5 Tdo 804/2014 – Nejvyšší soud

5 Tdo 804/2014-29 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2014 o dovolání obviněného P. V. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 14 To 354/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 115/2013, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 3 T 115/2013, byl obviněný P. V. uznán vinným v bodě 1) výroku o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a v bodě 2) téhož výroku přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy obchodních společností a družstev na dobu 5 roků. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně spáchal obviněný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve stručnosti tím, že jako jednatel obchodní společnosti VRASPÍR, s. r. o., nepodal ani nezajistil podání daňového přiznání k dani silniční za zdaňovací období kalendářního roku 2010, přestože jmenovaná obchodní společnost měla jako provozovatel v České republice zaregistrováno 43 vozidel a byla tak poplatníkem silniční daně, čímž tuto daň zkrátil o 554 779 Kč. Přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku se obviněný dopustil tím, že jako jednatel stejné obchodní společnosti nepodal přes výzvy správce daně přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2010 a při následné kontrole finančního úřadu zahájené dnem 4. 10. 2011 záměrně nepředložil účetní knihy ani jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, v důsledku čehož musela být daň z příjmu právnických osob po provedené kontrole vyměřena správcem daně podle pomůcek. Uvedený rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí napadl obviněný odvoláním, které bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 14 To 354/2013. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. řádu. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, kterým lze namítat, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, obviněný uvedl, že nemohl náležitě vykonávat svou obhajobu, protože orgány činné v trestním řízení se dopustily několika vážných procesních pochybení a zásadním způsobem porušily jeho právo na spravedlivý proces. Nejzávažnější vadu řízení obviněný spatřoval v tom, že jeho obhájci nebylo v rozporu s ustanovením § 160 odst. 2 tr. řádu doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, ačkoli od samého počátku byl dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. řádu. Obviněný zdůraznil, že usnesení o zahájení trestního stíhání je jedním z nejdůležitějších rozhodnutí vydávaných v průběhu trestního řízení. Svědčí o tom skutečnost, že teprve od okamžiku jeho doručení zákon hovoří o obviněném a obhájci, zatímco předtím jde jen o podezřelého a jeho právního zástupce. Obhájce byl tudíž vadným procesním postupem policejního orgánu zbaven možnosti připravit se řádně na první výslech obviněného, nemohl předem zvážit návrhy důkazů ani předvídat otázky orgánů činných v trestním řízení a připravit se na ně. Podle obviněného je nutné považovat celé přípravné řízení za nezákonné v případě, že se obhájce dozví popis skutku kladeného jeho klientovi za vinu až z podané obžaloby. Odmítl argumentaci odvolacího soudu, který reagoval na stejnou námitku tím, že obhájce měl orgány činné v trestním řízení na formální nedopatření upozornit dříve a nevyčkávat s výtkou až na odvolací řízení. Podle obviněného není obhájce tou osobou, která by měla poučovat orgány činné v trestním řízení o jejich procesních povinnostech. Obhájce navíc předpokládal, že tuto očividnou chybu odstraní buď sám policejní orgán, státní zástupce nebo soud prvního stupně. Protože k tomu nedošlo, namítl obviněný tuto procesní vadu až v odvolacím řízení. Navíc dovolatel poukázal na své oprávnění vznášet námitky procesního pochybení kdykoliv v průběhu řízení. Dále obviněný vytkl orgánům činným v přípravném řízení porušení ustanovení § 166 odst. 1 tr. řádu. Uvedl, že ačkoli obhájce odeslal dne 2. 5. 2013 příslušnému policejnímu orgánu návrh na doplnění dokazování, který současně obsahoval žádost adresovanou dozorujícímu státnímu zástupci o přezkoumání dosavadního postupu policejního orgánu, nebylo o jeho návrzích rozhodnuto a ve věci byla podána obžaloba. Postup orgánů činných v přípravném řízení byl podle obviněného v rozporu se zásadami trestního řízení zakotvenými v § 2 odst. 1, 15 tr. řádu, a to bez ohledu na skutečnost, že obviněný později tytéž důkazní návrhy uplatnil u hlavního líčení a soud o nich rozhodl. Poslední námitkou obviněného, kterou podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, byly výhrady proti posudku znalkyně Ladislavy Krásové, který byl vypracován předtím, než mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání. Obviněný upozornil na to, že podle ustanovení § 211 odst. 6 tr. řádu lze důkaz znaleckým posudkem opatřeným podle § 158 odst. 3 tr. řádu před zahájením trestního stíhání provést v hlavním líčení pouze se souhlasem obviněného a on souhlas neudělil. Naopak trval na obstarání nového znaleckého posudku. Soudy nižších stupňů se s jeho výhradami ale řádně nevyrovnaly. Soud prvního stupně je zcela ignoroval a odvolací soud je nesprávně označil za nedůvodné s tvrzením, že předmětný znalecký posudek je jen jedním z mnoha dalších důkazů o vině obviněného a byl opatřen i proveden zákonným způsobem. Podle obviněného je ale úvaha odvolacího soudu zavádějící, protože znalecký posudek je v této věci naopak klíčovým důkazem o vině, a to zejména ve vztahu k naplnění kvalifikačního znaku značného rozsahu u skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním rozhodnutí, obviněný primárně opřel o námitku nesprávné aplikace ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění účinném v době spáchání stíhaného skutku (dále jen zákon o dani silniční) v souvislosti s právní kvalifikací skutku pod bodem 1) výroku o vině. Připomněl, že podle uvedeného ustanovení byla v roce 2010 předmětem silniční daně motorová vozidla registrovaná a provozovaná v České republice, byla-li používaná k podnikání. Bez ohledu na to, zda vozidla jsou používána k podnikání, byla předmětem daně také všechna silniční vozidla s největší povolenou hmotností nad 3, 5 tuny určená výlučně k přepravě nákladů a registrovaná v České republice. Podle obviněného citované ustanovení umožňovalo různý výklad povinnosti platit silniční daň u vozidel registrovaných v České republice, pokud byla provozována mimo její území. Z jeho systematického a logického výkladu bylo možné dovodit, že nebyla-li splněna podmínka věty první, nemohla být aplikována ani věta druhá. Jinak řečeno, všechna vozidla podléhající silniční dani musela být registrovaná a současně i provozovaná v České republice, v opačném případě bylo nerozhodné, zda jsou určena k podnikání nebo jaká je jejich nejvyšší povolená hmotnost. V návaznosti na to obviněný poukázal na skutečnost, že obchodní společnost VRASPÍR, s. r. o., provozovala všechna svá vozidla mimo území České republiky. Na podporu správnosti svého výkladu dovolatel poukázal na pokyn Ministerstva financí č. 261 (správně jde o pokyn č. D - 261 ze dne 5. 4. 2004), kterým byla prominuta daň silniční připadající na vozidla provozovaná na území České republiky, která byla registrována v zahraničí. Dále obviněný připustil, že v roce 2009 došlo ke změně stanoviska Ministerstva financí, které začalo sporné ustanovení vykládat v souladu se směrnicí č. 1999/62/ES (správně „Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/62/ES ze dne 17. června 1999 o výběru poplatků za užívání určitých pozemních komunikací těžkými nákladními vozidly“), avšak protože tato změna výkladu neměla oporu ve změně zákona, byla v rozporu s principem legitimního očekávání. Navíc byla uveřejněna pouze na internetových stránkách Ministerstva financí, takže ji mohl kdokoli pře