4 Tz 33/2010 — Nejvyšší soud

4 Tz 33/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 2 odst. 5,6 tr.ř. Datum rozhodnutí:30. 9. 2010 Spisová značka:4 Tz 33/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.33.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 bod a,c tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:6. 1. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tz 33/2010U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 30. září 2010 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného R. R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 7 To 118/2007, a podle § 268 odst. 1 písm. a), c) tr. řádu rozhodl t a k t o : Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Obviněný R. R. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2007, sp. zn. 2 T 80/2006, uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 tr. zákona a trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona, za což mu byl podle § 219 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona ve znění účinném ke dni 10. 2. 1975, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle rozsudku soudu prvního stupně skutkové podstaty uvedených trestných činů naplnil tím, že „v přesněji nezjištěný den v období od konce ledna do počátku února 1975 v nočních hodinách po předchozí dohodě s odsouzeným K. K., J. B. a O. P. na přepadení občana E. a. r. N. E. K. M., odcizení peněz poškozenému a jeho usmrcení, odsouzený O. P. vylákal poškozeného z hotelu O. v P. pod příslibem výměny valut do vozidla obviněného R. R., který vozidlo řídil, v S. ulici v P. odsouzený P. vystoupil a obviněný R. v B. ulici v P. do vozidla přibral odsouzené K. K. a J. B., kteří poškozeného za jízdy ve vozidle fyzicky napadli údery pěstí do obličeje a hrudníku, vzali mu peněženku s přesně nezjištěnou částkou ve výši nejméně 10.000,- Kč, kterou ihned předali obviněnému R., který jim z ní později část peněz předal, obviněný dojel ke Š. mostu přes L. v katastru obce O., okres M., kde on a odsouzení K. a B. poškozeného několikráte udeřili přesně nezjištěnou zbraní, pravděpodobně montážní pákou, kterou jim předal obviněný R., do hrudníku a hlavy, poté mu k tělu přivázali závaží od automatických železničních závor, které za tímto účelem obviněný R. opatřil, a shodili poškozeného z mostu do řeky L., zatímco odsouzený B. na kraji mostu hlídal, následkem čehož došlo u poškozeného ke smrti v důsledku udušení z utopení“. Obviněný R. R. podal v zákonné osmidenní lhůtě proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, které projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání dne 5. 2. 2008. Usnesením z téhož data sp. zn. 7 To 118/2007, podané odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Ministryně spravedlnosti podala podle § 266 odst. 1 tr. řádu proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Podle jejího názoru byl zákon tímto usnesením a řízením, které mu předcházelo, porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 2 odst. 5, 6 tr. řádu v neprospěch obviněného R. R. Především konstatovala, že přezkoumáním předmětné trestní věci dospěla k opačným závěrům než soudy obou stupňů, neboť tyto soudy nesplnily svou povinnost řádně zjistit skutkový stav a jejich právní závěry jsou proto předčasné. Jednotlivé stížnostní námitky byly uplatněny takto: 1. Svědek J. B. v hlavním líčení uvedl, že obviněného nezná a nejde tak o osobu, která se dopustila trestného činu. Přes toto prohlášení vycházel nalézací soud z výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení a z řízení před soudem v procesu z roku 1985. Svědek na místě samém, kde došlo k usmrcení, nebyl, vše pozoroval z povzdálí a nadto uváděl, že to byl O. P., který celou záležitost zorganizoval a řekl, že A. se přepadne, obere a zlikviduje. Pokud soudy hodnotily výpověď svědka jako věrohodnou, s takovýmto hodnocením stěžovatelka nesouhlasí a podle jejího názoru svědek obviněného z ničeho neusvědčuje 2. Svědek JUDr. P. F. byl sice soudem vyslechnut ke způsobu vyšetřování a uvedl, že vyšetřování probíhalo standardně, nicméně spisový materiál, který byl soudem vyžádán, nebyl předložen z důvodů skartace. Jeho případné ovlivňování ze strany operativy tak nebylo možno ze spisu prověřit a jednoznačně vyloučit. 3. Svědek K. K. mladší, bratranec odsouzeného K. K. uvedl, že jeho strýc měl před smrtí v nemocnici v M. prohlásit, že poškozeného zavraždil on a taxikář čekal opodál. Tomuto prohlášení měla být přítomna lékařka, která nebyla vyslechnuta. Nelze totiž vyloučit, že odsouzený K. chtěl před smrtí ulehčit svému svědomí. 4. Svědkyně V. J., původně T., nebyla v novém řízení osobně vyslechnuta s odůvodněním, že se zdržuje neznámo kde v zahraničí, přičemž nalézací soud neučinil ani pokus vypátrat pobyt této svědkyně. Tato svědkyně dříve žila se spoluobviněným P. a ten se jí měl o oloupení a násilí spáchaným obviněným na poškozeném svěřit. 5. Nelze přehlédnout, že znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví - soudního lékařství nebyla příčina smrti poškozeného jednoznačně stanovena, smrt udušením z utopení byla připuštěna pouze jako pravděpodobná. 6. Pochybnosti existují i o identitě mrtvoly zavražděného, neboť nebylo bezpečně prokázáno, že se jedná o tuto osobu. Znalec vycházel při vypracování posudku z údajů svědka Ing. S., u něhož existovaly rozdíly mezi původní výpovědí z přípravného řízení a výpovědí, kterou učinil v nynějším hlavním líčení. Navíc nelze vyloučit, že se svědek již v původním řízení mýlil. 7. Ze znaleckého posudku znalců psychiatrů a psychologa lze vyvodit, že nepodporují závěr soudu o tom, že se obviněný dopustil brutálního násilí vůči poškozenému. Stěžovatelka uvedla, že „lze jen stěží předpokládat, že člověk s tak vysokým intelektem by spoléhal na to, že jeho komplicové zejména J. B. a K. K., které si měl k vraždě poškozeného najmout, s ohledem na jejich osobnostní profily a způsob života, o činu pomlčí, když právě s ohledem na jejich kriminální minulost přinejmenším musel počítat s tím, že jej při první příležitosti prozradí a budou se podílet na jejich odhalení“. 8. Za vadu řízení považuje stěžovatelka i to, že nebyly vyžádány zprávy z bezpečnostních úřadů v tom smyslu, zda původní řízení nebylo nějakým způsobem ovlivněno, pokud ano, do jaké míry, a to pracovníky státní bezpečnosti či zpravodajské služby. 9. Ministryně spravedlnosti poukázala na judikát R 51/1972 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a dovozuje, že trestný čin vraždy podle § 219 tr. zákona nemohl být spáchán v jednočinném souběhu s trestným činem loupeže též dle odst. 3 § 234 tr. zákona, ale pouze s trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona, proto je užitá právní kvalifikace činu v napadeném rozhodnutí nesprávná. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. zákona vyslovil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 7 To 118/2007, byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu toto rozhodnutí zrušil, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2007, sp. zn. 2 T 80/2006, jakož i všechna další rozhodnutí, která na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté navrhla procesní postup podle § 270 odst. 1 tr. řádu. Ke stížnosti pro porušení zákona se dne 23. 6. 2010 písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně. Podanou stížnost pro porušení zákona považuje za nedůvodnou. Především striktně odmítl tvrzení, že trestní řízení je důsledkem činnosti tajných služeb. Byť v této souvislosti nebyly skutečně provedeny všechny důkazy, které byly obhajobou navrhovány - zřejmě pro nízkou relevanci k celé věci -, z provedených důkazů je zřejmé, že motivem činu nebyly vyšší mocenské či politické zájmy, ale prostá touha přisvojit si peníze, kterými poškozený disponoval a kterými se netajil. Ostatně ani v původních podnětech obviněného a jeho sestry z let 2000 a 2001 nebylo o „politických souvislostech“ nic naznačováno. Obviněný nebyl spolupracovníkem žádné tajné služby, ale řidičem Komunálních služeb v B., později řidičem taxislužby a příležitostným ilegálním směnárníkem, nadto pachatelem další majetkové trestné činnosti. Za akceptovatelnou lze v této souvislosti považovat jen možnost, že obviněný měl u sebe při emigraci vojenské dokumenty, které se do jeho dispozice