5 Tdo 804/2014 — Nejvyšší soud

5 Tdo 804/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. c) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:10. 12. 2014 Spisová značka:5 Tdo 804/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.804.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Daň Obhájce Objektivní stránka trestného činu Subjektivní stránka Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1 tr. zákoníku § 240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku § 254 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:23. 1. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 804/2014-29 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2014 o dovolání obviněného P. V. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 14 To 354/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 115/2013, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 3 T 115/2013, byl obviněný P. V. uznán vinným v bodě 1) výroku o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a v bodě 2) téhož výroku přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy obchodních společností a družstev na dobu 5 roků. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně spáchal obviněný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve stručnosti tím, že jako jednatel obchodní společnosti VRASPÍR, s. r. o., nepodal ani nezajistil podání daňového přiznání k dani silniční za zdaňovací období kalendářního roku 2010, přestože jmenovaná obchodní společnost měla jako provozovatel v České republice zaregistrováno 43 vozidel a byla tak poplatníkem silniční daně, čímž tuto daň zkrátil o 554 779 Kč. Přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku se obviněný dopustil tím, že jako jednatel stejné obchodní společnosti nepodal přes výzvy správce daně přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2010 a při následné kontrole finančního úřadu zahájené dnem 4. 10. 2011 záměrně nepředložil účetní knihy ani jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, v důsledku čehož musela být daň z příjmu právnických osob po provedené kontrole vyměřena správcem daně podle pomůcek. Uvedený rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí napadl obviněný odvoláním, které bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 14 To 354/2013. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. řádu. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, kterým lze namítat, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, obviněný uvedl, že nemohl náležitě vykonávat svou obhajobu, protože orgány činné v trestním řízení se dopustily několika vážných procesních pochybení a zásadním způsobem porušily jeho právo na spravedlivý proces. Nejzávažnější vadu řízení obviněný spatřoval v tom, že jeho obhájci nebylo v rozporu s ustanovením § 160 odst. 2 tr. řádu doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, ačkoli od samého počátku byl dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. řádu. Obviněný zdůraznil, že usnesení o zahájení trestního stíhání je jedním z nejdůležitějších rozhodnutí vydávaných v průběhu trestního řízení. Svědčí o tom skutečnost, že teprve od okamžiku jeho doručení zákon hovoří o obviněném a obhájci, zatímco předtím jde jen o podezřelého a jeho právního zástupce. Obhájce byl tudíž vadným procesním postupem policejního orgánu zbaven možnosti připravit se řádně na první výslech obviněného, nemohl předem zvážit návrhy důkazů ani předvídat otázky orgánů činných v trestním řízení a připravit se na ně. Podle obviněného je nutné považovat celé přípravné řízení za nezákonné v případě, že se obhájce dozví popis skutku kladeného jeho klientovi za vinu až z podané obžaloby. Odmítl argumentaci odvolacího soudu, který reagoval na stejnou námitku tím, že obhájce měl orgány činné v trestním řízení na formální nedopatření upozornit dříve a nevyčkávat s výtkou až na odvolací řízení. Podle obviněného není obhájce tou osobou, která by měla poučovat orgány činné v trestním řízení o jejich procesních povinnostech. Obhájce navíc předpokládal, že tuto očividnou chybu odstraní buď sám policejní orgán, státní zástupce nebo soud prvního stupně. Protože k tomu nedošlo, namítl obviněný tuto procesní vadu až v odvolacím řízení. Navíc dovolatel poukázal na své oprávnění vznášet námitky procesního pochybení kdykoliv v průběhu řízení. Dále obviněný vytkl orgánům činným v přípravném řízení porušení ustanovení § 166 odst. 1 tr. řádu. Uvedl, že ačkoli obhájce odeslal dne 2. 5. 2013 příslušnému policejnímu orgánu návrh na doplnění dokazování, který současně obsahoval žádost adresovanou dozorujícímu státnímu zástupci o přezkoumání dosavadního postupu policejního orgánu, nebylo o jeho návrzích rozhodnuto a ve věci byla podána obžaloba. Postup orgánů činných v přípravném řízení byl podle obviněného v rozporu se zásadami trestního řízení zakotvenými v § 2 odst. 1, 15 tr. řádu, a to bez ohledu na skutečnost, že obviněný později tytéž důkazní návrhy uplatnil u hlavního líčení a soud o nich rozhodl. Poslední námitkou obviněného, kterou podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, byly výhrady proti posudku znalkyně Ladislavy Krásové, který byl vypracován předtím, než mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání. Obviněný upozornil na to, že podle ustanovení § 211 odst. 6 tr. řádu lze důkaz znaleckým posudkem opatřeným podle § 158 odst. 3 tr. řádu před zahájením trestního stíhání provést v hlavním líčení pouze se souhlasem obviněného a on souhlas neudělil. Naopak trval na obstarání nového znaleckého posudku. Soudy nižších stupňů se s jeho výhradami ale řádně nevyrovnaly. Soud prvního stupně je zcela ignoroval a odvolací soud je nesprávně označil za nedůvodné s tvrzením, že předmětný znalecký posudek je jen jedním z mnoha dalších důkazů o vině obviněného a byl opatřen i proveden zákonným způsobem. Podle obviněného je ale úvaha odvolacího soudu zavádějící, protože znalecký posudek je v této věci naopak klíčovým důkazem o vině, a to zejména ve vztahu k naplnění kvalifikačního znaku značného rozsahu u skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním rozhodnutí, obviněný primárně opřel o námitku nesprávné aplikace ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění účinném v době spáchání stíhaného skutku (dále jen zákon o dani silniční) v souvislosti s právní kvalifikací skutku pod bodem 1) výroku o vině. Připomněl, že podle uvedeného ustanovení byla v roce 2010 předmětem silniční daně motorová vozidla registrovaná a provozovaná v České republice, byla-li používaná k podnikání. Bez ohledu na to, zda vozidla jsou používána k podnikání, byla předmětem daně také všechna silniční vozidla s největší povolenou hmotností nad 3, 5 tuny určená výlučně k přepravě nákladů a registrovaná v České republice. Podle obviněného citované ustanovení umožňovalo různý výklad povinnosti platit silniční daň u vozidel registrovaných v České republice, pokud byla provozována mimo její území. Z jeho systematického a logického výkladu bylo možné dovodit, že nebyla-li splněna podmínka věty první, nemohla být aplikována ani věta druhá. Jinak řečeno, všechna vozidla podléhající silniční dani musela být registrovaná a současně i provozovaná v České republice, v opačném případě bylo nerozhodné, zda jsou určena k podnikání nebo jaká je jejich nejvyšší povolená hmotnost. V návaznosti na to obviněný poukázal na skutečnost, že obchodní společnost VRASPÍR, s. r. o., provozovala všech