skutkového zjištění, tedy činnost vedoucí k vydání konečného rozhodnutí (k posouzení oprávněnosti žalobního nároku). Odvolací soud shledal nedůvodnými výhrady odvolatelů, že soud prvého stupně nesprávně hodnotil otázku existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu). Existence nezákonného rozhodnutí není dána, když absentuje zrušené či změněné pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost (§ 8 odst. 1 OdpŠk), a tvrzená pochybení – nesprávné právní hodnocení spočívající v posouzení nároku žalobců v rozporu s mezinárodními závazky či vytýkanou libovůli při věcném nazírání na podstatu sporu a porušení dalších právních principů při věcném posouzení žalobních nároků nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup (§ 13), když byly prostředkem k dosažení hlavního cíle soudního řízení, kterým je řešení faktického konfliktu stran konečným rozhodnutím. Rovněž není opodstatněná implicitně naznačená námitka, že v důsledku nesprávného úředního postupu jim byla odepřena spravedlnost (odepření soudní ochrany – denegatio iustitiae), když jejich žalobním nárokem se soudy zabývaly, projednaly jej a pravomocně o něm rozhodly. Žalobci se prakticky domáhají opětovného přezkoumání jejich peněžitého nároku na ušlý zisk, který již byl soudy pravomocně zamítnut. Snaží se tak jiným vymezením jevových souvislostí a příčin vedoucích ke způsobené újmě zvrátit pravomocná zamítavá rozhodnutí, aby z důvodu shodného skutkového vymezení nemohla být shledána překážka věci pravomocně rozsouzené dle § 104 odst. 1 o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla řešena. Dovolatelé formuluji tuto otázku: „Zakládá překážku rei iudicatae věcně nesprávné pravomocné rozhodnutí o nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva (tzv. regulované nájemné) v řízení o náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v tom, že dovolatelé v řízení o nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva byli zklamáni ve své důvěře v rozhodovací činnost soudů, a to jak z důvodu, že soudy rozhodovaly v rozporu s mezinárodními závazky, jak stvrdil v obdobných věcech ESLP, tak i proto, že jejich rozhodovací činnost byla provázena libovůlí, nejen z hlediska věcného nazírání na podstatu sporu, ale také z hlediska délky rozhodovací činnosti kdy, ač se žalobci o spravedlnost ucházeli 11 let, paradoxně se dostane ochrany těm, kteří jsou ‚obětí‘ ještě nepřiměřenějších délek řízení u soudu a nebo těch, kteří odmítli princip důvěry v akty veřejné moci (rozhodovací činnost soudů v ČR) ve srovnání s těmi, kteří vycházeli z principu dobré víry ve správnost rozhodovací činnosti soudů ČR a nedovolávali se již ochrany u ESLP, čímž došlo k nerovnému zacházení a porušení principu rovnosti před zákonem, aniž by pro to existovaly rozumné důvody, ale naopak byla postavena na hlavu právní věta Ústavního soudu, dle které nevyhnutelnou obrácenou stránkou principu presumpce správnosti aktu veřejné moci je odpovědnost státu.“ Dále dovolatelé spatřují přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od dovolateli odkazované judikatury Ústavního soudu, dle níž je zákon č. 82/1998 Sb. při jeho aplikaci třeba vykládat extenzivně. Od této judikatury se odvolací soud odchýlil, pokud dovolateli namítaná pochybení – nesprávné právní hodnocení spočívající v posouzení nároku dovolatelů v rozporu s mezinárodními závazky a zákazem libovůle, které provázelo činnost vlády, parlamentu při odstraňování reliktu totalitní minulosti (regulované nájemné) a které spočívalo v nerespektování nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, a nakonec spočívalo i v pochybení soudů včetně Ústavního soudu, které finálně rozhodovaly v rozporu s mezinárodními závazky, neboť připouštěly rozdíl s tržním, obvyklým nájemným – nehodnotil jako nesprávný úřední postup, když vedly k dosažení rozhodnutí. Dále dovolatelé odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž je třeba vycházet z širokého chápání pojmu nesprávný úřední postup, a na judikaturu Ústavního soudu k čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci. Rekapitulují vývoj normotvorby a judikatu