5 Tdo 1138/2021 – Nejvyšší soud

5 Tdo 1138/2021-633 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. W., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 9 To 144/2021, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 142/2019, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. W. odmítá.Odůvodnění I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 1 T 142/2019, byl obviněný J. W. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 12 měsíců. Adhezním výrokem soud prvního stupně odkázal poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky podle § 229 odst. 1 tr. řádu s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného přečinu se obviněný dopustil skutkem podrobně popsaným v tzv. skutkové větě výroku rozsudku, který je procesním stranám dostatečně znám. 2. Zmíněný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, o němž Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 9 To 144/2021, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. II. Dovolání a vyjádření k němu a) Dovolání obviněného 3. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. 4. Obviněný úvodem vyslovil své přesvědčení, že soudy dospěly k nesprávnému právnímu posouzení skutku v důsledku chybného úsudku, že opožděné podání daňového přiznání „samo o sobě“ znamená nikoli řádné vedení účetní evidence, které naplňuje znaky skutkové podstaty přečinu podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Z toho obviněný dovodil, že u daňových přiznání podaných včas se automaticky presumuje pravdivost informací v nich obsažených. Ke způsobu, jakým obviněný vedl účetní dokumentaci, přiznal, že účetní doklady uchovával u sebe doma a nepředával své účetní, neboť k tomu nebyl povinen. Proto obviněný odmítl názor soudů, které fakticky vyloučily možnost vedení účetnictví samotným subjektem daně. Prosazoval své přesvědčení o správnosti svého počínání, pokud shromažďoval účetní dokumenty, což v trestním řízení doložil, tudíž nebylo prokázáno, že by účetnictví nevedl. Soudy odmítly přezkoumat jím předložené doklady znalcem, přičemž v tzv. skutkové větě výroku o vině nevyjádřily ani to, že dodatečně podal daňová přiznání. Ve vztahu k závěru odvolacího soudu, podle kterého se informace z příslušných daňových přiznání „ke správci vůbec nedostaly“, obviněný upozornil na to, že chybějící daňová přiznání podal. Dále poukázal na ustanovení § 85 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je správce daně oprávněn provést daňovou kontrolu účetnictví u jednotlivých daňových subjektů. Ačkoli se tedy realizace tohoto procesního úkonu nabízela, příslušný finanční úřad ji nevyužil. Obviněný rovněž soudům vytkl, že rezignovaly na posouzení obsahu účetnictví, které jim obviněný předložil, a vyjádřily neprokázanou domněnku, že daňová přiznání nepodal proto, že účetnictví „neexistovalo“. V řádném plnění daňových povinností mu bránily pouze rodinné důvody, avšak po celou dobu disponoval všemi účetními doklady. 5. Závěrem svého dovolání obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného a replika obviněného 6. Opis dovolání obviněného byl zaslán nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále též jen „státní zástupce“). Podle jeho názoru lze s jistou dávkou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu námitky proti naplnění znaku skutkové podstaty podle § 254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, který spočívá v tom, že „nevedl jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač byl k tomu podle zákona povinen“. Státní zástupce současně ale upozornil, že orgány činné v trestním řízení samotnou existenci účetnictví nevyloučily. V rámci obecného výkladu k přečinu podle § 254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku státní zástupce vyslovil, že z hlediska objektivní stránky citované skutkové podstaty postačí, že pachatel svým jednáním ohrozí majetková práva jiného nebo ohrozí včasné a řádné vyměření daně. Nemusí dojít k porušení majetkových práv jiného nebo k opožděnému a nesprávnému vyměření daně (srov. rozhodnutí č. 7/2009 Sb. rozh. tr.). Podle státního zástupce proto nelze pochybovat o tom, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění tím, že v průběhu zdaňovacích období let 2016 a 2017 v místě svého podnikání, ani nikde jinde jako osoba samostatně výdělečně činná nevedl řádně daňové doklady konkrétně specifikované ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Státní zástupce dále upozornil na nepřípadnou argumentaci obviněného, neboť skutečně není vyloučeno, aby daňové subjekty vedly své účetnictví tak, že je budou mít uložené na jiném místě, než v sídle jejich podnikání, současně se jim neukládá ani povinnost, aby shromažďování, vedení účetnictví a následné podání daňových přiznání realizovaly prostřednictvím daňových poradců či jiných třetích osob. Obviněnému však není vytýkáno nevyužití účetního či daňového profesionála, nýbrž to, že daňovou evidenci vůbec nevedl a vůbec nepodával daňová přiznání. Na stejné výhrady přitom výstižně reagovaly soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích. Státní zástupce se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v bodě 7. rozsudku, že je skutečně absurdní názor obviněného, podle něhož řádně splnil svou povinnost vést účetnictví tím, že shromažďoval jednotlivé doklady. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je totiž významné, že pokud tak skutečně v rozhodném období let 2016 a 2017 obviněný činil, nesplnil povinnost řádného vedení daňové evidence, která má sloužit k přehledu o stavu hospodaření a majetku a k jejich kontrole. Rovněž dodatečné podání daňových přiznání za uvedená daňová období nemohla mít žádný vliv na trestnost stíhaného jednání. Argumentace soudu prvního stupně je podle státního zástupce v tomto směru zcela dostačující, neshledal ani vadu tzv. opomenutých důkazů ve vztahu ke znaleckému zkoumání obsahu obviněným předloženého účetnictví. Závěrem svého vyjádření státní zástupce ještě konstatoval, že většina námitek obviněného je pouhým opakováním obhajoby známé z předchozích fází trestního řízení, s níž se přitom soudy prvního i druhého stupně náležitě vypořádaly. Pokud jde o obviněným druhý uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, státní zástupce se k němu nemohl vyjádřit, neboť obviněný nepředložil v dovolání žádnou námitku, která by mu odpovídala. 7. Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. 8. Obviněný využil svého práva repliky k vyjádření státního zástupce, ve které zdůraznil, že své dovolání považuje za důvodné a nadále na něm trvá. Vzhledem k tomu, že se s názory státního zástupce neztotožnil, ve stručnosti znovu zopakoval svou dovolací argumentaci. III. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 9. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k namítaným dovolacím důvodům. 10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předpokladem úspěšného uplatnění tohoto důvodu je proto nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví, ať jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Uvedený důvod dovolání je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případn