33 Odo 132/2003 — Nejvyšší soud

33 Odo 132/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 4. 2003 Spisová značka:33 Odo 132/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.132.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 14 odst. 1 předpisu č. 564/1990Sb. § 14 odst. 2 předpisu č. 564/1990Sb. § 8 odst. 2 předpisu č. 564/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 132/2003-153 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce m. L., zastoupeného JUDr. P. K., advokátem, proti žalované o. L. n. L., o zaplacení 46 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 16 C 226/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. února 2002 č. j. 47 Co 273/2001-136, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. února 2002 č. j. 47 Co 273/2001-136, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci 28 160 Kč se 17% úrokem od 29. 3. 1997 do zaplacení, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. ledna 2001 č. j. 16 C 226/97-117, pokud jím bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci 28 160 Kč se 17% úrokem od 29. 3. 1997 do zaplacení, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Litoměřicích svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 31. 1edna 2001 č. j. 16 C 226/97-117 uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 42 640 Kč se 17% úrokem od 29. 3. 1997 do zaplacení, žalobu na zaplacení částky 3 360 Kč se 17% úrokem zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se jako zřizovatel tří základních škol domáhal podle § 14 odst. 2 zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění zákona č. 139/1995 Sb., náhrady neinvestičních nákladů, které vynaložil na výuku žáků, kteří navštěvovali jeho základní školy a bydleli v obci L. L. Výši neinvestičních výdajů zjistil soud prvního stupně ze znaleckého posudku, který vypracoval Ing. J. P.; podle tohoto posudku činily neinvestiční výdaje v roce 1996 u první základní školy po odečtení částky 1 100 Kč představující státní dotaci 1 636 Kč, u třetí základní školy 4 510,20 Kč a u čtvrté základní školy 6 950,20 Kč na jednoho žáka. Mezi účastníky zůstalo nesporným, že žalovaná zaplatila žalobci na úhradu předmětných nákladů částku 17 760 Kč. Žalovaná podstatu nároku žalobce nepopírala, zpochybňovala však správnost výpočtu neinvestičních výdajů jednotlivých škol, když znalec nepřihlížel k metodickému pokynu Ministerstva školství a mládeže a tělovýchovy ČR ze 23. 5. 1996 č. j. 19062/96. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. února 2002 č. j. 47 Co 273/2001-136 rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci 28 160 Kč se 17% úrokem od 29. 3. 1997 do zaplacení, potvrdil a v rozsahu, ve kterém bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci částku 14 480 Kč se 17% úrokem od 29. 3. 1997 do zaplacení, změnil tak, že se žaloba v této části zamítá, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rovněž odvolací soud svoje rozhodnutí opřel o znalecký posudek znalce Ing. J. P. K námitkám žalované uvedl, že znalec sice nebyl seznámen s metodickými pokyny Ministerstva školství ČR, tyto pokyny však nejsou obecně závazným právním předpisem. Odvolací soud dále poukázal na okolnost, že žalovaná nevyužila své možnosti zpochybnit konkrétním způsobem správnost znaleckého posudku při jednání soudu 4. 12. 2000, kdy byl znalec soudem vyslechnut. Odvolací soud dále potvrdil opodstatněnost námitky žalované, že dva žáci neměli v roce 1996 bydliště ve L. L., takže žalobce nemá nárok na úhradu poměrné části neinvestičních nákladů za tyto žáky. Při výpočtu výše neinvestičních výdajů vyšel odvolací soud z výše neinvestičních výdajů na jednoho žáka, jak byla zjištěna soudem prvního stupně, a tuto částku násobil počtem žáků navštěvujících tuto školu s bydlištěm ve L. L. Proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř]. Poukázala na to, že žalobci byly přisouzeny částky, na které nemá podle zákona č. 564/1990 Sb. nárok. Jedná se o náklady, které dostal žalobce uhrazeny od Okresního úřadu v Litoměřicích a duplicitně požaduje jejich úhradu od žalované; dovolatelka uvádí náklady na semináře učitelů, jejich ochranné pracovní pomůcky, učební pomůcky a sešity. Znalec se měl proto zabývat i příjmovými položkami žalobce. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Uložil-li odvolací soud ve zrušovacím rozhodnutí soudu prvního stupně provést ke zjištění skutkového stavu další dokazování, aniž by zaujal stanovisko k právnímu posouzení věci, nelze rovněž hovořit o tom, že by jeho právní názor byl určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Takový „právní názor“ obsahuje jen pokyny, jak dále postupovat po procesní stránce, a v posouzení věci soud prvního stupně nijak neomezuje. V posuzované věci se jednalo o posléze uvedený případ, když odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení (č. l. 34) uložil soudu prvního stupně, aby postupem podle § 43 o. s ř. vyzval žalobce k doplnění návrhu na zahájení řízení ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. za účelem zjištění rozhodujících skutečností pro posouzení výše nároku žalobce, když tento nárok je ve svém základu po právu. Odvolací soud tedy nevyslovil jakýkoli závazný právní názor na projednávanou věc, který by byl odlišný od právního názoru soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tudíž není dána. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce podle § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotn