2 Ads 15/2003 — Nejvyšší správní soud

41 Ad 68/2011- 51 - text  41Ad 68/2011 - 51 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobkyně J.V., nar. ………………., bytem …………………, ……………., zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem Ph.D., advokátem se sídlem AK v Brně, Bašty 8, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha, Křížová 25, o starobní důchod, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 4.10.2011, t a k t o : I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 4.10.2011, č.j. 535 113 118/315 – RP s e z r u š u j e pro vady řízení a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná má povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 3.840,-Kč do 30-ti dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Ing. Lukáše Prudila, Ph.D., advokáta se sídlem AK v Brně, Bašty 8. O d ů v o d n ě n í : Ve včas podané žalobě žalobkyně uvedla, že rozhodnutím žalované ze dne 29.8.2011, č.j. ………………….. jí byl přiznán starobní důchod ve výši 3.092,-Kč měsíčně. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně v zákonem stanovené lhůtě podala námitky, ve kterých argumentovala zejména tím, že nesouhlasí s vypočtenou výši důchodu a s tím, aby jí byl důchod počítán převážně podle slovenských právních předpisů, neboť po veškerý svůj pracovní život vykonávala výdělečnou činnost v České republice, resp. v české části Československa a pouze 2,5 roků pracovala pro slovenskou firmu. Rozhodnutím žalované č.j. ………….. – RP ze dne 4.10.2011 byly její námitky zamítnuty a rozhodnutí žalované ze dne 29.8 bylo potvrzeno. Žalobkyni žalobou napadá rozhodnutí žalované č.j. …………… – RP ze dne 4.10.2011, jež odůvodnila následovně. Pokračování -2- 41Ad 68/2011 Žalovaná rozhodla o výši starobního důchodu dle ust. § 29 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění s přihlédnutím k čl. 6 a 52 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 a rovněž na základě čl. 20 odst. 1 Smlouvy o sociálním zabezpečením mezi Českou republikou a Slovenskou republikou (dále jen ,,Smlouva“), která byla uveřejněna ve Sbírce zákonů v roce 1993 v částce 55 pod č. 228/1993 Sb. Dle čl. 11 odst. 3 Smlouvy na základě teoretické výše důchodu přizná nositel zabezpečení důchod v částce odpovídající poměru mezi délkou doby zabezpečení hodnocené podle jeho právních předpisů a celkovou dobou zabezpečení získanou podle právních předpisů obou smluvních států. Dle čl. 20 Smlouvy se doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy před tímto dnem. Žalovaná tedy odmítla aplikovat české vnitrostátní předpisy, které upravují nárok na starobní důchod a stanoví výpočet jeho výše. Žalobkyně se cítí tímto rozhodnutím poškozena. Je státní občanskou České republiky a vždy vykonávala své zaměstnání na území České republiky nebo v české části Československa. Nesouhlasí s aplikací čl. 20 Smlouvy, neboť aplikace této Smlouvy by neměla vést k poškozování českých občanů, pokud jde o vznik a výplatu jejich nároků získaných z titulu zaměstnání v jednom ze smluvních států. Smlouva nemůže být na újmu českému občanovi, nemůže občana krátit v nárocích podle vnitrostátních předpisů. Sama Smlouva v čl. 1 předpokládá použití vnitrostátních obecně závazných právních předpisů o sociálních zabezpečení. Žalobkyně navíc neměla ani sebemenší možnost ovlivnit své budoucí důchodové nároky, neboť Smlouva, která byla pro rozhodnutí žalované rozhodující, byla uveřejněna ve Sbírce zákonů až dne 30.8.1993 a ve skutečnosti stanovovala pravidla pro přiznávání a výplatu dávek sociálního zabezpečení až ex post, kdy rozhodujícím datem byl 31.12.1992, jehož uplynutím zanikla ČSFR. Žalobkyně splňuje podmínky nároku na výplatu starobního důchodu i podle vnitrostátních obecně závazných právních předpisů. Skutečnost, že český stát uzavřel s jiným státem smlouvu o provádění sociálního zabezpečení, nemůže být na újmu českému občanovi ve výši jeho důchodových nároků. Smyslem uzavření mezinárodní smlouvy není krátit výši důchodového nároku vlastnímu občanovi, kterému vyšší důchodový nárok vzniká nezávisle na takové smlouvě podle vnitrostátních předpisů. Ke stejnému závěru dospěl i bývalý Nejvyšší soud ČSR ve věci Cpj 232/73, kdy je možno ocitovat část stanoviska NS: ,,Skutečnost, že československý stát uzavřel s jiným státem dohodu o sociálním pojištění, nemůže být v žádném případě československému občanu na újmu v jeho důchodových nárocích. Taková dohoda může takovému občanu přinést prospěch, jestliže se mu dostane od orgánu sociálního zabezpečení cizího státu vyššího důchodu, než kolik by činil jeho důchod podle československých předpisů, nemůže však takového občana krátit v jeho zákonných nárocích podle československých předpisů. Z této zásady je nutno vycházet při řešení pochybností při výkladu smluv československého státu s cizím sídlem v oblasti sociálního zabezpečení“. Konečně pak je možno ocitovat in extenso část odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/06, kde Ústavní soud shrnuje argumenty, pro které je neudržitelný postoj žalované, která se odmítá zabývat důchodovými nároky žalobkyně podle českých předpisů. K tomu Ústavní soud uvedl: ,,Kasační nález sp. zn. III. ÚS 252/04 vybudoval Ústavní soud na následujících principech, připomínaje zhusta právní závěry, vyslovené již v nálezu ze dne 3.6.2003, sp. zn. II. ÚS 405/02: Pokračování -3- 41Ad 68/2011 a) ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva, jejich ochrana a podmínky, poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím (nález sp. zn. Pl. ÚS 31/94). b) bývalý společný stát charakterizoval jednotný systém důchodového pojištění, a z hlediska tehdejšího práva bylo právně irelevantní, ve které části československého státu občan byl zaměstnán, resp. kde měl sídlo jeho zaměstnavatel. Ústavním zákonem č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky (čl. 1), Česká republika v ústavní rovině přijala princip kontinuity právního řádu, pročež na dobu zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části československého státu nelze nahlížet jako na ,,zaměstnání v cizině“. c) v důsledku toho rozlišování mezi občany České republiky, jež je založeno na fikci, podle níž zaměstnání ve Slovenské republice tehdejšího společného československého státu (resp. sídlo zaměstnavatele) naopak ,,zaměstnáním v cizině“ je, nutno mít za diskriminující, neboť není podloženo ,,objektivními“ a ,,rozumnými“ důvody. d) dvoustranná smlouva o sociálním zabezpečení uzavřená se Slovenskou republikou zasahuje do právních vztahů, které vznikly a trvaly v době dřívějšího společného státu a v době platnosti československého práva, které bylo následně recipováno do práva českého, a proto mezinárodní závazky České republiky, jež směřují svými účinky i do minulosti a do právních poměrů jejich občanů, které vznikly a vyvíjely se uvnitř Československa a československého právního řádu, musí respektovat určité ústavní meze. e) v případě, že občan splnil podmínku minimálního počtu let pojištění požadovanou § 31 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. ještě v době existence společného československého státu, ,,aplikace mezinárodní smlouvy na základě § 61 téhož zákona nemůže vést k tomu, že mu je zpětně splnění této podmínky upíráno. Odporuje to principu právní jistoty a předvídatelnosti práva, který tvoří samotný základ konceptu právního státu“. Pojem právního státu musí být vykládán v návaznosti na požadavek úcty k právům a svobodám člověka (čl.1 odst. 1 Ústavy), a ten nutno šetřit i při aplikaci mezinárodní smlouvy. f) těžiště dovolávaného nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02, jež je ohlášeno jako ústřední i v posuzované věci (a ,,v plném rozsahu na ni dopadá“), spočívá v proklamovaném respektu ústavnímu principu rovnosti (vyloučení neodůvodněné nerovnosti), ,,jmenovitě mezi občany České republiky“. V případě, v němž se pro vztah mezinárodní smlouvy a vnitrostátního práva uplatní výkladové pravidlo lex specialis derogat legi generali, musí princip přednosti speciální úpravy (mezinárodní smlouvou) před úpravou obecnou (vnitrostátním právem) ustoupit principu ústavnímu, totiž jeho ústavně konformní interpretaci a aplikaci; tímto ústavním principem je základní právo plynoucí z ústavního principu rovnosti občanů a vyloučení jejich neodůvodněného odlišení v právech. g) použitý argument Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ,,nelze než … označit za nepřípadný a nepřiléhavý“, jelikož podle jeho čl. 7 odst. 2 písm. c) ve znění změn a doplňků ,,toto Nařízení nemá vliv na povinnosti vyplývající z ustanovení úmluv o sociálním zabezpečení uvedené v příloze II.“; odtud se podává, že na posouzení nároků občanu České republiky plynoucích ze sociálního z